Dynamika v narcistické rodině

Mýtus o milujících matkách

V naší společnosti koluje po staletí mnoho mýtů, které nejsou pravdivé. Jeden z těchto mýtu zní: „Každá matka miluje své dítě.“. Většina lidí považuje tento mýtus za pravdivý nebo téměř pravdivý, snad s několika výjimkami potvrzující pravidlo. A to, téměř výhradně, pokud je matka feťačka, alkoholička, sociálně slabá žena nejmíň s deseti dětmi žijící v rozbouraném bytě, anebo usvědčená kriminálnice. Příběhy týraní dětí, o kterých jste se dočetli nebo doslechli, tuto zdánlivou pravdu potvrzují – většinou jsou odhalené matky – tyranky závislé na drogách (s tímto se pojí kriminalita a špatné sociální prostředí), alkoholu, případně děti anebo celou rodinu týrá agresivní otec či otčím a matka nedokáže svoje děti ochránit. Často se jedná o sexuální zneužívání, kterého se dopouštějí hlavně muži – otčímové, otcové nebo jiní rodinní příslušníci. Avšak, slyšeli jste někdy příběh, kdy děti týrala především matka, která vládla v rodině a nekompromisně kontrolovala všechny její členy, včetně svého partnera? Která navíc nebyla alkoholička, feťačka a její sociální a ekonomický status byl dobrý, nebo i víc než dobrý? Která navíc týrala jen jedno z dětí a ostatní děti (dítě) měla ráda a chovala se k nim hezky? Divné, že? Pojďme se na teror narcistických matek podívat blíže.

Jak se liší zdravý narcismus od narcistické poruchy osobnosti a maligního narcismu

Abychom pochopili, proč narcistické matky nedokážou milovat své děti, poškozují je a někdy je i týrají, musíme si nejdřív vysvětlit tyto tři pojmy – narcismus, narcistická porucha osobnosti (dále jen „NPD“, angl. narcissistic personality disorder) a maligní narcismus. Pojďme na to.

Nejspíš jste už slyšeli slovo narcismus. U nás se tento pojem moc nepoužívá, a pokud ano, tak většinou v negativním slova smyslu – za narcistického označujeme člověka, který je sobecký, přehnaně sebevědomý a mluví pořád o sobě. Toto je velmi zjednodušený a nepřesný pohled, protože existuje i zdravý narcismus, který můžeme chápat jako zdravé sebevědomí, zdravou sebelásku a braní ohledů na sebe a své potřeby, pokud je to potřebné. Zdravý narcismus nám také významně pomáhá bránit se lidem, kteří by nás chtěli využívat.

A jaký je rozdíl mezi zdravým narcismem a NPD? Jako u mnoha jiných věcí – hlavně v míře, nicméně je tady velmi důležité uvést, že NPD, někdy označována jako patologický narcismus, je psychiatrická diagnóza. Spadá do skupiny tvz. poruch osobnosti, což jsou dysfunkční vzorce chování, myšlení a cítění, které u postiženého přetrvávají od rané dospělosti po celý život, mají negativní dopad na jeho život a to tak, že škodí jemu samotnému, anebo jeho okolí (anebo obojí). NPD patří mezi nejméně prozkoumané poruchy osobnosti. Na rozdíl od její „sestřenice“ hraniční poruchy osobnosti se zejména na českých webech o ní téměř nepíše. Informace jsem našla na zahraničních webech a taky v populárně naučné literatuře.

Aby byla u člověka diagnostikována NPD, musí splňovat nejméně pět z následujících kritérií, které musí být v jeho chování, myšlení a prožívání přítomny trvale:

Za příčiny vzniku této těžké a neléčitelné poruchy se považuje kombinace genetických, sociálních a rodinných faktorů. Člověk s NPD mohl být (ale není to pravidlo) v dětství psychicky nebo fyzicky týrán, emočně zanedbáván, anebo mohl vyrůstat v rodině se závislým rodičem. Často i jeho rodiče (nebo jeden z rodičů) byli nezdravě narcistní. Tady bych ještě dodala, že zjednodušeně – NPD má 2 hlavní subtypy, a to otevřený „grandiózní“ arogantný narcismus, nebo skrytý „zranitelný“ úzkostní narcismus.

