Článek
Před šesti lety, v roce 2020, otřásl českou společností dokumentární film V síti režisérů Víta Klusáka a Barbory Chalupové. Experiment, ve kterém tři plnoleté herečky s dětskými rysy předstíraly na sociálních sítích dvanáctileté dívky, odhalil mrazivou realitu. Během pouhých deseti dnů natáčení je kontaktovalo přes 2400 mužů s jasnými sexuálními úmysly. Tento dokument fungoval jako budíček. Otevřel celospolečenskou debatu, donutil rodiče i školy mluvit o kyberbezpečnosti a přiměl policii k intenzivnějšímu řešení online kriminality. Jak se ale situace posunula za posledních šest let? Jak se chovají dnešní predátoři a jak na ně nahlíží česká legislativa?
Zatímco v době natáčení dokumentu V síti (kolem roku 2019) dominovaly přímé textové či video chaty a okamžité posílání explicitních fotografií, dnešní predátoři jsou mnohem sofistikovanější. Neustále se přizpůsobují novým technologiím a trendům.
Mezi hlavní rysy chování moderních online predátorů patří:
- sofistikovaný grooming (navazování důvěry): predátoři už málokdy útočí hned v první zprávě. Dokážou týdny i měsíce hrát roli kamaráda, vrstevníka nebo chápajícího dospělého. Často využívají falešné profily, které vypadají velmi věrohodně.
- přesun na šifrované a mizející platformy: první kontakt často probíhá na populárních sítích jako TikTok, Instagram nebo v chatu online her (např. Roblox, Fortnite). Jakmile však útočník získá důvěru, snaží se oběť co nejrychleji přesunout na platformy s koncovým šifrováním nebo mizejícími zprávami (Snapchat, Signal, WhatsApp, Discord), kde je těžší zajistit důkazy pro policii.
- využití umělé inteligence (AI): dnešní predátoři mohou využívat generativní AI k vytváření falešných fotek vrstevníků, psaní přesvědčivých textů, nebo dokonce k tvorbě tzv. deepfake pornografie. Pokud oběť odmítne poslat svou fotku, útočník může její běžnou fotku z Instagramu pomocí AI „svléknout“ a následně ji tímto podvrhem vydírat.
- sextorze (sexuální vydírání): jedná se o masivní trend posledních let. Jakmile predátor získá od oběti intimní fotografii či video, tak nastupuje tvrdé vydírání – buď pod pohrůžkou rozeslání snímků rodině a spolužákům, požaduje další intimnější materiály, nebo přímo finanční hotovost (často v kryptoměnách). Což pokud je osobám mladším 15 let, tak je to nezákonné.
Český trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) pamatuje na kybernetické sexuální násilí několika paragrafy. Mezi ty nejčastěji uplatňované patří: zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193), který se týká nucení dětí k pořizování intimních materiálů. Zde hrozí tresty odnětí svobody v rozmezí 2 až 8 let, v závažnějších případech je trest ještě vyšší. Navazování nedovoleného kontaktu s dítětem (§ 193a) - kdy tento paragraf byl do zákona implementován jako reakce na tzv. cybergrooming. Trestá situaci, kdy dospělý projevuje zájem o setkání s dítětem za účelem sexuálního zneužití. Hrozí zde trest odnětí svobody až na 2 roky. Vydírání (§ 175) - často využívané u sextorze. Pokud pachatel nutí oběť pod pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (např. zveřejnění fotek) k nějakému jednání, hrozí mu 6 měsíců až 4 roky vězení (při způsobení těžké újmy nebo na dítěti až 8 let). Dále pak šíření pornografie (§ 191) a výroba a držení dětské pornografie (§ 192).
Položme si otázku - proč jsou ale tresty páchané na osobách mladších 15 let tak nízké???
České soudnictví stále historicky přikládá větší váhu fyzickému násilí než psychickému a virtuálnímu. Soudci často vnímají činy spáchané „přes monitor“ jako méně společensky škodlivé než ty, které se odehrály ve fyzickém světě. Neberou přitom plně v potaz, že psychické trauma obětí z online zneužívání bývá často srovnatelné nebo dokonce dlouhodobější. Zákony jsou psány obecně a soudci se při rozhodování drží zavedené praxe (judikatury). Jelikož je kybernetické sexuální násilí v masovém měřítku relativně novým fenoménem, soudní systém se teprve učí tyto činy správně oceňovat. Mnohdy se stává, že je jednání kvalifikováno pod mírnější paragrafy. Aby mohl být pachatel odsouzen k nepodmíněnému trestu, musí být jeho vina nepochybně prokázána. V online prostředí je však extrémně snadné maskovat svou identitu (VPN, falešné profily, anonymní sítě). Policie sice dokáže zajistit IP adresy, ale dokázat, že v danou sekundu seděl u konkrétního počítače právě obžalovaný (a ne např. jiný člen rodiny), bývá procesní oříšek. Nedostatek nezvratných důkazů pak vede ke zmírňování trestů nebo k dohodám o vině a trestu, které často končí podmínkou. Právě v dokumentu V síti můžeme vidět, že padli nízké tresty nebo trestní stíhání nebylo zahájeno pro nedostatek důkazu, a nebo byla predátorům zabavena počítačová technika. Některým byla nařízena sexuologická léčba. Dnes se ti predátoři straní a většina z nich změnila bydliště nebo identitu. Často dochází k situacím, kdy oběti (děti a jejich rodiče) nechtějí procházet traumatizujícím soudním procesem, opakovanými výslechy a konfrontací s pachatelem. Státní zástupci proto nezřídka přistupují na dohodu o vině a trestu. Pachatel se přizná výměnou za mírnější (zpravidla podmíněný) trest, čímž se sice proces urychlí a oběť je ušetřena výpovědí u soudu, ale výsledný trest pak veřejnosti připadá směšně nízký.
Šest let od dokumentu V síti se digitální svět posunul kupředu mílovými kroky. Predátoři už nejsou jen „podivní muži z chatů“, ale často organizovaní manipulátoři využívající nejmodernější technologie a psychologický nátlak.
Zatímco osvěta v oblasti kyberbezpečnosti se výrazně zlepšila, legislativa a zejména soudní praxe v trestání online predátorů stále pokulhávají. Dokud se pohled justice na online kriminalitu nezmění a virtuální zneužívání nebude bráno se stejnou vážností jako to fyzické, budou oběti i nadále narážet na zeď nepochopení a pachatelé odcházet od soudů s pouhým varováním.
Zdroje:
