Článek
V obou případech šlo o bezprecedentní diktát velmocí, byť formálně zabalený do jiného procedurálního hávu.
V Mnichově v září 1938 rozhodly čtyři velmoci (Neville Chamberlain za Velkou Británii, Édouard Daladier za Francii, Adolf Hitler za Německo a Benito Mussolini za Itálii) o odtržení našich pohraničních území. Českoslovenští diplomaté tehdy potupně čekali na chodbě. Výsledek? „Peace for our time,“ mával Chamberlain papírem v Londýně. Za necelý rok hořela celá Evropa.
V Budapešti 5. prosince 1994 seděla Ukrajina sice přímo u stolu, ale pod drtivým tlakem. Signatáři memoranda – tehdejší ukrajinský prezident Leonid Kučma, americký prezident Bill Clinton, britský premiér John Major a ruský prezident Boris Jelcin – tehdy přiměli Kyjev odevzdat třetí největší jaderný arzenál na světě (tisíce mezikontinentálních střel a strategických bombardérů). Výměnou za to dostala Ukrajina pouhá „ujištění“ (assurances), nikoli tvrdé právní „záruky“ (guarantees).
Jak přesně ta politická iluze v originálním znění a v českém překladu vypadala? První dva body memoranda mluví jasně:
1. Ruská federace, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké potvrzují Ukrajině svůj závazek v souladu se zásadami Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě respektovat nezávislost, suverenitu a stávající hranice Ukrajiny / The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and the United States of America reaffirm their commitment to Ukraine, in accordance with the principles of the CSCE Final Act, to respect the Independence and Sovereignty and the existing borders of Ukraine .
2. Ruská federace, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké potvrzují svůj závazek zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny a že žádná z jejich zbraní nebude nikdy použita proti Ukrajině, s výjimkou sebeobrany nebo v jiných případech v souladu s Chartou OSN / The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and the United States of America reaffirm their obligation to refrain from the threat or use of force against the territorial integrity or political independence of Ukraine, and that none of their weapons will ever be used against Ukraine except in cases of self-defence or otherwise in accordance with the Charter of the United Nations.
Hodnota tohoto pergamenu? Nula. Mezinárodní právo v obou případech narazilo na tvrdou realitu: pokud za inkoustem nestojí reálná vojenská síla, diktátor ho bez váhání použije jako toaletní papír.
Ruský opakující se modus operandi a spící mezinárodní spolek
Zatímco inkoust na Budapešťském memorandu ještě ani pořádně nezaschl, v geopolitickém podhoubí už tikala stopka. Západ po pádu železné opony podlehl iluzi „konce dějin“ a upadl do hlubokého spánku. Moskva si mezitím začala testovat, kam až může zajít. Spící mezinárodní společenství tehdy ignorovalo hned několik brutálních varovných výstřelů, které nesly naprosto stejný rukopis.
Čečensko (1. válka 1994–1996, 2. válka 1999–2009): U nás i ve světě se o tom ví zoufale málo – pro většinu to byl jen vzdálený, nepřehledný konflikt na Kavkaze. Pravda je přitom mrazivě přímočará. Byl to první pokus Grozného utrhnout se ze sevření Ruské federace a vyhlásit nezávislost. Výsledek? V obou válkách dostali Čečenci tvrdě a brutálně přes držku. Jejich hlavní město bylo pod taktovkou generálů a následně mladého Putina doslova srovnáno se zemí jako krvavé varování pro kohokoliv dalšího, kdo by chtěl pomýšlet na svobodu. Svět tehdy jen krčil rameny s tím, že jde o „vnitřní záležitost Ruska“.
Gruzie (Srpnová válka 2008): Cynická geopolitická šachovnice se posunula v srpnu 2008. Pod záminkou „ochrany vlastních občanů“ a mírotvorců provedla Moskva bleskovou invazi do Gruzie. Výsledkem bylo odtržení Abcházie a Jižní Osetie, které dodnes Rusko okupuje. Kreml si tehdy definitivně ověřil, že Západ kvůli porušení cizích suverénních hranic ze své komfortní zóny nevystoupí. Mezinárodní společenství reagovalo bezzubými proklamacemi a o pár měsíců později už s Moskvou vesele resetovalo vztahy.