Co se týče maligního narcismu, je to stav ještě o pár levelů závažnější, než „pouhá“ narcistická porucha osobnosti. Většinou tímto syndromem „trpí“ (v uvozovkách, protože oni vlastně netrpí, trpí jejich okolí a především vybrané oběti) lidi s grandiózní NPD. Zjednodušeně řečeno, k těžké formě NPD se ještě přidají některé znaky antisociální poruchy osobnosti a paranoidního chování, případně přímo paranoidní poruchy osobnosti. Výsledkem je agresivní, zlý, kontrolující, závistivý, lživý, manipulativní, chamtivý a paranoidní tvor, nebo spíše netvor, který se nerozpakuje jít přes mrtvoly. Nicméně pozor, tito lidi se takto nemusí jevit na první pohled. Vždy mají fasádu, častokrát působí na druhé zpočátku jako normální, slušní lidi.

Dynamika fungování a role v rodině s narcistickou matkou

Pokud má matka narcistickou poruchu osobnosti, jedná se vždy o víceméně dysfunkční rodinu (platí přímá úměra mezi závažností NPD a dysfunkcí rodiny, tj. čím závažnější je matčina NPD, tím je míra dysfunkce v rodině vyšší), kde si její členové nemohu být v podstatě ničím jistí. Nejde o útočiště a oporu pro všechny, ale o místo, kde je častokrát vybraný člen rodiny šikanován, terorizován, odmítán a je na něj svalována vina za všechno negativní, co se narcistické matce přihodí v rodině i mimo ní. Další členové jsou zase neustále ve střehu, aby narcistku potěšili, vyhověli jí a nedejbůh neupadli u ní v nemilost a nestali se sami terčem teroru. Každý, včetně týraných členů, dělá všechno pro to, aby ochránil narcistickou matku a před okolím zachoval zdání soudržné, milující rodiny. Pojďme se teď na rozdělení rolí v narcistické rodině podívat blíže.

Narcistický rodič (matka)

Nejdůležitější roli má v těchto dysfunkčních rodinách narcistický rodič, tedy matka (samozřejmě jsou i narcističtí otcové, ale tento článek pojednává o narcistických matkách). Je osobou, kolem níž se členové rodiny točí jako planety kolem slunce. Celá rodina funguje podle ní a věří jejímu příběhu. Přebírá narcistčin pokřivený pohled na realitu.

Narcistický rodič je narušený, nezralý a neumí skutečně milovat

Narcističtí rodiče nevnímají své děti jako samostatné bytosti s vlastními názory, touhami, schopnostmi a slabostmi, ale jako jakési „prodloužení jejích samých“. Děti jsou tady vlastně proto, aby uspokojily potřeby a nároky narcistické matky. Nejsou samy sebou, ale jsou figurkami na pomyslné šachovnici, se kterými matka hraje tak, jak se jí to hodí.

U lidí s NPD je typické, že dělí ostatní lidi na „ty co jsou se mnou – nebo spíš pro mě“ a „ty co jsou proti mě“(případně „ty, co mě nezajímají a nemůže z nich nic kápnout“). Jedná se vlastně o obranný mechanismus s názvem splitting, neboli česky štěpení, kdy nezralá osobnost (lidi s poruchami osobnosti nezralí jsou) nevnímá ostatní lidi komplexně s jejich dobrými a zlými stránkami. Místo toho je narcista vnímá jako buď zcela dobré, nebo zcela špatné. Splitting se mimo jiné vyskytuje i u hraničné poruchy osobnosti. Dalším významným obranným mechanismem u NPD je projekce, což je „projikování“, tedy přesouvání vlastních špatných vlastností a nedostatků na jiné osoby. Tyto mechanismy slouží jako obrana falešného přebujelého ega, neboť pro lidi s NPD je nemyslitelné si přiznat svoje nedostatky a špatné chování. Jednoduše, ve svých očích a v očích svých přisluhovačů nikdy nejsou za nic odpovědní.

