Článek
Už dlouho jsem měla potřebu začít psát tento článek a teď jsem se k němu konečně dostala. Předem upozorňuji, že se nebude jednat o nijak veselou četbu. V následujících řádcích a odstavcích budou realisticky popsané těžké psychické a sociální následky, které jsem si jako týrané dítě nedobrovolně odnesla až do dospělosti. Neočekávejte ani rádoby ezoseberozvojový sluníčkový článek, v kterém vás (a sebe) budu přesvědčovat, že vlastně peklo v dětství srovnatelné s tím osvětimským mi pomohlo být lepším člověkem, otevřelo mi nové obzory, ukázalo mi nové talenty, které by jinak zůstaly skryté, a přineslo skvělé přátele k tomu… Takhle to bohužel nefunguje.
Dost jsem přemýšlela nad názvem článku. Vzala mi věci, o kterých budu psát, pouze moje narcistická matka, nebo matka a slabý otec, nebo dokonce celá narcisticko – slabá rodina? Matka měla těžkou narcistickou poruchou osobnosti (dále jen „NPD“) a byla hlavním a prvotním aktérem teroru namířeného vůči mně. Její slabý manžel (a bohužel můj otec) jí týrání dítěte nejenom umožnil, ale sám mě velmi aktivně psychicky a fyzicky týral. Úplně s přehledem se jí vyrovnal. Širší rodina, tety, strejdové, dvě babičky (z nichž jedna byla velmi těžce narcistní a druhá je slabá a skrytě narcistní), se aktivně podíleli na týrání nevinného dítěte, kdykoliv k tomu dostali příležitost. Byla jsem rodinný scapegoat, takže kdykoliv si někdo potřeboval ulevit (rodiče a narcistická babička i fyzicky), použili mě jako fackovacího panáka. Urážky, ponižování, výsměch, u narcistní babičky a rodičů i zastrašování a výhružky. Teta, která neměla ráda moji matku, ale na ni samotnou si netroufla, mi vytrvale při každé příležitosti připomínala, že máma mě nemá ráda, abych na to náhodou nezapomněla. Často se mi dokonce vysmívala a jsem přesvědčená, že z toho měla radost.
To je jenom jeden otřesný příklad z mnoha. Všichni viděli, jak se rodiče ke mně chovají, a byli s tím v pohodě. Obětního beránka sami nutně potřebovali, aby si na něm mohli vylít negativní emoce, svést na něj cokoliv, co bylo v rodině špatně, a oni sami se tím pádem cítit lépe. Pohádkovému příběhu o zlé Lylith, která je původcem všeho zla v tak skvělé rodince, velmi brzy uvěřila i mladší sestra, pak mladší bratranci a nakonec se matce povedlo rozbít i můj vztah se staršími sestřenicemi, které si kupovala penězi a manipulovala předstíranou starostlivostí, pochopením a zájmem. Narcista má spoustu mimiker.
Úvod máme za sebou tak pojďme k výčtu toho, co mi moje narcistická původní rodina vzala:
Klidné a bezpečné dětství
Neustálý stres a strach pramenící z výhrůžek a zastrašování mými rodiči způsobil, že jsem se nikdy a nikde necítila v bezpečí. A to ani „doma“ v rodině ani mimo rodinu, například na táboře, školním výletu s přespáním apod. Naopak jsem se takovým akcím snažila vyhnout. Jak jsem se mohla cítit bezpečně mimo, když jsem doma neměla kousek klidu a nemohla jsem věřit ani těm, co mi měli být nejbližší? „Doma“ jsem se naučila očekávat útok, nebylo mi nikdy dopřáno cítit se fajn, v bezpečí a jen si to tam tak sama nebo se svými blízkými hezky užívat… případně řešit běžné věci, běžné hádky a malé nespravedlnosti… Neustálé neopodstatněné útoky mojí matky na můj vzhled, chování, povahu. (Tady stojí za zmínku, že matka na mě neustále útočila kvůli mojí údajné tloušťce. V dětství ani později až do určitého věku jsem nikdy nebyla tlustá. V dětství a rané dospělosti jsem byla až příliš štíhlá. Zato matka, co si pamatuji, měla minimálně 85 kg – pravděpodobně víc - při výšce 154 cm. Toto je ukázkový příklad projekce, obranného psychického mechanismu těžce narušeného narcistického člověka. Ten není psychicky schopný vypořádat se se svými nedostatky. Ve snaze si před sebou udržet svůj falešný sebeobraz musí svá negativa nutně projektovat na jinou osobu.) Pamatuji si, jak mě jako devítiletou opět nesmyslně obvinila z nadváhy a podala mi velmi malou porci jídla. Uvěřila jsem jí a asi jsem se jí chtěla i zavděčit nebo si získat její uznání. Když jsem o trochu později šla na návštěvu k tetě a ta mi nabídla večeři, odmítla jsem. Pak jsem se chtěla pochlubit před otcem, jak jsem dobrá. Chtěla jsem, aby mě konečně začali alespoň trochu uznávat, a tak jsem začala: „Teta mi nabídla večeři, ale…“ Otec mi do toho nějak skočil a vyčítavě se na mě podíval a řekl: „Tak si neodolala, co.“ Tím mě vlastně opět ponížil, já jsem to ponížení a nespravedlnost cítila a začala se bránit: „Ne, vydržela jsem, proč bych nevydržela…“ Zajímavé je, že se u mě nikdy nerozvinula závažná porucha příjmu potravy, jako je anorexie nebo bulimie.