Hybridní laboratoř Donbas: Hra na „utlačované“
Tento dlouhodobý spánek rozumu pak logicky vyvrcholil v roce 2014 anexí Krymu a okamžitým zažehnutím války na Donbasu. Tady Rusko vytáhlo ze šuplíku naprosto identický narativ, jaký použil Hitler v Sudetech v roce 1938: dojemný příběh o „utlačovaných menšinách“, které hrdinně bojují za svou „nezávislost“ proti nepřátelskému ústředí (tehdy Praze, v roce 2014 Kyjevu).
Co už se ale v oficiálních prohlášeních a proruských kanálech neříkalo, byla tvrdá realita – tito takzvaní separatisté byli od samého počátku až do února 2022 masivně vyzbrojováni, masivně financováni a vojensky mentorováni Ruskou federací. Donbas byl jen hybridní laboratoří pro budoucí totální agresi, zatímco svět vyjadřoval „hluboké znepokojení“.
Nová éra: Od držení za ruku k utrženému řetězu
Sledovat vývoj západního spojenectví v posledních letech znamená sledovat postupné odjišťování granátu. Zatímco za Demokratů a Bidena se Washington ještě snažil udržovat zdání kontroly a Putina držel v určitých mezích (byť za cenu neustálého přešlapování a strachu z vlastní stínu), s nástupem administrativy Donald 2.0 do Bílého domu nastal totální obrat. Výsledkem není slibovaný rychlý mír (než dojdu do Oval ofisu, Vážení a milí do 24h - na mě se můžete spolehnout!), ale doslova „unleashing the fighting dog from his leash“ – vypuštění buldoka na kořist. Kreml vycítil izolacionismus, pozastavení dodávek a váhání jako absolutní slabost. Rus se utrhl z řetězu, protože ví, že nová administrativa měří geopolitický úspěch optikou osobního byznysu a self-proma. Zatímco si Donald říká o Nobelovu cenu za mír, jeho strategie v Íránu skončila totální blamáží, kdy americko-izraelské údery na jaderná zařízení a ultimáta namísto stability přinesly jen neřízený chaos a zničení zbytků diplomacie na Blízkém východě. Když ukážeš agresorovi, že dohody neplatí a síla je jediná měna, svět začne hořet na několika místech najednou.
Finální paradox: Co kdyby?
A to nás vrací obloukem k tomu největšímu a nejmrazivějšímu paradoxu celého ukrajinského příběhu. Zkuste si představit alternativní časovou osu, kde žádné Budapešťské memorandum v roce 1994 nevzniklo. Osa, kde Kyjev nepodlehl tlaku a nenechal se opít rohlíkem falešných „ujištění“. Kde by si Ukrajina jednoduše ponechala svůj tehdejší jaderný arzenál.
Vlítl by Hitler do opevněných Sudet, kdyby věděl, že Praha může během deseti minut smazat Berlín z mapy? Odvážil by se Kreml v roce 2014 k anexi Krymu a poslal by o osm let později tanky na Kyjev, kdyby proti němu nestála odzbrojená země, ale třetí největší jaderná mocnost světa? Odpověď známe všichni. Budapešťský papír Ukrajinu efektivně vykastroval a připravil o jedinou reálnou pojistku existence.
Ale pozor. Co když se historie chystá tenhle fatální účet přepsat? Dnešní realita, kdy jsou mezinárodní záruky jen cárem papíru a Amerika selhává jako spolehlivý garant, staví před napadený stát jedinou logickou, byť děsivou existenční otázku: Co kdyby Ukrajina ty jaderné zbraně vlastně měla opět?
V situaci, kdy vás mezinárodní společenství nejprve odzbrojí, pak v klíčový moment nechá napospas a agresor otevřeně mluví o vaší likvidaci, se obnova vlastního jaderného odstrašení nestává volbou, ale čistým pudem sebezáchovy v brutálním světě, kde právo silnějšího definitivně porazilo sílu práva.
Not Rule of Law but Rule by Law!
Doba, kdy začíná opět platit pouze právo džungle!