Obětní beránek neboli Scapegoat

Scapegoat, ve volném překladu obětní beránek, v doslovném „únikový kozel“, je role, která je přisouzená jednomu z dětí narcistické matky. Ta si své nedostatky a sebenenávist nemůže přiznat, proto je musí nutně projikovat na jinou osobu. Scapegoat je nejnevděčnější role v narcistické rodině a narcistka (a později celá rodina, která uvěří tvrzením narcistické matky a přebere její pokřivený pohled na realitu) mu přisoudí všechny své chyby, špatné vlastnosti a negativní emoce. Její falešné ego takto zůstane zachováno a neporušeno. Dítě v roli scapegoata (dále jen „SC“) je vlastně takový odpadkový koš, do kterého rodina může hodit veškerou vinu, hanbu, negativní emoce, všechno špatné, co se v ní i mimo ní děje. Je to pro špatné rodiče prostě lehčí, než postavit se svým slabostem a problémům čelem. SC taky slouží jako boxovací pytel, do kterého si její členové mohou beztrestně fyzicky praštit a tím si ulevit.

Pro ostatní členy rodiny jako osobnost není důležitý, na jeho pocitech nezáleží. Zní to hrozně krutě, ale je to bohužel tak! Zažívá ústrky, přehlížení, nespravedlnost rodičů ve vztahu k němu a k sourozenci, a to jenom v lepším případě. V horším případě se jedná o šikanu, zcela nepokryté odmítání, shazování, zesměšňování a nakonec vyhnání z původní rodiny, případně dítě v rodině stejně nevydrží a po dosažení dospělosti brzy odejde a s rodinou neudržuje styky. Děti v roli scapegoata si do dalšího života nesou následky ve formě sníženého sebevědomí, zvýšené úzkostnosti, depresivních stavů, závislosti na drogách nebo alkoholu, problémy ve vztazích s lidmi (projevujících se v neschopnosti si udržet práci, utvářet funkční partnerské vztahy, přátelství apod). Často se u nich rozvine hraniční porucha osobnosti, v závažnějších případech chronická post – traumatická stresová porucha. Kvalitní terapie je k uzdravení nezbytná.

Zase tady platí přímá úměra mezi týráním SC a mírou dysfunkce v rodině (neboli závažnosti NPD u matky). Tj. matky s lehčí NPD mohu děti v roli scapegoata „pouze“ více či méně přehlížet, preferovat jejich sourozence, subtilně s nimi manipulovat a strkat je, kam potřebují, ale jinak se k nim chovat relativně slušně. Dítě v tomto případě možná cítí nějakou křivdu, ale může ji i popírat, aby si zachovalo obraz dokonalé matky. Vzhledem k chybějícímu teroru a absenci otevřeného odmítání, nemusí být následky do budoucna moc závažné. Bohužel, matky s těžkou NPD nebo s maligním narcismem, mohu dítě vysloveně šikanovat, zjevně odmítat, urážet a ponižovat, fyzicky týrat, devalvovat a popírat jejich úspěchy, pomlouvat a popuzovat proti nim zbytek rodiny a nakonec z rodiny doslova vyhnat.

Téma „scapegoat“ by vydalo na celý obsáhlý článek, který v budoucnu určitě napíšu. Pokud se někdo najde v roli scapegoata, mohu ho trápit otázky jako: „Proč si narcistický rodič vybral právě mě do této role?“ „Bylo to proto, že jsem horší než moji sourozenci?“ „Jsem špatný a nehodný lásky?“ „Mohl jsem tomu nějak zbránit?“apod. Tady je důležité uvést, že jste nebyli horší, než vaši sourozenci, ani nejste nehodní lásky a nemohli jste nijak zabránit tomu, abyste se v této roli ocitli. V některém z dalších článků podrobně vysvětlím proč.

