Článek
Na Volyni nežili Češi jen jako diváci cizí války. V Kupičově si v roce 1943 postavili zákopy, bunkry a domobranu. Věděli proč.
Ráno 22. listopadu 1943 nezačalo v české obci Kupičov jako běžný válečný den. Vesnice ležela na Volyni, dnešní severozápadní Ukrajině, daleko od protektorátu, ale rozhodně ne daleko od českých dějin. Žili tam volyňští Češi, potomci lidí, kteří se do této oblasti stěhovali už od 19. století za půdou, prací a nadějí na lepší život.
Jenže na podzim 1943 byla Volyň země, přes kterou se převalovaly armády, partyzánské oddíly, národnostní násilí, odvety, strach a nejistota. Němci, Sověti, ukrajinští nacionalisté, polská Zemská armáda, sovětští partyzáni, místní menšiny. Každý měl svůj cíl, své nepřátele a svou představu, kdo na tomto území patří do budoucnosti.
Kupičovští Češi proto nečekali s rukama v klíně. Obec měla vybudovaný zákopový systém, dřevozemní bunkry a oddíl vlastní „samoobrony“. Nebyla to armáda v učebnicovém smyslu. Spíš zoufalá nutnost lidí, kteří pochopili, že v krajině rozpadajícího se řádu nemusí člověka zachránit ani to, že je Čech, civilista a přeje si hlavně přežít.
Volyň byla past mezi několika režimy, které se vzájemě nenáviděly
Když se dnes řekne druhá světová válka a Češi, většina lidí si vybaví Mnichov, okupaci, Heydrichiádu, Lidice, Ležáky, odboj nebo Pražské povstání. To všechno do našich dějin patří. Jenže český příběh války měl i východní kapitolu, o které se mluví mnohem méně.
Volyňští Češi žili na pomezí dnešní Ukrajiny a Polska už od druhé poloviny 19. století. Vytvářeli obce, hospodařili, zakládali školy, spolky, kostely, podnikali a po generace si drželi český jazyk i identitu. Jenže ve 20. století se jejich domov opakovaně ocitl v prostoru, kde se lámaly hranice a režimy.
Po paktu Molotov–Ribbentrop obsadil v roce 1939 Sovětský svaz východní část Polska včetně západní Volyně. Pak přišla německá invaze do Sovětského svazu a od roku 1941 nacistická okupace. V prostoru zároveň působily různé partyzánské a ozbrojené skupiny: ukrajinští nacionalisté usilující o samostatnou Ukrajinu, polská Zemská armáda, která chtěla udržet oblast pro Polsko, a sovětští partyzáni, kteří sledovali obnovu sovětské moci.
Volyň byla v letech 1939 až 1945 mimořádně krutý prostor, kde se potkala nacistická okupace, sovětský teror, polsko-ukrajinský konflikt, etnické násilí a boj o budoucí hranice. Malé komunity v takovém prostoru často nedostávají na výběr mezi dobrem a zlem. Dostávají na výběr mezi špatnými možnostmi a otázkou, jak přežít do dalšího rána.
Kupičov se připravil, protože už věděl, co může přijít
Česká obec Kupičov byla 22. listopadu 1943 napadena praporem UPA–OUN, tedy Ukrajinské povstalecké armády a Organizace ukrajinských nacionalistů. Protože nešlo o první ohrožení, obec už byla připravená. Měla zákopy, dřevozemní obranné bunkry a asi šedesátičlenný oddíl samoobrany. Ve vsi se navíc nacházel také oddíl polských partyzánů z 27. volyňské divize Zemské armády.
To zní skoro jako filmová scéna, ale byla to realita. Vesnice, ve které lidé ještě nedávno řešili pole, zvířata, řemesla a obyčejný život, se proměnila v malou pevnost. Starší občané hlídali, muži sháněli zbraně, lidé z okolních osad se stahovali do obce, protože venku začínalo být příliš nebezpečno. V takové chvíli už nejde o politiku v abstraktním smyslu. Jde o to, zda vaše rodina přežije noc.
Útočníci měli podle dobových popisů výraznou převahu. Banderovci nasadili dokonce improvizovaný „tank“ vytvořený z opancéřovaného pásového traktoru, na kterém byl osazen lehký protitankový kanón. Podobně na útok vzpomínal i pamětník Václav Kytl, podle něhož šlo o stroj postavený na spodku pásového traktoru s namontovanou věží z pancéřového automobilu. Dnes to může působit téměř bizarně. V danou chvíli to ale pro obránce vesnice musel být obraz velmi skutečné hrozby.
Kupičovští měli štěstí, odvahu i spojence. Kolem poledne jim začalo docházet střelivo a pokusili se vyslat spojku pro pomoc. Ta se z obklíčení nedostala. Hluk bitvy ale přilákal polské partyzány, kteří nakonec zaútočili na jednotky UPA–OUN zezadu a rozhodli boj ve prospěch obránců. Banderovci ustoupili.
