Článek
Červencový týden přináší českému divákovi fascinující pohled na to, jak se naši zástupci dokáží potkat na nejvyšším mezinárodním kolbišti. V podstatě paralelně můžeme nebo jsme mohli sledovat dvě bitvy dvou generací a dvou naprosto odlišných stylů a světů. Jedna odehrávající se na kurtech a beze sporu představující reklamu na sportovní fair-play a historický úspěch českého tenisu. Druhá, nanejvýše trapná a bolestivá, se odehrála na kobercích summitu NATO v Ankaře a byla… inu, čistokrevnou českou provinční groteskou.
Akt první: Muchová vs. Nosková (Lekce z profesionality)
Když na sebe na velkém turnaji narazí dvě české tenistky, je to vždycky napínavé. Zápas Karolíny Muchové a Lindy Noskové bude mít všechno, co má špičkový sport mít. Bude to zcela jistě boj na krev, kde si holky nedají ani metr kurtu zadarmo. Každá svůj vlastní tenisový styl, své ambice, ale obě přitom zcela jistě s neuvěřitelnou měrou dekoru. Žádné fauly, žádné hysterické scény do kamer, žádné zákulisní naschvály. Jen čistá koncentrace na cíl. Když zápas skončí, podají si ruce s absolutním respektem. Výsledek ? Sport vítězí a tentokrát v tom nejčistějším slova smyslu - nová česká vítězka Wimbledonu. Chapeau!!!
A pak tu byl ten druhý zápas. Zápas, kde se místo tenisáků střílelo z mediálních děl a místo respektu se sbíraly lajky na sítích.
Akt druhý: Ankarský tyátr (Když delegaci velí ego)
Zatímco na kurtech se bude bojovat s grácií, v turecké Ankaře se rozehrálo politické utkání o to, kdo má delší… stín. Účast hlavy státu, kterou musel před summitem NATO narychlo posvětit až Ústavní soud předběžným opatřením, vyslala do Aliance jasný vzkaz ještě předtím, než naši státníci vůbec nastoupili do letadla: v Praze vládne institucionální chaos a delegace jede bojovat především sama se sebou.
Na jedné straně pomyslného kurtu stál Vrchní velitel, reprezentující institucionální kontinuitu a alianční standardy. Na druhé straně Premier, pro kterého byl summit především loveckým revírem pro domácí marketing.
Zatímco Aliance v Ankaře řešila tvrdou bezpečnostní realitu, logistické kapacity a odstrašení, český premiér si odskočil na lov pro sociální sítě. Výsledkem bylo nesmírně rozpačité, až trapné podání ruky s pohádkářem Donym. Ten rychlý „handshake“ s mužem, který v tu vteřinu pravděpodobně ani netušil, koho vlastně zdraví, se stal hlavním českým marketingovým úspěchem summitu. Premiérovo předsummitové volání po tom, že „všichni mluví o válce a nikdo o míru“, sice skvěle cílilo na domácí publikum, ale v kuloárech tvrdé alianční diplomacie působilo jako naprostá obsahová prázdnota.
A co na to česká diplomacie jako taková? Ministr zahraničí tam plnil roli stínové rekvizity. Na nejvyšší alianční úrovni působil zcela bezprizorně. Ukázalo se, že mezinárodní aréna není pražská politická talk-show a kuloáry se nedají uřídit jen tím, že má člověk v životopise účast na minulé Donyho inauguraci. Bez reálných spojenectví a hlubšího respektu byl Černínský palác v Ankaře neviditelný. Českou agendu si rozebraly dva hlavní tábory a instituce samotná rezignovala na jednotný hlas.
Vyplnění přestávky alias Profesionál v zajetí politických influencerů
Aby byla česká tragikomedie kompletní, nesmíme zapomenout na čtvrtého do mariáše – ministra obrany. Jestli někdo další v téhle delegaci vedle svého bývalého šéfa reálně rozuměl tomu, o čem se v Ankaře jedná, jak funguje alianční plánování a co znamenají strategické dokumenty, byl to právě on.
Místo toho, aby mohl jako ministr suverénně reprezentovat obrannou politiku státu, dělal v podstatě křoví marketingu ze Strakovky. Seděl tam jako rukojmí mezi dvěma mlýnskými kameny: na jedné straně stál jeho bývalý armádní kolega, ke kterému sice měl institucionálně nejblíže, ale politická realita je jinde. Zvlášť, jak mu vrchní velitel v klíčový moment otočil zády a při obsazování postu šéfa armády nakonec nečekaně podpořil Premiérova muže, než na kom byli původně domluveni. Na druhé straně pak stál jeho politický šéf, pro kterého jsou alianční procesy jen vzdálenou španělskou vesnicí.
Pro profesionála jeho formátu musel být pohled na to, jak jeden hází po chodbách jízlivé vtípky a druhý nahání selfíčko, čistým intelektuálním utrpením. Jeho přítomnost sice dodala české delegaci aspoň zbytek odborné legitimity, ale v tom politickém kraválu jeho hlas úplně zapadl. Stal se z něj jen odborný alibi-štít pro vládu, která si z klíčového summitu udělala předvolební kampaň.
Závěr zápasu
Když to sečteme, bilance tohoto týdne je schizofrenní. Pokud Češi soutěží ve světě sami za sebe na základě vlastního umu, disciplíny a dřiny – jako Muchová s Noskovou – je radost se na to dívat a svět nás bere vážně.
Pokud ale na mezinárodní scénu přeneseme naše domácí zákopové války, kde je největším diplomatickým úspěchem to, že se ústavní činitelé nepoprali na chodbě a premiér si sáhnul na Donyho sako, propadáme se do globální bezvýznamnosti. Z Ankary jsme si nepřivezli vůbec nic, kromě potvrzení, že naše zahraniční politika je v těžké krizi. Sportovkyním tleskáme, nad politiky nezbývá než kroutit hlavou.
