Článek
Existuje stará legenda o vynálezci šachů, který jako odměnu od císaře nechtěl zlato, ale rýži. Zrnko na první políčko, dvě na druhé, čtyři na třetí a tak dále, vždy dvojnásobek. Císař se smál, jak je to levné. V první polovině šachovnice sice zrn přibývalo, ale stále to představovalo představitelné, zvládnutelné množství. Systém fungoval, dal se spočítat a lidský mozek ho dokázal uchopit. Jenže pak vstoupili do druhé poloviny šachovnice. Exponenciála se utrhla ze řetězu. Na posledním políčku už byla hromada rýže větší než Mount Everest. Císař přišel o impérium a podle některých verzí legendy vynálezce o hlavu.
Jak ve své knize Druhý věk strojů trefně podotýkají autoři Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee, tuto paralelu s rýží lze dnes plnohodnotně přetavit do exponenciálního nárůstu výpočetního výkonu strojů. Podle expertů definitivně dosahujeme okraje druhé poloviny šachovnice.
Tento raketový nárůst výpočetní síly a schopnosti algoritmů totiž začal zcela nekompromisně měnit i nás, samotnou společnost. Big data, hyperkonektivita a technologické skoky způsobují masivní disrupce a brutální nelinearity napříč celým naším globálním systémem. Po staletí se společnost i geopolitika vyvíjely rychlostí (spíše pomalostí!), kterou náš hardware (mozek evolučně nastavený na lineární vnímání) dokázal vstřebat. Jenže křivka se zlomila a letí vertikálně vzhůru. Svět dnes naráží na limit lidské kognitivní kapacity. Jinými slovy. Je toho na nás prostě moc!
A tady se dostáváme k tragikomedii našich dnešních elit, které nejsou výjimkou, ale naopak tím nejviditelnějším vzorkem kolapsu celého systému V případě Donyho - mého oblíbence - troufám si říct i konec dosavadního řádu. Politický a byrokratický aparát se totiž stále zoufale snaží řídit tento exponenciální chaos, promiňte za ten výraz „algoritmy“ z počátku první poloviny šachovnice pomocí jednotlivých zrnek jako jsou excelové tabulky, powerpointové prezentace nebo politické prázdné fráze někdy i z minulého století, apod. Je to, jako byste chtěli korigovat orbitální trajektorii pomocí kuličkového počítadla.
Ti, kteří sedí v „řídících centrech“ států, velmi rychle totiž pochopili, že uřídit tyhle disrupce / nelinearity současného světa je intelektuálně i manažersky absolutně nad jejich síly. Skutečné strategické reformy by vyžadovaly vizionářství a odvahu, kterou tito Trumpové, Orbánové, Putinové, Ficové a doplňte si další tzv. „manažeři krizí“ jednoduše nedisponují. A hlavně se politicky nevyplácejí. Proč riskovat politickou gilotinu a přiznat voličům, že se systém stal neřiditelným?
Vyděšený občan, který ztratil kontrolu nad složitostí světa, cítí úzkost. A na tuto úzkost reagují tito manažeři tím, že systém restartují do nejprimitivnějšího možného nouzového režimu. Místo řešení strukturálních změn nabízí zmutovaný nacionalismus a populismus. Redukují fraktální (tzn. nekonečně se větvící a měnící) složitost světa na primitivní, binární kód (dvou stavový): My a Oni, dobří a zlí, národní čistota proti globálnímu chaosu. Je to laciná, ale svůdná iluze nebo odborně emulace stavu způsobu řízení státních záležitostí středověkým mečem - vezmeme si kus území a dobijeme jej dnes né na koni a šavlí, ale tanky, děly, pumami a raketami. Modus operandi totožný. V tom hluku totiž nikdo nezkoumá absolutní neschopnost elit tenhle zrychlující se stroj reálně řídit. Alegorie Ruska jako vyšitá!
A teď pro ty opravdu fajnšmekry
Pokud si dnes myslíme, že jsme v chaosu, počkejte padesát let. Rozdíl mezi dnešní výpočetní realitou a rokem 2076 není jen otázkou „více počítačů“. Pokud dnes operujeme s úrovní komplexity na hranici 10 na x tou FLOPS (počet operací v plovoucí řádové čárce za sekundu), což je standard pro měření výkonu superpočítačů a AI clusterů (kde x je cca 18, což odpovídá dnešním špičkovým exascale systémům). To je miliarda miliard operací za sekundu.
Za padesát let se budeme pohybovat v pásmu, kdy hodnotu x navýšíme o 9 až 12 řádů!!! Ronna/YottaFlops. To je skok do jiné dimenze existence. Náš biologický hardware je v tomhle závodě outsiderem. Lidský potenciál se nemůže adaptovat na takto agresivní exponenciální tlak. Ten propastný rozdíl mezi tím, co stroje budou schopny predikovat, a tím, co naše kognitivní limity dokážou pochopit, bude znamenat jediné: buď se náš model řízení států zásadně transformuje v něco, co dnes neumíme ani pojmenovat, nebo nás čeká totální systémový kolaps. Ta „modrá obrazovka smrti“ celého našeho uspořádání není hrozba, je to matematická jistota. A elity, které se dnes skrývají za zdi populismu, o ty své „hlavy“ přijdou s absolutní matematickou přesností.
Závěr
Je smutné proto vidět, jak se dnešní svět v rukou 70-80ti letých ješitných egoistických individualit, kteří třímají otěže, vzdaluje od reality budoucího vývoje lidské technokratické robotické společnosti. Nůžky se rozevírají a my dáváme přednost nebo dokonce aktivně vyhledáváme pořád ta nejjednodušší a nejméně bolestivá vysvětlení, na to co nás trápí. Úprk od složitostí od komplikací od snahy pochopit komplexity. Pohodlnost a lenost.
Jestli si někdo myslí, že tento trend nárůstu vlivu AI zastavíme nebo zpomalíme, tak se hluboce plete! Osobně, nejsem vůbec tohoto trendu zastáncem, ale to je tak asi vše, co s tím mohu udělat.