Banderovci nejsou jednoduché slovo
Slovo „banderovci“ je u nás nabité emocemi. Někdo ho používá jako historický pojem, někdo jako nadávku, někdo jako politickou zbraň. Právě proto je dobré zacházet s ním opatrně.
V československém prostředí se tak obvykle označovali příslušníci a stoupenci ukrajinského nacionalistického podzemí spojeného s odkazem Stepana Bandery, zejména s frakcí OUN-B a Ukrajinskou povstaleckou armádou. UPA bojovala za ukrajinskou nezávislost, ale zároveň je spojena s masovým násilím, zejména proti Polákům na Volyni a ve východní Haliči, a také s útoky na Židy, Čechy či další skupiny, pokud byly považovány za nepřátele nebo překážku.
To je historicky nepohodlné, ale právě proto by se to nemělo zametat pod koberec. Nejde o to přepisovat dnešní válku na Ukrajině optikou roku 1943. Dnešní ruská agrese proti Ukrajině není ospravedlnitelná tím, co se dělo na Volyni za druhé světové války. Zároveň ale platí i opačně: současná politická situace nemá být důvodem, proč se o zločinech ukrajinského nacionalistického hnutí přestane mluvit.
Historie není služka aktuální propagandy. A oběti nemají mizet jen proto, že se jejich příběh zrovna dnes někomu nehodí.
Český Malín byl jiný příběh. A právě proto na přesnosti záleží
Když se mluví o volyňských Češích a válečných masakrech, často se objeví Český Malín. Ten se někdy v běžné debatě hází do jednoho pytle s banderovci. Jenže to je nepřesné.
Český Malín vypálili 13. července 1943 nacisté, kteří tam zavraždili 374 Čechů a 26 Poláků. Jde o jednu z nejhorších tragédií českého obyvatelstva na Volyni a právem se mu říká volyňské Lidice.
U podobně citlivých témat je přesnost otázkou základní slušnosti. Vůči mrtvým, vůči pamětníkům i vůči čtenářům.
Malá komunita bez luxusu neutrality
Na Kupičovu je fascinující hlavně to, jak málo připomíná náš obvyklý obraz české války. Nejsou tu protektorátní ulice, atentát na Heydricha ani barikády v Praze. Je tu česká vesnice na Volyni, která se ocitla v prostoru, kde se střetávaly cizí armády a národní projekty. A tato vesnice musela udělat něco, co si většina lidí v bezpečí neumí představit: sama si vybudovat obranu.
Volyňští Češi nebyli jen pasivní oběti dějin. Pomáhali pronásledovaným, někteří spolupracovali s odbojem, mnozí vstoupili do československé jednotky v SSSR. Po osvobození se více než 200 občanů Kupičova dobrovolně přihlásilo do Svobodova 1. československého armádního sboru. Z širšího pohledu se do československého vojska zapojila mimořádně velká část volyňských Čechů.
To neznamená, že jejich příběh byl jednoduchý. Právě naopak. Volyňští Češi žili mezi několika mocenskými světy, které se navzájem nenáviděly. Sovětský režim jim přinesl kolektivizaci, represe a strach. Nacistická okupace přinesla genocidu, vypalování a teror. Ukrajinsko-polský konflikt proměnil celé oblasti ve vražedné území. A uprostřed toho všeho žila česká menbšina, která se snažila zachovat vlastní komunitu.
Když dnes čteme o Kupičovu, můžeme si říct, že šlo o malou epizodu ve velké válce. Jenže pro lidi, kteří stáli v zákopech kolem vesnice, to nebyla epizoda. Byl to jejich domov, jejich rodiče, děti, sousedé, stodoly, pole, kostel, hřbitov a celý svět, který znali.
Dějiny nejsou pohodlné. A ani být nemají
Příběh Kupičova není potřeba používat k nenávisti. Stačí ho nezapomenout.
Ukazuje nám, že české dějiny druhé světové války jsou širší, než jak se často vyprávějí. Vedle okupovaného protektorátu existovali i Češi na Volyni, kteří prožili válku v úplně jiném prostředí. Vedle nacistických zločinů existovalo i etnické násilí mezi Poláky a Ukrajinci. Vedle velkých armád existovaly malé obce, které se ze dne na den musely změnit v obranné body.
A také nám připomíná nepříjemnou věc: v některých dobách nestačí být slušný, pracovitý a neutrální. Někdy se dějiny přiblíží až k plotu vaší zahrady a začnou se ptát, jestli máte dost zbraní na záchranu vlastního života.
Kupičovští Češi na tu otázku odpověděli zákopy, bunkry, hlídkami a samoobranou.
