Článek
Dynamika vzniku
Dynamiku vzniku syndromu obětního beránka, popisuje už Bible. S tím rozdílem, že k určení a vyhnání obětního beránka (Tento ustálený český výraz je ale velmi nepřesný. Anglický výraz „Scapegoat“ znamená v překladu „únikový kozel“, což je i z hlediska definování této role název mnohem vhodnější. Proto budeme v následujícím textu používat tento výraz. Obětní beránek, anglicky „Artificial lamb“ bylo zvíře, které bylo obětováno a zabito jako úlitba Bohu.) nedošlo v rodině, ale ve starozákonném židovském společenství. Když se lidem dlouho nedařilo a stíhala je rána za ranou, napadlo je, že je to Boží trest za všechny jejich hříchy, tedy hříchy celého společenství. Aby je odčinili, ze stáda koz vybrali krásného kozla. Áron mu položil ruce na hlavu a řekl: „Tímto na tebe pokládám všechny naše hříchy.“. Následně bylo nebohé zvíře s cizími hříchy na hlavě nemilosrdně vyhnáno za hradby města, do divočiny, kde po několika dnech, týdnech nebo měsících zemřelo hlady, nebo bylo roztrháno predátory. Tímto Izraelité odčinili všechny své neřesti, byli čistí jako lilie a místo Božího dopuštění mohli doufat v Boží odpuštění.
Proces vzniku této role v rodině s narcistickým rodičem je obdobný. Narcistický rodič pod falešnou fasádou ví, že je člověk plný závisti, postrádá empatii, schopnost milovat a veškeré hlubší pozitivní city. Tedy je plný hříchů. Nicméně, za žádnou cenu si to nesmí před sebou připustit. Pokud by se tak stalo, došlo by ke zhroucení jeho falešného JÁ. Proto lidé s narcistickou poruchou osobnosti disponují primitivním obranným mechanismem zvaným projekce, kdy své nedostatky přisuzují druhým lidem. Nenávist, kterou k sobě narcistický rodič cítí, promítá na své dítě. Je to pro něj snadné, protože své potomky nevnímá jako samostatné bytosti, ale jako jakési „prodloužení sebe samého“. Do únikového kozla projektuje kromě nenávisti i veškeré své nedostatky, které si rovněž nemůže v žádném případě přiznat. Do dalšího dítěte (dětí) si promítá své velikášské fantazie a představy o dokonalosti. Nevidí a nechce vidět žádné dětí takové, jaké reálně je.
Na koho padne Černý Petr?
Které dítě si narcistický rodič vybírá do role únikového kozla? Jaké jsou důvody, proč si vybere starší dceru a ne mladšího syna a naopak? Často je důvodem závist. Maligní narcisté a narcistky cítí extrémní závist i vůči vlastním dětem. Nenávidí dítě, které je lepší než oni. Třeba vypadá lépe, je chytřejší, oblíbené u ostatních členů rodiny… rodič se však velmi rychle postará, aby oblíbené už nikdy nebylo.
Dalším důvodem je pocit ohrožení. Narcistické individua velmi dobře vycítí, které z jejich dětí má narcistické rysy, tj. cítí, že určité dítě je jim podobné. Bohužel dítě, které těmito rysy nedisponuje, je upřímné, čestné a nazývá věci pravým jménem, narcise ohrožuje. Mohlo by totiž ve svém okolí vyprávět o tom, jaký ve skutečnosti jeho rodič je a jak se za zavřenými dveřmi chová, třeba i vůči jiným členům rodiny. To narcista nesmí v žádném případě dopustit, proto dítě v rodině i v sociálním okolí pomluví a udělá z něho „to špatné“, „problémové“, „on lže a vymýšlí si“ apod. Tímto potencionální hrozbu izoluje od sociálního okolí a získá nad ní kontrolu.