Matka mě obviňovala za další nesmysly a otec se sestrou se k ní postupně přidávali. Nikdy se mi neomluvili. Neustálé shazování. Matčiny výbuchy vzteku namířeny na mě a mé následné pocity studu a viny. Hrozné pocity hanby před sousedy, kteří matčin křik museli slyšet. Strach z odsouzení od ostatních lidí ve vesnici, když se dozvědí, jak jsem hrozná a co za neštěstí způsobuji svojí rodině. Odsouzení opravdu přišlo, matka lidem předestřela svou verzi a oni jí samozřejmě uvěřili. Byla jsem ze všeho neskutečně vyděšená. Bála jsem se lidí, „svých“ i cizích. Kdokoli mi mohl ublížit, kdokoli byl silnější. Nikdo mě nechránil, nikomu na mně nezáleželo. Lidi a hlavně děti tento strach samozřejmě časem vycítili a začali mě šikanovat. Třeba v autobuse cestou do školy. Nebo ve vesnici, když jsem šla po ulici a proti mně šli moji vrstevníci, tak se mi začali smát. Toto ještě umocnilo moje pocity studu. Přátel jsem měla velmi málo a tyto vztahy většinou nevydržely dlouho. Vždyť matka říkala: „Nemáš žádné kamarádky, nikoho nezajímáš, selžeš v životě.“ Takže, o pěkném dětství zdaleka nejde mluvit.
Sebesabotáž místo sebeúcty
Permanentně jsem poslouchala, jaká jsem špatná a hloupá. Rodiče bezostyšně tvrdili, že jsem zlý člověk, kterého nikdo nemá rád. Také sebejistě prorokovali, že selžu v životě, budu prostitutka na drogách, bude mě mlátit manžel a podobné nesmysly. Tehdy jsem ale nevěděla, že to je to o nich, a ne o mě. S těmito tvrzeními mých těžce narušených rodičů jsem se vnitřně ztotožnila a uvěřila jim. A tak jsem se začala podle nich i chovat. Ačkoliv mi učení šlo samo, na gymnáziu jsem prolejzala s několika čtyřkami, většinou z matematiky a fyziky. „Doma“ jsem se vůbec neučila, měla jsem svůj vlastní vnitřní svět, kde jsem měla skvělého manžela (nedávno jsem se od své terapeutky dozvěděla, že to byl vlastně ten ideální táta, kterého jsem postrádala), rodinu a přátele. Byla jsem tam velmi obdivovaná a respektovaná. Ve škole jsem myslela na kde co. Takže jsem se nesoustředila na výuku ani ve škole. Svoje kognitivní schopnosti jsem vlastně sabotovala, aby moje (ne)úspěchy byly v souladu s tvrzením mých rodičů.
Také jsem se na rozdíl od svých vrstevnic - teenagerek vůbec nestarala o svůj vzhled. Ačkoliv jsem měla štíhlounkou postavu a celkem pěkný obličej, chodila jsem oblíkaná jako hastroš s mastnými vlasy. Schválně jsem se o módu nezajímala (napadá mně paralela se ženami, které po prožitém traumatu v podobě znásilnění přestaly dbát o svůj vzhled anebo výrazně ztloustly). To, že se nestarám o svůj vzhled (nebo že jsem nepřitažlivá) se stalo součást mojí osobnosti, mého vnitřního přesvědčení. Kluci ve třídě mě brali jako tu nehezkou, ačkoliv jsem ve skutečnosti hezká byla. Musela jsem však ze sebe udělat nehezkou! K přežití bylo nutné ztotožnit se s názorem svých tyranů. Dokonce jsem z toho sama před sebou udělala ctnost. Říkala jsem si, že jsem lepší než ty holky, co si barví vlasy a malují se, protože nejsem povrchní jako ony.
V době, kdy jsem měla prožívat první lásky, jsem místo toho řešila silné úzkosti. Byla jsem zaplavena pocity toxického studu. Nebyla jsem obyčejná dospívající holka, která pod maskou lehké povýšenosti a cynismu hleděla s optimismem do budoucna. Byla jsem malé, ze všeho vyděšené dítě. Nepotřebovala jsem kluka. Na co je malému dítěti přítel nebo přítelkyně? Dítě potřebuje rodiče. Malé vyděšené dítě nechce chodit s kamarády na pařby, kalit na diskotékách. Chce se držet máminy sukně. Já jsem žádnou sukni k držení neměla. Takže i o toto jsem přišla. O dospívání se spoustou zábavy a zážitků, o první lásky. Byla jsem neuvěřitelně smutná.
Zážitky, profesní rozvoj, finanční stabilita
Vzpomínám si na situaci, kdy už jsem už nebydlela „doma“, ale na koleji. Na rodičích jsem ale byla pořád silně psychicky závislá. Navíc jsem byla závislá i finančně. Sestřenice, která v tu dobu pobývala se svým manželem ve Francii, mě pozvala na týdenní návštěvu. Bylo mi to sděleno tetou před mojí matkou - v dysfunkční rodině musí jít všechno přes hlavního narcistu. Nápad se mi hned zalíbil a byla jsem nadšená. Matka ale byla okamžitě proti tomu. Prý jsem nebyla několik měsíců ve škole (byla jsem na praxi) a nezvládla bych školu. Sdělila to velmi agresivním a útočným způsobem. Zhruba pětidenní absence by na zvládnutí nebo nezvládnutí školy neměla žádny vliv. Postavila jsem se jí a matčina agrese se stupňovala. Směrem k tetě řekla: „Aby se měla kam vrátit, jestli pojede…“ Doteď si pamatuji na ten výhružný tón a zlé oči. Teta se za mě nepostavila, i když jsem ji o to prosila. Nechtěla jít proti mé matce.
Ale těch ukradnutých zážitků a příležitostí bylo mnohem více. V době, kdy moji spolužáci studovali vysoké školy, já jsem studovala lehkou a téměř čistě dívčí „vyšší odbornou školu“ (další příklad sebesabotáže). Když ostatní cestovali a poznávali svět, já jsem řešila vypjaté existenční problémy a osamostatňování od původní rodiny s vědomím, že se nemám kam vrátit. Když lidi podobného věku jako já začínali budovat kariéru, řešila jsem silné úzkosti a četná psychická zhroucení. Byla jsem několikrát hospitalizována na psychiatrii. Když mladí lidé řešili vážné vztahy, já jsem řešila vztahy chybějící - nejenom s opačným pohlavím, ale i přátelské a hlavně rodinné - na dlouhém, devítiměsíčním docházkovém stacionáři pro lidi s poruchami osobnosti. Když řešili hypotéku, já jsem řešila, že bych už mohla mít práci, kde bych vydržela a nehroutila se po pár měsících… V době, kdy zakládali rodiny, já jsem byla ve vztahu s neperspektivním chlapem. Někdo má zážitky z mládí, jak se s kamarády báječně opili… já vzpomínám, jak si moje spolupacientka podřezala zápěstí a pak si je sama zašila. Prostě spousta promeškaných příležitostí, které přicházejí v určitém věku, ale já jsem na ně ještě nebyla zralá (a možná doteď nejsem).
Rodina a zázemí
Vzhledem k tomu, jak se rodiče ke mně chovali, jsem vlastně žádné rodiče v pravém slova smyslu neměla. Tam, kde jsem byla biologicky naprogramována čekat lásku, bezpečí a podporu, přicházely bezdůvodné útoky, nenávist, shazování a ponižování. Protože matčin příběh postupně přejala celá, i širší, rodina, zůstala jsem velmi brzo bez jakýchkoliv podpůrných vazeb. Ze sociálního okolí se mnou taky nikdo moc nesympatizoval, i když jsem nevydržela a několika lidem mimo rodinu jsem se svěřila. Moje dysfunkční původní rodina měla totiž vnější fasádu, pod kterou se nikomu nechtělo nahlížet.
Vztahy
Člověk je tvor společenský, proto jedna z nejcennějších věcí, kterou mi matka vzala, je dobrý vztah k sobě samé a schopnost tvořit dobré a trvalé vztahy s jinými lidmi, či už partnerské nebo kamarádské. Tím mě vlastně odsoudila k věčné samotě. Co si pamatuji, neustále lhala, že nemám žádné kamarádky, že mě nemá kdo podpořit, protože jsem hnusná a přetvařuji se (opět ukázkový příklad projekce). Prorokovala, že ani žádné kamarádky mít nebudu. To se po dlouhou dobu naplňovalo, jednak proto, že jsem jejím proroctvím věřila a myslela si, že mě nemůže mít nikdo rád. Další důvod, proč mi žádné kamarádství déle nevydrželo, byl složitější. Když člověk nezažije alespoň určitou míru lásky a přijetí v dětství (úmyslně nepíšu o bezpodmínečné lásce a přijetí, protože kdo ji z generace dětí z osmdesátek v dětství dostal? Nicméně já jsem nedostala vůbec nic od nikoho), očekává toto později od ostatních lidí. Potřebují se nasytit, dohnat ztracenou výživu, na kterou měl v dětství nárok. Samozřejmě, jedná se o podvědomý proces a navíc silně nabitý emocemi. Proto, i když jsem si později tento mechanismus uvědomila, pořád jsem nějaký ten nadstandardní zájem a lásku od kamarádů očekávala.