Narcistická matka může do role SC ustanovit dítě, pro nějž je tato role neměnná a trvalá, ať se děje cokoliv. V případě matek s lehčí NPD se mohou ale do této role dostat postupně všechny děti, podle toho, jaký má narcistka den a jak jí to vyhovuje a taky podle toho, jak se dětem povede matku potěšit. Toto je příznivější situace, ale ani v tomto případě matka neposkytuje potřebnou oporu. Její láska je podmíněná a je potřeba o ni bojovat, a to navíc na úkor ostatních. Sourozenci si nevěří, soupeří mezi sebou a hází si klacky pod nohy. Vztah sourozenců v rodině narcistické matky nikdy nemůže být dobrý! Vždy tady musí být nějaký obětní beránek, který za všechno může!

Zlaté dítě neboli Golden child

Všechno, co narcistická matka na sobě miluje, obdivuje, o čem snívá a fantazíruje, projikuje do dalšího dítěte, které tímto ustanovuje do role „zlatého dítěte“ (angl. golden child). Jak už vyplývá z názvu, jedná se dítě, které je vždy skvělé (i když ve skutečnosti má od toho daleko), nemůže nic udělat špatně, maminku poslouchá a je hodné atd. Většinou si narcistka do této role vybírá dítě, které jeví nějaké narcistické črty. To je ale asi jediné společné kritérium výběru. Některá matka si do této role vybere nadané dítě, aby se mohla chlubit jeho úspěchy. Jiná se zase nadaným dítětem cítí ohrožená a závidí mu, tak ho naopak ustanoví do role scapegoata, přičemž do role golden child si vybere méně chytré dítě.

Společným jmenovatelem pro děti v roli golden child (dále jen „GC“) je, že jsou v rodinách po samotné narcistce nejdůležitější osobou. Jenom výjimečně mohu něco udělat špatně. A to jenom v případě, kdy nejednají v souladu s přáním narcistky. Nicméně, většinou podle ní jednají. Jít proti narcistické matce by znamenalo riskovat, že se stane terčem jejího teroru. SC i otec – enabler jsou GC podřízení. Musí na něj brát nepřiměřené ohledy, přičemž ty na něj často bere i samotná narcistka. Ta je rovněž jediná, na kterou musí brát zase ohledy GC.

V narcistické dysfunkční rodině každý přežívá, jak umí. Kromě narcistky jsou všichni nuceni tancovat na vaječních skořápkách. Samozřejmě, největší útlak zažívá SC, ale ani ostatní členové nejsou teroru zcela ušetřeni! GC od útlého dětství vidí, jak je týrán jeho sourozenec. Protože to dělají rodiče, myslí si, že je to normální. Členové rodiny musí před okolím tajit, co se ve skutečnosti za fasádou děje. Jinak by riskovali, že se stanou terčem zuřivosti a teroru narcistky. Rodina je tady zejména proto, aby chránila narcistickou matku, její přebujelé ego a její pověst! GC se velmi brzy naučí lhát a překrucovat realitu podle matčina pokřiveného pohledu na svět. Aby zachovalo obraz hodné maminky, nutný k psychickému přežití, viní týraného sourozence z jeho útrap. Sourozence se nezastane, protože by to znamenalo riskovat, že se samo stane obětí teroru a později v dospělosti prostě proto, že by ztratilo výhody vyplývající z přízně narcistické matky nebo nekriticky přijme její příběh o zlém SC jako původci všeho negativního v rodině. Učí se nepoužívat empatii a nemyslet. Často se v dospělosti i u něj rozvine narcistická porucha osobnosti.

Umožňovač neboli Enabler

Často si říkám, že mnohem horší než zlý člověk, jsou „hodní“ lidi, kteří mu umožní ( angl. enable = umožnit) zlo beztrestně páchat. Slovo hodní je v uvozovkách, protože tito lidi ani zdaleka žádní klaďasi nejsou, i když se tak mohou v porovnání s agresivním narcistem někdy jevit. Enabler tedy znamená „umožňovač“. Narcistce umožňuje chovat se destruktivně, týrat vlastní děti (dítě) a podporuje a vyživuje její přebujelé ego. Enableřem je její manžel nebo partner a zpravidla otec jejích dětí.