Roli při výběru únikového kozla může hrát i pohlaví, nebo pořadí narození sourozenců. Je to však v každé narcistické rodině individuální. Nedá se zevšeobecnit, že do této role jsou vybíráni například spíše prvorození nebo především dívky apod. Rovněž u výběru hraje roli i závažnost narcistické poruchy osobnosti rodiče. Narcisti bez maligních rysů necítí závist natolik intenzivně a spíš myslí na to, jak se před okolím vytáhnout. Proto do této role mohu ustanovit dítě například s poruchou učení, vadou řeči apod.
Únikový kozel – role trvalá i dočasná
Vybranému potomkovi může být vnucena role únikového kozla natrvalo. Dítě je ponižováno, odmítáno, zesměšňováno a šikanováno. Dostává kopance od těch, kteří by mu měli být nejbližší. Tam, kde je biologicky naprogramováno očekávat lásku, přijetí a bezpečí, se mu dostane pouze výsměchu a odmítání. Sourozenec v roli favorita je samozřejmě skvělý, i když reálně skvělý není. Rodiče, kteří mají mírnou narcistickou poruchu osobnosti, častokrát žádné z dětí natrvalo do role únikového kozla neustanoví. Potomci se v roli střídají, v závislosti na tom, které dítě rodiče rozladilo a které potěšilo.
Klíny mezi sourozenci
Narcistický rodič staví vlastní děti proti sobě. Kromě projekce je důvodem především kontrola a pocit moci. Pokud potomkům přiradí role únikového kozla a favorita, může je absolutně kontrolovat. Únikový kozel vnímá, že je prohlížen, odstrkován, zesměšňován, jeho pocity jsou znevažovány a jeho dobré vlastnosti ignorovány. Velmi dobře vidí, že rodič se chová nespravedlivě a pochopitelně sourozenci v roli favorita závidí a cítí k němu vztek.
Na druhé straně, favorit velmi dobře vidí, jak narcistický rodič ubližuje jeho sourozenci. Aby si zachoval obraz hodného rodiče, v dětství tak velmi potřebný pro přežití (platí hlavně v případě, pokud je narcistickým rodičem matka), z rodičova chování viní sourozence. Velmi brzy se naučí nepoužívat empatii a nemyslet. Má vymytý mozek a věří narcistickému rodiči. Brzy se v něm rozvine pocit nadřazenosti. O dobrých vztazích mezi sourozenci nemůže být pochopitelně ani řeči. U favorita se v dospělosti velmi často rozvine narcistická porucha osobnosti.
Trvalá role únikového kozla je v narcistické rodině vždy vnucena pouze jednomu dítěti. A to i v případě, že v rodině je více než dvě děti. Dva únikoví kozli by utvořili alianci proti narcistickému rodiči a tím pádem by tato role ztratila smysl, neboť hlavním úkolem rodinné šikany je oběť zcela izolovat.
Mezigenerační trauma
Na stranu dítěte v trvalé roli únikového kozla se častokrát nepostaví nikdo ani ze širší rodiny. Proč je tomu tak? Jak je možné, že jsou všichni z rodiny tak zlí? Vysvětlení je nasnadě. Narcistickou poruchu osobnosti nemůžete chytnout jako žloutenku typu A z kontaminovaných potravin, ani nevzniká ze špatného vzduchu. Za příčiny její vzniku se považuje mix genetických, biologických a sociálně – psychologických faktorů. Rodič s maligní narcistickou poruchou osobnosti už měl minimálně jednoho, nebo i oba rodiče s touto poruchou. Rovněž se v původní rodině mohl vyskytovat alkoholismus nebo domácí násilí. Narcistický rodič mohl být v dětství peskován, shazován, vysmíván a ignorován, ale taky mohl být v roli favorita, případně se v těchto rolích mohl střídat. A opět se opakuje situace ze Starého zákona - rodina je dysfunkční, ale musí být prosta veškerých hříchů. Přemítáním vlastních nedostatků do dítěte v roli únikového kozla dosáhne rodina zdání, že je mnohem lepší než ve skutečnosti.
