Článek
Když se řekne vznik Československa, většině lidí naskočí 28. říjen.
Praha, davy v ulicích, Masaryk, vlajky, možná trochu školní slavnost a pocit, že se monarchie konečně rozpadla a my jsme si prostě vzali vlastní stát.
Jenže ten příběh je až moc uklizený.
Republika se nerodila jen v politických prohlášeních, v novinách a na náměstích. Rodila se taky ve francouzském bahně, kde se ještě na konci října 1918 hromadně umíralo.
A právě tam patří bitva u Terronu.
Zborov zná skoro každý aspoň podle názvu. Terron? Tam už je ticho. Přitom tam českoslovenští legionáři bojovali pár dní před vznikem státu, který ještě doma ani nestihl začít existovat.
To je na tom možná nejsilnější.
Někde v Praze se za chvíli bude slavit republika. A ve Francii za ni mezitím chlapi lezou proti kulometům.
Konec války neznamenal konec umírání
Říjen 1918 si člověk snadno představí jako poslední stránky války. Německo vyčerpané, Rakousko-Uhersko se rozpadá, všichni už jen čekají, až se dějiny konečně uráčí skončit.
Jenže fronta se neřídí tím, jak blízko je příměří.
U Terronu a Vouziers se bojovalo od 18. října 1918. Československé jednotky byly nasazené v rámci francouzské armády u řeky Aisne. Měly pomoci udržet a rozšířit předmostí proti Němcům.
Vojenský historický ústav popisuje, že rozhodující boje československých dobrovolníků se odehrály právě v prostoru Terronu a Chestres po přechodu řeky Aisne.
To je přesně ten detail, který se do hezkého vyprávění o republice moc nevejde.
Zatímco doma se blížilo datum, které dnes slavíme jako začátek svobody, tam venku pořád létaly granáty.
U Terronu Češi jen nepřihlíželi
Terron nebyl případ, kdy by českoslovenští vojáci někde stáli bokem, aby se mohlo říct, že jsme se také zúčastnili.
Oni tam opravdu bojovali.
I. prapor 21. československého střeleckého pluku vystřídal francouzskou jednotku v Terronu. Němci pak přešli do protiútoku. Podle evidence Válečných hrobů byli českoslovenští vojáci vystavení dělostřelbě, plynovým útokům i bodákové zteči. Z obce byli vytlačeni, znovu ji získali a drželi ji proti dalším útokům až do konce října.
To nezní jako romantická legenda. Spíš jako pár dnů, kdy člověk moc dobře ví, že se svobody nemusí dožít.
A pak je tu 22. československý střelecký pluk u Chestres.
Jeho úkolem byla takticky důležitá kóta 153. ČsOL popisuje betonové bunkry, dráty, kulomety, dělostřelectvo, letadla i plyn. Některé jednotky se dostaly k cíli na pár desítek kroků, než je německá palba zastavila.
Pár desítek kroků.
V učebnici je to jedna věta. V realitě to musel být kus země, který se najednou nedal přejít za žádnou cenu.
Proč na tom záleželo
Terron nebyl důležitý jen proto, že tam Češi bojovali statečně. Statečnosti je v dějinách hodně a často po ní zůstane jen hrob.
Tady šlo o politiku.
Masaryk věděl, že nový stát nebude jen odměna za hezké projevy. Jestli Češi a Slováci chtěli vlastní stát, museli spojencům ukázat, že nejsou jen národ, který čeká, až mu někdo něco daruje.
Vlastní vojsko bylo argument.
Ne papírový, ale hodně krvavý.
Francie už v prosinci 1917 stvrdila vznik autonomní československé armády ve Francii. A když pak tyto jednotky bojovaly na západní frontě, nebyla to jen vojenská epizoda někde na mapě. Byl to důkaz, že budoucí Československo má vlastní armádu, vlastní oběti a vlastní místo mezi spojenci.
Dnes to zní možná samozřejmě. Tehdy nebylo samozřejmé vůbec nic.
Republika se musela prosadit. Diplomaticky, politicky a taky vojensky.
Terron k tomu patřil.
Zborov zůstal legendou. Terron se ztratil
ČT edu říká, že bitva u Terronu zůstává ve stínu známějšího Zborova, přestože šlo pro Čechoslováky o vojensky úspěšnou bitvu na samém konci války.
To je zvláštní.
Zborov se stal symbolem. Terron zůstal spíš pro historiky, legionářské spolky a lidi, kteří rádi čtou poznámky pod čarou.
Přitom cena byla hrozná. Válečné hroby uvádějí u I. praporu 21. pluku 31 padlých, 175 raněných a 12 nezvěstných. U 22. pluku 177 padlých a 564 raněných. Celková evidence ztrát u bojů u Terronu a Vouziers mluví o 275 padlých, zemřelých a nezvěstných legionářích.
Čísla se dají přejet očima. Jenže to nebyly položky v tabulce.
Byli to lidé, kteří bojovali za stát, jehož vylášení se mnozí ani nedožili.
Republika nemá jen slavnostní tvář
Na 28. říjnu je krásné, že si ho umíme představit radostně. Asi to tak má být. Národ potřebuje dny, kdy si nepřipomíná jen porážky, zrady a další historické facky, kterých máme v zásobě dost.
Jenže k tomu dni vedou i místa, která nevypadají slavnostně vůbec.
Terron byl zákop, bahno, plyn, betonové bunkry, kulometná palba a únava lidí, kteří už možná ani neměli sílu přemýšlet o velkých dějinách.
Možná právě proto bychom si ho měli pamatovat.
Protože vznik státu není jen chvíle, kdy někdo oznámí radostnou zprávu. Někdy je to i pár desítek kroků proti kulometu, někde daleko od domova, o kterých se potom skoro nemluví.
A to je na Terronu asi nejsmutnější.
Nebyl malý.
Jen jsme na něj zapomněli.
