Trestní řízení je u nás pro mnohé oběti ještě horší než samotný zločin

Jako právník věřím v trestní řízení. Vážně. Věřím v presumpci neviny, v právo na obhajobu, v dokazování, v soud, který nemá odsoudit člověka jen proto, že někdo něco tvrdí. Bez toho by z trestního práva zbyl lynč s razítkem.

Jenže zároveň platí druhá věc.

Spravedlnost nesmí cestou rozšlapat člověka, kterého měla chránit.

U obětí těžkých trestných činů, zvlášť sexuálního násilí, to není právnická fráze. Člověk zažije něco, co mu rozbije pocit bezpečí, tělo, psychiku nebo důvěru ve svět. Dlouho sbírá odvahu. Přemýšlí, jestli mu někdo uvěří. Bojí se pachatele, rodiny, práce, ostudy, soudu, otázek, vlastního zhroucení. Nakonec jde na policii.

A tím to často nekončí.

Někdy tím začne druhé kolo, které některé oběti samy označují za ještě horší, než byl samotný zločin.

Český zákon o obětech trestných činů zná pojem druhotná újma. Tedy újma, kterou oběti nezpůsobil přímo pachatel, ale vznikla později kvůli přístupu policie, orgánů činných v trestním řízení, znalců, obhájců, médií nebo dalších lidí kolem případu.

To je dost silné přiznání. Právo tím vlastně říká: ano, oběť může zranit i systém.

Stejný zákon mluví o důstojnosti, šetrnosti, citlivém přístupu a o tom, že se újma oběti nemá prohlubovat. U obětí znásilnění, sexuálních útoků nebo domácího násilí jde navíc často o zvlášť zranitelné oběti. Mají mít zvláštní ochranu, odbornou pomoc, možnost důvěrníka, citlivější výslech a ochranu před dalším poškozením.

Na papíře dobré.

V praxi už to většinou tak čisté není.

Trestní řízení musí klást otázky. Bez toho to nejde. Výpověď se musí prověřit, rozpory se musí řešit a obhajoba musí mít prostor. Jinak bychom jen vyměnili jednu nespravedlnost za druhou.

Jenže je rozdíl mezi prověřováním a procesním ponižováním.

Oběť sexuálního násilí se často musí vracet do nejhorší chvíle svého života. Popisovat detaily, které by nejraději nikdy nevyslovila. Vysvětlovat, proč nezakřičela. Proč neodešla. Proč věc neoznámila hned. Proč s pachatelem předtím komunikovala. Proč si nepamatuje každou minutu. Proč se chovala „divně“.

Jenže trauma není notářský zápis.

Někdo zamrzne. Někdo se odpojí. Někdo si pamatuje jen útržky. Někdo působí klidně, protože už nemá sílu působit nijak. Někdo se směje ve stresu. Někdo mluví zmateně. Někdo mlčí, protože tělo v dané chvíli vyhodnotilo, že přežití je důležitější než hrdinský odpor.

A pak přijde systém a někdy přesně tyhle reakce obrátí proti oběti.

To, že oběť nepůsobí jako dokonalý svědek, ještě neznamená, že lže. Někdy to znamená, že je zraněná.

Na trestním řízení mě dlouhodobě štve, jak snadno se z člověka stane spis.

Přijďte. Vypovídejte. Vzpomeňte si. Podepište. Počkejte. Přijďte znovu. Řekněte to ještě jednou. Teď přesněji. Teď před někým dalším. Teď vydržte. Teď nebrečte moc. Teď se nerozpadněte, řešíme protokol. A příští týden znova. A pak znova. A pak před soudem. A pak před odvolacím soudem. A pak znovu před prvním soudem.

Ano, trestní řízení není terapie. Soud není krizové centrum. Státní zástupce není psycholog. Jenže pokud stát potřebuje výpověď člověka po traumatu, nemůže se tvářit, že mu stačí židle, zapisovatelka a poučení o právech.

Není normální, aby oběť po řízení řekla, že kdyby věděla, co ji čeká, raději by trestný čin nikdy nenahlásila.

To je katastrofické selhání státu, který chrání pachatele mnohem víc než oběti.

Když se pak ptáme, proč tolik lidí sexuální násilí nehlásí, odpověď není žádná záhada. Bojí se.

Nejen pachatele. Bojí se systému.

Bojí se, že jim nikdo neuvěří. Že je budou rozebírat na součástky. Že se z jejich traumatu stane spis, ve kterém se budou roky přehrabovat cizí lidé. Evropské průzkumy opakovaně ukazují, že velká část násilí na ženách zůstává nenahlášena. Mezi důvody se objevuje stud, strach, sebeobviňování a nedůvěra v policii nebo instituce.

A pokud chceme, aby oběti mluvily, nestačí jim říct: oznamte to.

Musíme jim dát řízení, po kterém nebudou litovat, že vůbec promluvily.

Řešení existují. Nejsou sexy, nevejdou se na billboard a nestanou se z nich tři silné věty v předvolební debatě.

Specializovaní policisté a státní zástupci pro sexuální a domácí násilí. Výslechy vedené lidmi, kteří rozumí traumatu. Méně zbytečného opakování výslechů. Lepší příprava oběti na řízení. Skutečně dostupná právní a psychologická pomoc hned od začátku. Důslednější využívání důvěrníků a zmocněnců. Oddělené čekárny, aby oběť neseděla na chodbě vedle pachatele. Tvrdší vedení řízení ve chvíli, kdy otázky sklouzávají k ponižování místo dokazování.

A hlavně méně procesního chladu.

Trestní řízení se nemá měřit jen výsledkem. Odsouzeno. Zproštěno. Odloženo. Zastaveno.

Má se měřit i tím, co během cesty udělalo s obětí.

Stát po obětech chce odvahu. Chce, aby lidé oznamovali násilí. Chce, aby pachatelé stáli před soudem. Chce výpovědi, důkazy, součinnost, trpělivost.

Dobře.

Pak ale musí zajistit, aby oběť na konci neřekla: nikdy víc.

Trestní řízení nikdy nebude příjemné. Ani nemůže být. Jenže nesmí být zbytečně kruté. Nesmí si plést důkladnost s necitlivostí a obhajobu s psychickým rozšlapáním člověka, který už jednou rozšlapaný byl.

Oběť nemá z trestního řízení odcházet s pocitem, že stát jen převzal štafetu po pachateli.

Spravedlnost nemá oběť dorazit.

Má jí vrátit aspoň kus důvěry, že svět ještě umí rozlišit mezi právem a bezmocí.