Za 50 milionů jen podmínka a malá pokuta. Spravedlnost zní jako výsměch

Jana Nagyová byla nepravomocně odsouzena v kauze Čapí hnízdo. Podle soudu se dopustila dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. Trest? Tři roky vězení s podmíněným odkladem na pět let a peněžitý trest 500 tisíc korun. Rozsudek není pravomocný, její obhajoba se odvolala.

A teď ta část, která normálního člověka praští do očí.

Celá kauza se točí kolem dotace téměř 50 milionů korun. Podle Vrchního soudu měli obžalovaní účelově prezentovat Farmu Čapí hnízdo jako malý podnik, ačkoli podle něj podmínky malého podniku nesplňovala. Výsledkem mělo být neoprávněné přiznání dotace v rozsahu téměř 50 milionů korun.

Tedy žádná zapomenutá faktura za tiskárnu. Žádné špatně vyplněné políčko v excelu. Podle závěrů soudu šlo o dotační kauzu za částku, kterou většina lidí nevydělá za celý život.

A za to padla podmínka.

Tady je potřeba být přesný. Nagyová nebyla pravomocně odsouzena, věc se přesune o instanci výše. Soud hodnotí konkrétní roli pachatele, délku řízení, dosavadní bezúhonnost, povahu jednání, následky, osobní poměry a spoustu dalších okolností. To je právně správně.

Jenže existuje také obyčejný lidský pocit spravedlnosti.

A ten tady dostává pořádnou facku.

Protože pokud má někdo podle soudu úmyslně ukradne z peněz daňových poplatníků 50 milionů korun a použije je pro svoje podmikání a výsledkem je podmíněný trest plus půlmilionová pokuta, běžný člověk se samozřejmě zeptá: co by se tedy muselo stát, aby někdo v takové kauze šel do vězení?

Sto milionů? Pět set milionů? Miliarda? Nebo musí člověk dotaci odnést v pytli přes náměstí a ještě u toho kopnout do policejního auta?

Ano, je to zjednodušení. Ale přesně takhle vzniká nedůvěra v justici. Ne proto, že lidé neznají všechny paragrafy. Ale proto, že výsledek občas vypadá jako špatný vtip.

Na celé věci je ještě jedna důležitá pointa. Soud neudělil Nagyové podmínku proti návrhu státního zástupce. Naopak. Státní zástupce Jaroslav Šaroch jí podle médií navrhl tříletou podmínku se zkušební dobou na pět let a peněžitý trest 500 tisíc korun. Soud se tomuto návrhu v zásadě přiblížil.

To je možná ještě zajímavější než samotný rozsudek.

Protože pak problém nestojí jen tak, že soud byl moc mírný. Problém je hlubší. Už sama obžaloba v kauze téměř padesátimilionové dotace nežádala nepodmíněný trest.

A pokud státní zástupce dosáhl toho, co navrhoval, těžko čekat, že bude proti trestu brojit jako příliš mírnému. Právní důsledek je přitom zásadní. Pokud se neprospěch Nagyové neodvolá státní zástupce, odvolací soud jí nemůže zhoršit trest. Trestní řád chrání obžalovaného před změnou k horšímu bez odvolání v jeho neprospěch.

V překladu: ta podmínka není být jen dočasná zastávka před tvrdším trestem. Je z ní trestní strop a soudy nyní mohou pouze trest snížit.

A to je absurdní.

Když už i obžaloba u takové kauzy řekne „podmínka stačí“, nelze se divit lidem, že mají pocit, že české trestní právo chodí po špičkách všude tam, kde by mělo dupnout.

Tohle samozřejmě není jen o Nagyové.

U nás se podmínky dávají velmi rády. Člověk má někdy pocit, že pokud pachatel někoho přímo nezavraždí nebo nepáchá trestnou činnost každé úterý, vězení je skoro až krajní teoretická možnost.