Člověk s NPD není schopen zdravého rovnocenného partnerského soužití. Ve vztahu musí být on vždy ten, kdo má navrch, kontroluje partnera a manipuluje ním. Grandiózní narcistky si často vybírají za protějšky lidi, kteří jsou jejich pravým opakem. Tito lidi mají nízké sebevědomí a slabé „self“, jsou povětšinou neprůbojní a nekonfliktní. Mohu se zdát empatičtí a citliví a mají jenom málo nebo žádny zdravý narcismus. Často mají závislou poruchu osobnosti. Takoví partneři do sebe zapadnou jako klíč do zámku. Oba jsou vlastně narušené osobnosti, kdy jeden má vždy přebytek toho, co druhý úplně postrádá. V některých případech může být enableř i skrytý „zranitelný“narcista, který grandiózního narcistu obdivuje.

Narcistický člověk na začátku vztahu v žádném případě neukáže svoji pravou tvář! Může působit svůdně, schopně a průbojně, což nejspíš ustrašený protějšek přitahuje. Někdy se ale může tvářit i zranitelně, čímž brnká na empatickou a citlivou strunu enableřa. Ten se zamiluje. Vztah pokračuje. Narcistka pomaly odkrývá karty, ale oběť je už chycena a není schopna uniknout. Myslí si, že narcistku potřebuje k životu jako vzduch k dýchání. Jeho slabé já se rozplynulo v jejím přebujelém egu. Závislost si plete s láskou. Protože si nemůže přiznat, že je závislý na kontrolující, manipulující, závistivý a agresivní ženě, začne její nedostatky popírat. Velmi se mu hodí existence SC, který je podle něj vinen například tím, že matku rozzuřil do běla. Ta byla chudinka tak zoufalá, že to odporné děcko prostě musela zmlátit a ponížit ho. Vlastně je skvělá a obdivuhodná, že ho namístě nezabila. To děcko je tak zlé, že jiní rodiče by ho určitě zabili!

Má ze svojí partnerky strach. Snaží se jí vyhovět, potěšit ji, plnit jí přehnané požadavky. Toleruje a ospravedlňuje její neakceptovatelné chování. Vyzdvihuje GC a strká hlavu do písku před týráním SC. Častokrát se sám stává aktivním tyranem ve snaze potěšit narcistku. Aby partnerku ochránil před okolím a důsledky jejího vlastního destruktivního jednání, kryje, omlouvá, lže, překroutí a bagatelizuje její chování vůči němu a zejména SC. Je to vlastně takový uklízeč, co uklízí bordel, co nadělala. Pomáhá aktivně udržovat zdání soudržné a milující rodinky, pod jejíž fasádou se mnohdy dějí příšerné věci. Dělá prostě špinavou práci. Narcistka a GC se k němu většinou nechovají nijak hezky, často ho znevažují, zesměšňují a shazují. Ale má velký strach z opuštění! Je sám obětí narcistické partnerky, nicméně jako dospělý člověk a rodič je plně zodpovědný za týrání dítěte v rodině.

Enabler v rodině zůstává a přihlíží, anebo se i aktivně zúčastňuje týrání svého dítěte, protože má iracionální strach z opuštění. Další důvody jsou zejména strach z partnerky, naučená bezmocnost, závislá osobnost, popření situaci v rodině. Co se týče popření (angl. denial), jedná se o další obranný mechanismus u lidí s NPD. Narcistická matka a enablerský otec v žádném případě nemohu přiznat, že rodina je dysfunkční a dochází v ní týraní některých členů! Proto sami před sebou i jinými překroutí realitu, např. že k týrání vůbec nedochází, nebo si dítě brutální bitku samo zasloužilo, provokuje je, je problémové a oni jsou nejlepší utrápení rodiče, kteří chtějí jenom jeho dobro. Takhle lžou i před okolím, pomlouvají dítě a poštvávají proti němu širší rodinu, potencionální kamarády, sousedy, prostě sociální okolí. V závažných případech je SC v dětství a dospívání zcela izolován a nemá žádnou podporu. Budoucí vztahy jsou pro dítě se zkušeností SC rovněž velmi náročné.