Článek
Co je to vlastně ta podmínka?
Podmíněné odsouzení je trestem, který má za cíl převychovat pachatele, přičemž nedochází k omezení osobní svobody, nýbrž k pouhé pohrůžce pachateli. Ta spočívá v tom, že pokud pachatel nepovede ve zkušební době řádný život, rozhodne soud, že se trest vykoná. V opačném případě, kdy se bude odsouzený řádně chovat, nedojde k uložení trestu, jehož výkon byl podmíněně odložen, a na pachatele se bude hledět, jako by nebyl odsouzen.
Slovy zákona může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu.
Podmíněné odsouzení je dlouhodobě nejčastěji ukládaným trestem za trestné činy. Soudy dále hojně ukládají jiné alternativní tresty, např. obecně prospěšné práce. K nepodmíněnému odsouzení dochází jen zřídka, a to zpravidla v případech, kdy jde o recidivistu, který byl předtím několikrát odsouzen (většinou na podmínku), a toto nikam nevedlo.
Skutečnost je taková, že pokud jste zatím netrestaný anebo alespoň máte odsouzení již zahlazené, pak zpravidla vyváznete jen s podmínkou. Na podmínku se chodí za krádeže, loupeže, ublížení na zdraví, znásilnění, nebo i usmrcení. Např. za usmrcení z nedbalosti dostalo podmínku 90 % pachatelů, kteří do té doby nebyli souzeni, resp. předešlé odsouzení bylo zahlazeno. Za těžké ublížení na zdraví jich dostalo podmínku 54 %. Za znásilnění 59 %, za výtržnictví 65 % a za loupež 67 %. Další tresty jsou obecně prospěšné práce nebo peněžitý trest. Nepodmíněné odnětí svobody tvoří jen pár procent.
Proč podmínka nestačí.
Trestněprávní teorie pohlíží na podmíněné odsouzení jako na klasický typ trestu. Soud v rozsudku shledá obžalovaného vinným z příslušného trestného činu a stanoví mu počet let, na které se pachatel odsuzuje. Výkon tohoto trestu se však o pár řádků dál podmíněně odloží. Tato podmínka spočívá v tom, že během zkušební doby musí vést odsouzený řádný život – tedy nepáchat další trestnou činnost. Zákon i tak dává možnost ponechat podmínku v platnosti, i kdyby odsouzený spáchal další trestný čin.
Podle teorie v sobě podmíněné odsouzení nese společenské odsouzení a zavržení spáchaného činu. Společnost reprezentovaná trestním soudem dává tímto trestem zřetelně najevo společenskou škodlivost a újmu spáchanou na společenských a právních normách. Toto společenské odsouzení má přimět pachatele ke změně myšlení a přeorientovat ho, aby se v budoucnu zdržel páchání další trestné činnosti.
Toto vše je ovšem pouhá teorie. Praxe je taková, že mnoho odsouzených žádné společenské odsouzení vůbec nezajímá. Jediné, o co se starají, je to, zda musí nastoupit do vězení. A odpověď je jednoznačná – nemusí. Odsouzení to často berou, jako kdyby byli obžaloby zproštěni, tedy jako kdyby je soud vůbec neodsoudil.
Často jsem se setkal s obžalovanými, kteří si vyslechli rozsudek, kde dostali podmínku, a poté se ptali obhájce, případně soudce, co že to vlastně znamená. „Tak jdu sedět, nebo ne?“ ptají se. A soudce jim řekne, že ne. Obžalovaní se zaradují, odejdou od soudu domů a po pár dnech už skoro ani neví, že se nějaký soud odehrál.
Někteří z nich si alespoň zapamatují, že nesmí po nějakou dobu páchat další trestnou činnost. Soudci toto vehementně odsouzeným vysvětlují. „V příštích X letech musíte být hodný! Žádný další trestný čin. Jinak už opravdu půjdete do vězení!“ říkají jim soudci nejčastěji. Někteří si to vezmou k srdci a trestné činnosti se po dalších pár let vyvarují, maximálně sem tam spáchají nějaký přestupek, někoho zmlátí, ale ne tolik, něco ukradnou, ale ne nic příliš drahého… Jiní to mají na háku a vesele páchají trestnou činnost dál.
Co s tím?
Rozhodně se nesnažím tvrdit, že je třeba ihned všechny pachatele zavírat do věznic. Ovšem je nutné je nějakým způsobem postihnout – takovým způsobem, o kterém budou vědět, který pocítí, který si budou pamatovat.
Protože z podmínky si většina odsouzených pamatuje jen to, že nešli do vězení a vlastně se nic nestalo. Když mají za pár let příležitost se znovu pokusit spáchat trestný čin, vzpomenou si, že tenkrát museli párkrát na policii vypovídat, pak jednou k soudu a pak nic. Tak proč ten trestný čin nespáchat znovu? Stejně se na něj nepřijde. A když se na něj přijde, stejně nebudou důkazy. A když budou důkazy, tak se to klasifikuje jako přestupek. A když to náhodou bude trestný čin, stejně do vězení nepůjde, maximálně dostane nějakou tu podmínku.
Ideální náhradou je peněžitý trest, což je něco jako pokuta, která se zpravidla hradí na splátky. Když nějaký zločinec někoho v hospodě zmlátí a dostane podmínku, pak to bere tak, že se mu vlastně nic nestalo a může mlátit lidi dál. Ale kdyby mu soud uložil např. 100 000 Kč peněžitý trest, příště by si hodně dlouho rozmýšlel, jestli zase někoho zmlátí. Věděl by, že by to znamenalo mnoho měsíců chudoby, bez alkoholu, bez cigaret, bez drahého jídla, bez nové elektroniky, bez dovolených, bez nového auta… Zato podmínka znamená jen to, že chvíli musí sekat latinu, ale jinak nic.
Dovolím si zajít až tak daleko a tvrdit, že by se z peněžitého trestu měl stát další univerzální trest. Tímto je v současnosti odnětí svobody – znamená to, že u každého trestného činu je určena výše trestu odnětí svobody. A podle mě by měla být všude určena i výše peněžitého trestu. Pokud bude nutné pachatele zavřít, použije se nepodmíněné odsouzení, a pokud ho nebude nutné zavřít, pak se použije peněžitý trest, nikoli podmínka. Podmíněné odsouzení by mělo zůstat jen u těch případů, kdy lze skutečně mít za to, že bude mít nějaký účinek. Tedy tam, kde účinně povede k zastrašení a odsouzení pachatele. U některých trestných činů bych ji ale vyloučil – např. u vraždy, usmrcení, loupeže, těžkého ublížení na zdraví nebo znásilnění.
Podmínka zkrátka k nápravě většinou vůbec nevede. Je výsměchem slušným lidem i kriminalistům, kteří stíhají zločince, jen aby se jim ve výsledku nic nestalo. A to je třeba změnit.
Zdroje: Ukládané tresty, Statistika za mřížemi, Podmínka