Článek
Před narozením dětí přitom spolu vycházely bez větších problémů. Klára neměla pocit, že by jí manželova matka chtěla mluvit do života. To se změnilo až ve chvíli, kdy se stala babičkou. Začala komentovat, co děti jedí, jak se oblékají i jaká pravidla pro ně rodiče nastavili.
Klára se zpočátku snažila podobné poznámky přejít. Nechtěla se kvůli každé maličkosti hádat a říkala si, že tchyně má zkrátka jiné zkušenosti. Jenže připomínek postupně přibývalo. Navíc nešlo jen o rady. Tchyně často dávala najevo, že právě její způsob výchovy je ten správný a Klára by se jím měla řídit.
Každé rozhodnutí musí ještě schválit babička
Kláru nejvíc mrzí, že manžel se své matky prakticky nikdy nezastane. Když se například rozhodne, že děti nepůjdou ven, protože jsou unavené, tchyně jí vysvětlí, že čerstvý vzduch potřebují za každého počasí. Manžel se místo toho, aby podpořil společné rozhodnutí, přidá na matčinu stranu.
Podobné je to také s pravidly doma. Klára se snaží, aby děti měly určité povinnosti a naučily se respektovat domluvené hranice. Jenže babička jim často dovolí přesný opak. Když se pak Klára ozve, manžel jí vyčte, že zbytečně vyvolává hádky. „Nejde mi o to, že má tchyně jiný názor. To je přirozené, každý jsme vyrůstali jinak. Vadí mi, že manžel automaticky předpokládá, že má pravdu ona. Když něco řeknu já, začne se se mnou dohadovat, ale když totéž prohlásí jeho maminka, najednou je všechno v pořádku,“ popisuje Klára.
Před dětmi pak vypadá jako ta přísná
Nejhorší situace podle ní nastávají přímo před dětmi. Tchyně totiž neváhá její rozhodnutí zpochybnit ani ve chvíli, kdy jsou u toho vnoučata. Pokud jim něco zakáže, babička se jich někdy zastane a dovolí jim to. Děti tak postupně zjišťují, že když u maminky neuspějí, mohou se obrátit na babičku.
Klára se pak dostává do nepříjemné pozice. Musí trvat na pravidlech, která sama stanovila, zatímco tchyně působí jako ta hodná, která všechno dovolí. Manžel navíc často situaci nijak neřeší. Podle něj by měla být Klára ráda, že mají děti babičku, která se o ně zajímá. Jenže ona už si tím tak jistá není. Nechce tchyni připravit o kontakt s vnoučaty, ale zároveň odmítá, aby se z ní stala další osoba, která rozhoduje o chodu jejich domácnosti.
Manžel nechápe, proč jí to tolik vadí
O problému se s manželem pokoušela mluvit několikrát. Vždycky ale skončili u stejné hádky. On má pocit, že jeho matka pouze pomáhá a že Klára její poznámky bere příliš osobně. Ona zase nechápe, proč je pro něj tak obtížné nastavit vlastní matce jasné hranice. „Kdybychom měli odlišné názory jen my dva, dokázali bychom se snad nějak domluvit. Jenže já mám pocit, že proti mně stojí dva lidé. Manžel se mě nezastane a ještě mi vysvětluje, že jeho maminka to myslí dobře. Někdy si vedle nich připadám jako někdo, kdo do té rodiny vlastně ani nepatří,“ svěřuje se.
Klára by přitom nepotřebovala, aby se manžel s matkou přestal vídat nebo aby jí zakazoval trávit čas s vnoučaty. Očekává jen, že rozhodnutí týkající se jejich dětí budou dělat především oni dva. Babička může mít svůj názor, ale konečné slovo by podle ní měli mít rodiče.
Zatím se však nic zásadního nezměnilo. Klára se proto začíná ptát, jestli má dál ustupovat kvůli rodinnému klidu, nebo konečně důrazně trvat na tom, že jejich domácnost má svá pravidla. Nejvíc ji totiž netrápí samotná tchyně, ale skutečnost, že v manželovi nemá v těchto chvílích spojence.
Zdroj: autorský článek