Závažnost
Narcistický rodič nemusí vždy mít „svého“ únikového kozla, kterému je role přisouzena natrvalo. Rovněž zacházení s dítětem v této roli se může v jednotlivých narcistických rodinách významně lišit. Platí vždy přímá úměra mezi závažnosti narcistické poruchy rodiče a špatným zacházením, tzn. čím je závažnost poruchy vyšší, tím rodič se svým dítětem zachází hůř. Zkušenosti autorky tohoto článku, nebo Dave Pelzera, autora knihy Dítě zvané to, jsou naštěstí poměrně zřídkavé. Nicméně případů, kdy jsou v rodinách zásluhy a úspěchy jednoho z potomků povětšinou ignorovány a druhého častokrát zveličovány, je nespočet. Častokrát si to dotyčný ani nechce připustit, nebo postoj rodičů vůči sobě bere jako normu. V praxi to může vypadat třeba takto: dospělý potomek se stará o přestárlého narcistického rodiče. Ten se mu za jeho péči odměňuje peskováním a neoprávněnou kritikou. Další potomek se nestará, ale občas rodiče navštíví. Ten je ze svého favorita v sedmém nebi. Poté, co protežované dítě odjede, druhořadý potomek musí kromě peskování poslouchat i přehnané chvalozpěvy na sourozence. Čím víc je znevažován a ignorován, tím o rodiče ještě usilovněji pečuje ve snaze vysloužit si uznání. Ocenění a láska nepřichází, ale o to víc ji potomek v roli únikového kozla potřebuje od svého rodiče cítit. Když rodič umře, častokrát se diví, že všechno (nebo většinu) zdědil favorizovaný sourozenec.
Uzdravení
Léčba dospělých dětí narcistických rodičů se odvíjí od závažnosti následků, které si z dětství přinesli. Opět platí přímá úměra mezi negativním zacházením v dětství a závažnosti následků v dospělosti. Tito lidi se vždy potýkají s nedostatkem sebevědomí. Často mají sklony k úzkostem a depresím, jiným lidem důvěřují buď málo, nebo až moc. Z toho plyne, že je pro ně obtížné tvořit zdravé vztahy s jinými lidmi. Jsou vítanou kořistí pro jiné narcisty, ať už v roli spolupracovníků, „kamarádu“ nebo milostných partnerů. Mají problém rozpoznat toxické chování, protože v dětství nic jiné nepoznali. Chybu hledají výhradně v sobě, ostatní jsou vždy lepší než oni. V závažnějších případech se může vyvinout hraniční porucha osobnosti nebo chronická post – traumatická stresová porucha. Tyto získané nemoci ovlivňují nejenom vztahový život v nejširším slova smyslu, ale i pracovní a osobní oblast a dotyčný má častokrát problémy zvládat situace každodenního života.
Je velmi důležité si najít dobrého psychoterapeuta, kterému je známá dynamika v rodině s narcistickým rodičem. Autorka tohoto článku má dobrou zkušenost s terapií vnitrního dítěte. Opět ale doporučujeme věnovat volbě terapeuta patřičnou pozornost, neboť sebelepší druh terapie prováděný neempatickým a neznalým terapeutem může napáchat víc škod než užitku. Pomoct může rovněž dialekticko – behaviorální terapie, která dokáže korigovat jednání (a tím i myšlení, neboť tyto věci spolu souvisí) zaměřením se na to, co je tady a teď. Své místo má i kognitivně – behaviorální terapie, která pomáhá korigovat úzkosti. Její nevýhody jsou v tom, že pracuje pouze na povrchu, „nejde do hloubky“ a úzkosti se mohu tím pádem objevit v jiné oblasti. Z alternativní léčby jsou jako doplňky vhodné jóga, uzemňující meditace a mindfulness. Cesta k uzdravení je vždy během na dlouhou trať a často může jít o celoživotní úkol.
Máte zkušenost s vyrůstáním v narcistické rodině? Jakou roli Vám rodič přidělil? Zanechalo dětství ve Vás následky, jak se s nimi vyrovnáváte? Jaký je Váš současný život? Napište mi do komentárů.
