Článek
Každá velká organizace – ať už mluvíme o nadnárodních korporacích, státním aparátu nebo bezpečnostních složkách – navenek deklaruje vždy totéž. Do svých čelních pozic prý hledá vizionáře, lídry se strategickým vzděláním a lidi se schopností utvářet si globální nadhled. To je ovšem jen verze pro tisková prohlášení.
Realita uvnitř struktur, a to zejména těch mocenských, je však často přesně opačná. Proč? Protože pod svícnem bývá největší tma. Vnitřní mechanismy hierarchií vytvářejí filtr, který lidi s nezávislým strategickým myšlením identifikuje jako nechtěné těleso a v plném rozsahu je eliminuje. V éře permanentního populismu a všudypřítomného PR marketingu navíc tento proces negativní selekce nabral brutální rychlost. Systém totiž už nepotřebuje architekty, kteří vidí na dekády dopředu. Potřebuje exekutory, kteří okamžitě zazdí díru – i kdyby kvůli tomu měla spadnout celá budova.
Anatomie krizového manažera: Vzestup „Day2Day“ exekutivy
Tento typ řízení je přímým produktem moderního populismu. Rozhodnutí se nepřijímají na základě analýzy rizik na několik let dopředu, ale podle ranních PR průzkumů a barometrů nálad. Instituce se pod vedením těchto lidí neřídí dlouhodobými koncepcemi, ale tím, co bude dnes večer dobře vypadat v hlavních zprávách nebo na sociálních sítích.
Dlouhodobá strategie je pro tento styl práce přítěží. Strategie totiž přináší výsledky až za několik let, což je z hlediska krátkodobého politického či manažerského cyklu zcela nepoužitelné. Vzniká tak kultura permanentního hašení požárů. Paradoxem zůstává, že tito krizoví manažeři často excelují v likvidaci krizí, které předtím sami svým chaotickým, na efekt zaměřeným přístupem založili.
Mechanismus negativní selekce a mocenská matice
Aby mohla tato „day2day“ exekutiva řízená PR barometry bez zábran fungovat, politické nebo korporátní vedení potřebují v čele klíčových uzlů lidi, kteří nebudou klást nepříjemné koncepční dotazy. V tu chvíli nastupuje do hry systém negativní selekce podpořený zvenčí vytvořenými mocenskými vztahovými maticemi – a to, pozor, zejména napříč politickým spektrem.
Nedělejme si iluze o nějakém souboji opozice versus vládní koalice. Tyto mocenské matice se dokonale doplňují. Pro voliče v roli diváka je sehráváno dopředu secvičené, dechberoucí divadelní vystoupení v nedělních diskusních partiích. Matematicky vzato zde platí přímá úměra: čím větší peníze, tím větší politika. Naoko velký křik, v reálu dokonalá groteska. Já na bráchu, brácha na mě.
V cizině se tomu říká Crony Capitalism (kamarádský kapitalismus). U nás: vítejte v českém showbyznysu! Opozice pak zcela „náhodně“ glorifikuje a účelově se shoduje na konkrétním mnohdy paradoxním vládním rozhodnutí. Příčiny ale nehledejte v náhlém osvícení, nýbrž v tom, že se tohle překvapivé vzplanutí „lásky“ na nějaký čas prostě sakra vyplatí.
Formování loajálních klanů (Triumviráty)
Do klíčových exekutivních pozic jsou dosazovány figurky nikoli na základě expertízy nebo – omlouvám se za to sprosté slovo – „výběrového řízení“, ale na základě sdílené minulosti, příslušnosti ke klanu (sorry, k jedné specifické vlivové skupině) nebo čisté osobní loajality k šéfovi. Vznikají triumviráty složené z politického zadavatele, ambiciózního kariéristického manažera a oddaného exekutora.
Vytlačení elit
Nositelé nezávislého myšlení, lidé s elitním (často prestižním zahraničním) vzděláním a širším rozhledem se stávají hrozbou. Jejich odbornost totiž odhaluje nahotu a povrchnost populistických rozhodnutí. Systém je málokdy odstraní brutálně; prostě je elegantně „odklidí“ tam, kde nemohou ovlivňovat vnitřní chod – ať už v korporátu, nebo bohužel i ve státní správě.
Strategické vakuum v Potěmkinově vesnici
Co se stane, když systém úspěšně vyčistí prostor od stratégů a nahradí je loajálními kariéristy? Na první pohled nic dramatického. Organizace vykazuje obrovskou aktivitu, produkuje stohy reportů, provádí neustálé nákupy a reformy. Všechno skvěle ladí s barometry veřejného mínění.
V pozadí však vzniká strategické vakuum. Organizace ztrácí schopnost navigace ve skutečné, dlouhodobé krizi, protože v jejím čele stojí lidé, kteří umí poslouchat, ale neumí myslet v souvislostech. Celý systém se mění v Potěmkinovu vesnici – zvenčí naleštěnou a dynamickou, uvnitř však fatálně křehkou.
Historie opakovaně ukazuje, že systémy postavené na loajalitě namísto strategie nakonec vždy tvrdě narazí na realitu. Korporáty i stát totiž ze všeho nejvíc potřebují lidi, kteří mají odvahu a schopnost utvářet nadhled nebo včas varovat, že se celá instituce řítí hlavou přímo proti zdi.
