Článek
I. Řím, rok 80 n. l.
Prach z vápencových lomů štípe v očích stejně jako řeči o lepší budoucnosti. Custod, malý úředník přes příděly kamene, stojí ve stínu Kolosea. Právě se k moci vrátil tribun Babisovius. Dav řve nadšením, protože slíbil „Řím znovu skvělý“ a hry zdarma pro každého, kdo se nebude ptát, kolik mramoru cestou „zmizelo“. Custod poklonkuje a v duchu počítá sestercie. Starý senátor Don Pablo, který mu šéfoval včera, skončil ve stoce a v tratolišti dějin. Custod necítí lítost, jen vymění pečetní prsten. Pochopil, že u koryta se scéna sice mění, ale režisér i chuť k jídlu zůstávají stejné. Víra v Zlaté tele je prostě pevnější než tyhle zdi.
II. Praha, rok 1348
Vzduch voní vápnem a pískovcem. Purkrabí Ondřej z Průhonic je po krátké nemilosti zpátky u vesla. Slibuje, že postaví most přes Vltavu „poctivě a pro lidi“. Custod, tentokrát v lněné haleně, hlídá vejce do malty. Že se purkrabímu dřív v truhlici záhadně množily groše? Zapomenuto. Custod ví, že se nic nezměnilo, a s novou nadějí ulévá kvalitní kvádry místním měšťanům na jejich sklepy. Do mostního pilíře pak sype jen prach, aby ušetřil. Oba se s novým pánem u toho křižují, ale jejich bohem zůstává totéž Zlaté tele – mění se jména pánů, ale nikdy ne hloubka jejich kapes.
III. Střední Evropa, rok 2026
Krajinu protíná skelet obřího datového centra. Custod v reflexní vestě s iPadem sleduje, jak se k „digitálnímu korytu“ vrací staronový šéf, pán Agrofertus. Slibuje stát jako firmu 2.0 a ti, co tu vládli doteď, už nikoho nezajímají – zmizeli v tratolišti zapomnění rychleji než včerejší statusy. Custod se jen uculuje: dresy se sice vyměnily, ale Zlaté tele mu na displeji svítí úplně stejně. Odklikává předraženou fakturu za beton, ze kterého se nenápadně ulévá na stavbu nového „teletína“ pro jeho staronového šéfa.
Diagnóza: Evoluční vítězství nuly
Fascinuje nás naše technologická jízda. Vyměnili jsme otroky za rypadla a pergamen za cloud, ale uvnitř jsme zůstali u továrního nastavení „lovce mamutů v saku“. Každý v té své šroubovici věří, že stoupá k nebi, ale přitom zažíváme, a hlavně prožíváme inženýrský paradox: Nulový zdvih.
Není to k pláči, ale k obdivu. Je to neuvěřitelný výkon – vynaložit tolik energie, spálit tolik miliard tun paliva a dat, vystavět pyramidy i datová centra, a přitom se v parametru lidství nepohnout ani o milimetr. Jsme jako křeček v kolečku. Běžíme jako o život, potíme se, volíme, válčíme, ale stále se nacházíme na stejném místě.
Custod je naše konstanta. Je to ten nejstabilnější prvek vesmíru. Zatímco impéria padají, on jen přepíná barvy na své korouhvi. Dokud bude znamenat pro nás více náš vlastní soukromý žlab než statika mostu, po kterém kráčíme, bude naše evoluční šroubovice hladce klouzat v nule.
A víte co? Většině z nás se v tom bahně vlastně docela dobře vegetuje. Je tam občas větší smrádeček, ale teplíčko. A hlavně – nemusíme se namáhat s tím zdvihem.
Příští stanice: rok 3000, teleporty, kolonie na Marsu a hle, ten samý Custod, jak krade titanové šroubky ze startovací rampy, aby si jimi vytunil svůj kyslíkový příbytek.
Lehké víkendové zamyšlení. Nic víc.
