Článek
Oficiální kremelské „blafy“ - teatrální divadlo pro masy
„Denacifikace a demilitarizace“: Bizarní narativ pro domácí publikum postavený na oživování duchů Velké vlastenecké války. Ukrajina je prezentována jako nacistický stát, který je potřeba „osvobodit“.
„Agresivní rozšiřování NATO“: Oficiální verze tvrdí, že Rusko bylo zahnáno do kouta a Aliance mu klepe na dveře s úmyslem zničit ruskou státnost. Válka je prezentována jako preventivní sebeobrana.
„Ochrana utlačovaných bratří“: Vznešené řeči o záchraně ruskojazyčného obyvatelstva před genocidou. Něco a la Sudety pro našince
Brutální realita (Strach, zdroje a Sevastopol)
Skutečná agenda Kremlu nemá s ideologií nic společného. Je to směs paranoidního pudu sebezáchovy a čistého lupičství.
1. Trauma z Ceaușesca a strach o krk
Největším hnacím motorem Vladimira Putina není obnova SSSR, ale panický strach z konce na popravišti nebo v pouličním lynči.
Rumunské memento: Pád Nicolae Ceaușesca v roce 1989 a jeho blesková poprava zanechaly v tehdejším agentovi KGB v Drážďanech hluboké trauma.
Strach z „Majdanu“ v Moskvě: Když Putin viděl arabské jaro (smrt Kaddáfího v přímém přenosu) a zejména ukrajinský Majdan (útěk Janukovyče), pochopil, že pokud se na hranicích Ruska uchytí funkční demokracie západního střihu, ruský lid by mohl chtít totéž. Válka na Ukrajině není reakcí na NATO, je to preventivní likvidace demokratické alternativy, která by mohla svrhnout jeho režim.
2. Kontinuita teroru: Čečensko a Gruzie
Ukrajina nebyla bleskem z čistého nebe, ale logickým pokračováním stejného byznys plánu:
Čečensko (1999): Putin potřeboval upevnit moc neznámého premiéra a vystřelit se do prezidentského křesla. Druhá čečenská válka, postavená na (dodnes podezřelých) bombových útocích na ruské obytné domy, vytvořila narativ „silného vůdce, který chrání národ“. Krev Čečenců zabetonovala Putina u moci.
Gruzie (2008): Scénář jako přes kopírák. Jakmile Gruzie projevila zájem o západní směřování, Rusko ji vojensky napadlo pod záminkou „ochrany mírotvůrců“ v Jižní Osetii. Skutečný cíl? Ukázat postsovětskému prostoru, že jakýkoli pokus o únik z ruské sféry vlivu skončí bombami.
3. Korporátní válka oligarchů a loupež zdrojů
Rusko má sice vlastního nerostného bohatství dost, ale v „realismu“ Kremlu nejde o to, kolik máš, ale o to, aby nikdo jiný neměl levnější alternativu.
Zadušení konkurence: Objev masivních ložisek plynu a břidlice na ukrajinském Donbasu a v černomořském šelfu kolem Krymu ohrozil status Ruska jako hlavního energetického vyděrače Evropy. Pokud by Ukrajina tato ložiska s pomocí západních korporací vytěžila, ruský Gazprom (peněženka Putinových oligarchů) by zbankrotoval. Válka je mimo jiné rovněž i pokusem ekonomicky zničit konkurenta.
4. Geopolitická obsese: Deep water v Sevastopolu
Z vojenského hlediska má Rusko obrovský problém s přístupem k teplým mořím.
Sevastopol jako absolutní nutnost: Námořní základna v Sevastopolu na Krymu nabízí hlubokou vodu (deep water), která umožňuje operovat velkým válečným lodím a ponorkám v Černém a Středozemním moři po celý rok. Bez Sevastopolu je ruská Černomořská flotila bezzubá. Jakmile hrozilo, že by Ukrajina neprodloužila Rusku pronájem této základny, nebo že by tam nedejbože jednou kotvily západní lodě, Kreml musel jednat silou.
Poznámka autora. Každý, ať si sám odpoví, co převládá. Zda ty oficiální ruské prefabrikáty nebo obyčejný selský rozum odhalující krutou a hlavně bohužel smutnou ruskou realitu.