Projevovalo se to například takto: neocenila jsem jako kamarádské gesto, když mě kamarádka pozvala, abych po koncertu u ní přespala. Později jsem ji odsoudila, protože mě nechtěla přijít navštívit, když jsem to potřebovala. Místo toho navrhla, že se mohu sejít s ní a jejím přítelem někdy jindy. Z nadhledu mi to teď přijde celkem normální, kamarádka měla zájem, setkávaly jsme se dokonce spolu každý týden ve čtvrtek v čajovně a vždy jsme si fajn pokecaly. Ale já jsem potřebovala víc. Potřebovala jsem minimálně rodinu, nebo úplně nejlíp - ideálně matku! Někoho, komu mohu zavolat v noci, když se budu psychicky hroutit, někoho, kdo mi tu nepodmíněnou lásku a přijetí prostě dá.
Nebyla jsem na kamarádství zralá. Emocionálně jsem byla někde v batolecím stadiu. Malé dítě si možná chvíli rádo hraje s kamarádem, ale ve skutečnosti potřebuje hlavně rodiče. Později jsem tu samou kamarádku postupně odepsala. Nic jsem jí neřekla, prostě jsem se přestala ozývat… takže jsem vlastně odstřelila kvalitního člověka. Nebyla jsem prostě zralá ani na obyčejné kamarádství. Byly další příklady. Některé jsem různě testovala, co by eventuálně byli pro mě schopní udělat. Když testem neprošli, potvrdilo se mé vnitrní přesvědčení. Takže mým životem se vinula takové procesí lidí, se kterými jsem si rozuměla, skamarádila se, ale kamarádství nikdy nevydrželo… a opakovalo se to znova a znova. Opakovaný neúspěch moje negativní vnitřní přesvědčení ještě více umocňoval. Bralo mi to už i tak neexistující sebevědomí a upadala jsem do depresí. Většinou, když takové „kamarádství“ skončilo, psychicky jsem se zhroutila.
Samozřejmě, nebylo to všechno jen o mém přístupu. Někteří lidé opravdu valný zájem o udržení kontaktu neměli. Jednou můj kamarád zmizel z dosahu, když u něj vypukla ataka schizofrenie. Taky jsem potkala dost toxických lidí, kteří kamarádství předstírali. Paradoxně, „přátelství“ s nimi byly ty z nejdelších nebo nejintenzivnějších. Povídaní o těchto toxících by určitě vydalo na jeden celkem vtipný článek. Možná ho někdy napíšu.
Místo posilnění schopnosti vytvořit si láskyplný vztah s partnerem do mě narcističtí rodiče zaseli silný strach z opuštění. Byla jsem závislá na mužích, co mi ubližovali a já ubližovala jim. To bylo pro mě snesitelnější, než úplná samota. Setrvávala jsem v toxických vztazích, i když mě partneři ponižovali, týrali nebo fyzicky napadali a já je nenáviděla. Jeden by mě určitě zabil, nebo alespoň zmrzačil, kdyby si nenašel jinou ženu. Doteď jsem jí vděčná. Naštěstí s ním nezůstala.
Toto je neveselý a ještě k tomu neúplný výčet toho dobrého, co mi moje narcistická rodina vzala. Dala mi i něco pozitivního? No, možná i díky ní mám celkem slušný přehled v psychologii a psychiatrii. To proto, že mám hraniční poruchu osobnosti a chronickou posttraumatickou stresovou poruchu…
Co mohu dělat s takto neveselým osudem, s tím vším, co mám za sebou? Život stále přináší nové šance. Ale jak je využít?
Nedávno jsem četla knížku o sestrách, které prožily holocaust. Po válce odjely do Izraele a tam se vdaly a měly děti. Říkaly, že jejich děti jsou vlastně pomsta Hitlerovi. On je chtěl vymazat ze zemského povrchu. Ony ale přežily a dokonce přivedly na svět další židovské děti! Co může být „dětmi“ přeživších jiných traumat, jakousi pomyslnou pomstou jejich trýznitelům? Proces vytváření tohoto „dítěte“ není lehký. Má tím větší úskalí, čím větší trauma má přeživší za sebou. Je to proces uzdravení. A o tom bych chtěla příště psát. Jak dospět k uzdravení po těžkém traumatu.