Podmínky padají u hospodářských kauz. Podmínky padají u násilí. Podmínky padají u ublížení na zdraví. Podmínky padají u sexuálních deliktů. Podmínky padají u případů, kde si veřejnost čte skutkový děj a má chuť omlátit trestní zákoník o stůl.

Samozřejmě, ne každý pachatel má skončit ve vězení. To by byl primitivní a drahý přístup. Vězení má být tam, kde je potřeba chránit společnost, vyjádřit závažnost činu a dát trestu skutečnou váhu.

Jenže přesně v tom je problém. Když se podmínka stane skoro automatickou odpovědí na všechno, přestává působit jako trest. Začne působit jako úřední pokárání.

Data tomu pocitu úplně neodporují. Podle ČSÚ bylo v roce 2024 v Česku odsouzeno 46 463 osob. Institut pro kriminologii a sociální prevenci uvádí, že nepodmíněný trest odnětí svobody byl v roce 2024 uložen téměř pětině odsouzených. Jinými slovy: vězení je výrazně menšinový výsledek. Oproti tomu podmíněné tresty se rozdávají velmi štědře.

A když už náhodou přece jen ten nepodmíněný tret padne, ve většině případů je kratší než 1 rok. A k tomu odsouzení velmi úspěšně užívají institutu podmíněného propuštění ještě před odpykáním celého trestu.

To samo o sobě nemusí být špatně. Moderní trestní politika nemá fungovat jako mlýnek na vězně. Ale u závažných kauz musí výsledek dávat lidem aspoň základní smysl.

A podmínka u téměř 50 milionů lidem smysl dávat nebude.

Peněžitý trest k podmínce je dobrý směr. U hospodářské kriminality dává smysl, aby pachatel nesl také finanční následek. Trest nemá být jen symbolická věta v rozsudku. Má dopadnout i na majetek.

Jenže právě proto musí peněžitý trest odpovídat závažnosti věci.

Půl milionu korun může být pro běžného člověka obrovská částka. Pro člověka, který si kupuje ojeté auto a počítá každou splátku, je 500 tisíc skoro životní majetkový zásah.

Ale v kauze dotace téměř 50 milionů korun působí půlmilionový trest jako desetiprocentní sleva na morální rozhořčení. Je to jedno procento z celé částky, kolem které se kauza točí.

A to je málo.

Pokud stát říká, že někdo úmyslně dosáhl neoprávněné dotace téměř 50 milionů, a současně mu navrhne půlmilionový peněžitý trest, vysílá dost zvláštní zprávu.

Zprávu, že velká čísla ve skutku nemusí znamenat velká čísla v trestu.

A pak se nemůžeme divit, že lidé přestávají věřit, že spravedlnost měří všem stejně.

Tady se nabízí skoro kacířská otázka.

Jestli je výsledkem kauzy Čapí hnízdo u Nagyové podmínka a 500 tisíc korun, proč se Andrej Babiš vlastně tolik brání? Copak nemá půl milionu na peněžitý trest?

Samozřejmě, odpověď je složitější. Babišovi nejde jen o peníze. Jde o vinu, politickou legitimitu, veřejný obraz a trestní rejstřík

Ale právě ta otázka ukazuje absurditu celé situace.

U kauzy, která politicky otřásá zemí roky, u kauzy za téměř 50 milionů, u kauzy premiéra a jeho blízké spolupracovnice, u kauzy, která mnoho let vládne českým médiím a všem posledním kampaním… tak u této kauzy se trestní rovina může nakonec zúžit na podmínku a peněžitý trest, který je v poměru k dotaci směšně nízký.

To není dobrá zpráva pro důvěru v právo.

Spravedlnost nemusí být krutá. Nemá být pomstychtivá. Nemá posílat každého do vězení jen proto, že veřejnost chce krev.

Ale nesmí být bezzubá.

Protože pokud u velkých kauz pořád slyšíme „podmínka stačí“, slušní lidé si z toho vezmou velmi jednoduchý vzkaz.

Že pravidla jsou přísná hlavně pro ty, kdo je dodržují.

Zdroje: