Byl bez peněz i talentu. Orel Eddie přesto závodil na olympijských hrách a stal se miláčkem publika

Michael Edwards, přezdívaný jako Orel Eddie (Eddie the Eagle), se narodil 5. prosince 1963 v dělnické části Anglie - Cheltenhamu. Zatímco jeho matka pracovala v továrně na hliníkové dveře, jeho otec, dědeček a pradědeček byli štukatéři. Kouzlu lyží propadl ve 13 letech, kdy byl se školou na výletě v Itálii. Čtyři roky poté už závodil za národní tým ve sjezdovém lyžování. Špatná finanční stránka ale neumožňovala mladému chlapci potřebné finance na vleky a Eddie se tedy rozhodl odejít od lyžování k levnějšímu sportu. Skokům na lyžích. I on pracoval, stejně jako celá mužská linie Edwardsů, jako štukatér. Jeho životní sen byl ale jiný. Chtěl závodit, a chtěl závodit na olympiádě. A to hned na té nejbližší, v Calgary roku 1988.

Eddie se svou celou kariéru potýkal s nedostatkem financí. Jeho „koníčku“ věnoval vše, co kdy vydělal a našetřil. Z práce štukatéra toho nebylo mnoho. A tak neměl kouče, řádné vybavení a vlastně ani střechu nad hlavou. Spával v autě své matky, jídlo si obstarával prohrabáváním popelnic. Jediné, co doopravdy měl, bylo odhodlání a láska ke sportu.

Brzy si začal uvědomovat, že v Anglii a ani v jiné části Evropy, kterou projížděl, ho štěstí jako skokana na lyžích nečeká. Přestěhoval se tedy do Spojených států, kde doufal, že zlepší své výkony. Ze začátku trénoval bez trenérů. Nemohl si je dovolit. Neměl ani žádné sponzory a sám vystřídal několik špatně placených prací, jen aby se nějak uživil. Žádná práce pro něj ale nikdy nebyla podřadná. Drhl podlahy, zametal lidem sníh a dál tvrdě trénoval. A to navzdory tomu, že si při tom i mnohokrát ublížil a způsobil si ošklivá zranění.

Eddie nakonec skončil v rukách trenérů Johna Viscoma a Chucka Berghorna v Lake Placid, NY. Ke tréninku používal výbavu zděděnou po Chuckovi Berghornovi a to i přes to, že mu naprosto neseděla. Do bot nosil šestery ponožky, aby zbylé místo vyplnil. Problém měl i s váhou, která přesahovala o skoro 10 kg nejtěžší skokany v soutěži. Dalším problémem byly jeho brýle. Kvůli vadě zraku, trpěl dalekozrakostí, je musel nosit i pod lyžařské brýle. Tlustá skla se mu ale neustále zamlžovala.

Eddie reprezentoval poprvé svou zemi na světovém šampionátu v roce 1987 v Německu. Umístil se na 57. místě, ale i to stačilo na kvalifikaci na Olympijské hry v Calgary rok nato. Stal se tak prvním jednotlivcem ve skoku na lyžích, který kdy reprezentoval Velkou Británii. A zůstává jím dodnes.

Píše se datum 14. února 1988 a Eddie je ve vypůjčené výstroji připraven závodit po boku světových skokanských jedniček na olympijských hrách v Calgary. Polorozpadlou helmu má půjčenou od Italů, lyže od Rakušanů. Nevěřil ve svůj úspěch, ale skákat chtěl. Ani přes určitý pokrok, který po tvrdých trénincích udělal, nebere jiné, než poslední místo. Vlastně předposlední. Poslední byl totiž diskvalifikován. Za svůj skok získal 69,2 bodu. Zatímco vítěz, finský skokan Matti Nykänen, dostává něco málo pod 300. Eddieho bodové hodnocení bylo tak mizerné, že výrazně zaostával i za předposledním Španělem. A to skoro o polovinu.

Eddieho jeho skóre ale nijak zvlášť nerozhodilo. Věděl, že nemá žádnou šanci nějak bodově uspět. Nebylo to pro něj důležité. Jeho snem bylo závodit. A byl schopen tomuto snu obětovat všechno. „Američané jdou pořád jen za vítězstvím. V Anglii je nám to jedno. Jasně, je skvělý, když se to podaří, ale obdivujeme i ty, kteří prostě jen zvednou zadek z gauče“, řekl Eddie na svůj výkon a otázku, co vlastně chtěl získat na olympiádě.

Eddie se ale do historie zapsal trošku jinak než délkou svého skoku. Po „otřesném“ výkonu na olympiádě se rozhodl olympijský výbor zavést nové pravidlo. Pravidlo orla Eddieho.

To brání závodníkovi zúčastnit se olympiády v případě, že jeho účast na ostatních sportovních akcích není natolik uspokojivá, aby se umístil mezi prvními 30% nejúspěšnějších, nebo do první 50. Co je více se poté posuzuje na základě druhu sportu a sportovní akce.

Eddie na svůj olympijský sen nikdy úplně nezanevřel. Své štěstí zkoušel v roce 1992 ve francouzském Albertville, v roce 94 v norském Lillehammeru i v roce 98 v japonském Naganu. Díky novému pravidlu se už na žádnou z nich kvalifikovat nedokázal.

Finanční nestálost ho ale doprovázela i nadále. Přitom ze začátku těžil nemalé peníze z prodeje svého příběhu i svého jména. Jak Eddie sám přiznal, kouzlo peněz z jeho slávy bylo pomíjivé. Občas vydělal přes 100 000 dolarů za den a jindy zase jen pár stovek. Jeho hlavní řemeslo byly stále stavební práce. Ostatní peníze byly jen takový bonus, který přijde a zase odejde.

V roce 1992 se dostal, nutno podotknout že ne svou vinnou, až do osobního bankrotu. Jeho finanční tým tak trošku zapomněl zaplatit daň ze svěřenského fondu. Osoby odpovědné za tento „přešlap“ se rozhodl Eddie zažalovat. A od soudu si neodnesl nejen vyhraný spor, ale také právnický titul. Právo ho díky tomuto přelíčení natolik zaujalo, že se ho rozhodl i vystudovat.

Po roce 2010 si Eddieho příběhu všiml i Hollywood. A v roce 2015 film o životě Brita, co chce skákat, vešel na stříbrná plátna jako film s názvem Eddie the Eagle. Roli Eddieho si zahrál Taron Egerton a ve vedlejších rolích smyšlených trenérů se objevil Hugh Jackman a Christopher Walken. Film se těšil velkému zájmu a samotnému Eddiemu přinesl nemalý finanční zisk.

Peníze ale jakoby nechtěly stát při Eddiem. Více než polovinu zisku z filmu musel ponechat své ženě, Samanthě Morton, při rozvodovém řízení v roce 2016. Pár přitom tvořili 13 let a mají spolu i dvě dcery.

Eddie krom natočení filmu napsal třeba i knihu nebo nazpíval, celkem dobře veřejností přijatou, píseň ve finštině. Ve své domovině obrazil několik reality shows. Že si života užívá ukázal například v roce 2021, kdy se ve známé soutěži „The Masked Singer“ objevil v kostýmu kuřete. Orel prý nebyl k dispozici.

Ani na své lyže ale nezanevřel. Dodnes dělá kvalifikovaného instruktora lyžování, pořádá kurzy a dokonce založil nadaci, která pomáhá lidem s rakovinou. Díky té se na okamžik vrátil ke skokům na lyžích v roce 2015. A to za účelem vybrat co nejvíce peněz na její založení.

,,Měl jsem blíž k pštrosovi než k orlovi“, vypráví Eddie s úsměvem na rtech v jednom z televizních pořadů. Publikum ho ale milovalo. Ne pro jeho skoky či sportovní výkony, ale pro jeho odhodlanost splnit si svůj sen. Pro jeho přístup k životu. Jeho pozitiva umlčela nejednoho sportovního kritika a jednou provždy změnila pohled na to, co jsou olympijské hry a pro koho jsou vlastně určené.

Zdroje:

Smithsonian magazine, Olympics, Eddie the eagle official