Článek
Na rozdíl od předvolebních Donaldových keců a vyumělkovaného demagogického inauguračního projevu – který svou atmosférou nám Čechům staršího data narození mrazivě připomínal patolízalskou atmosféru sjezdů ÚV KSSS nebo KSČ, jen s tím rozdílem, že byl v angličtině – je realita úplně jinde.
On totiž moc dobře věděl, co dělá. Poklepat po rameni teroristovi znamená poslat světu jasný vzkaz: „To, že si bereš cizí území a terorizuješ civilní obyvatelstvo? No problem.“
Že kecám? Tak se mrkněte na Írán. Nejsem žádným fanouškem tamního režimu, ale to, co předvádí Dony, je v naprostém rozporu s jakýmikoliv pravidly mezinárodního řádu, zejména s chartou OSN. Děje se to jen proto, že si umetl cestu a my ostatní přihlížíme a bojíme se říct svůj názor nahlas. Vždycky jsem měl k USA obrovský respekt. Dnes už ale mezi Donym a Putinem rozlišuji jen velmi stěží.
Ten arogantní a sebestředný Dony, který si nestoudně říká o Nobelovu cenu za mír, je totiž navíc úplně hluchý a slepý.
Hluchý ke kritice, že se v tom nejkritičtějším okamžiku otočil zády ke svým vlastním evropským spojencům a hlavně k napadené zemi. K zemi, kterou USA v letech 2013 až 2014 aktivně masírovaly, aby vystoupila ze sféry vlivu Ruska. A když to udělala? Dony jim po svém nástupu vrazil kudlu do zad úplně stejným způsobem jako všem Afgháncům, které ti „dobromyslní“ Američané nechali v Kábulu napospas Tálibánu.
A slepý? Slepý k Putinovi, který se úplně utrhl z řetězu od chvíle, kdy USA Ukrajině ohnuly loket s pomocí a osekaly ji na absolutní minimum. Za demokratů se Kreml ještě obával reakce na své útoky, ale dnes se USA tváří, jako by tam k žádným útokům ani nedocházelo. Boří se v bahně, do kterého zabředli vlastní vinou.
Nobelovu cenu za mír? A za co proboha?
