Článek
Je to ten moment, kdy všechno ztichne. Papíry jsou roztrhané na zemi, děti konečně usnuly s novými hračkami, váš muž dojídá poslední chlebíček a spokojeně kouká na televizi. Všechno je správně. Máte rodinu. Máte domov. Máte splněno. Tak proč máte chuť vyjít ven do mrazu, zapálit si cigaretu (i když nekouříte) a dívat se do tmy?
Štědrý večer je kruté zrcadlo. Jeho záře je tak jasná, že neosvětluje jen to hezké, ale vrhá i ty nejdelší a nejtmavší stíny. A v těch stínech se skrývají duchové Vánoc minulých. Nemyslím duchy mrtvých příbuzných. Myslím duchy vašich bývalých lásek, vašich nenaplněných ambicí a té dívky, kterou jste byla, než jste se stala matkou a manželkou.
Stůl pro jednoho (uprostřed rodiny)
Největší samota není ta, když jste sama. Největší samota je ta, kterou cítíte uprostřed lidí, kteří vás milují, ale kteří vás – v tu danou chvíli – nevidí. Vidí servis. Vidí maminku. Vidí tvůrkyni Vánoc. Ale nevidí tu ženu, která má v sobě stále divokost, smutek a touhu. Sedíte tam, usmíváte se, ale část vaší duše je odpojená. Možná vzpomínáte na muže, který vám kdysi zlomil srdce , ale se kterým byly Vánoce sice peklem, ale živým peklem. Možná vzpomínáte na dobu, kdy jste byla svobodná a Vánoce znamenaly večírek, ne povinnost. Tato emoční disociace je obranný mechanismus. Chrání vás před tím, abyste v tu šťastnou noc nezačala křičet.
Truchlení po alternativním životě
Vánoce jsou milníkem času. Nutí nás bilancovat. A každá volba, kterou jsme v životě udělaly (tento muž, tato práce, tyto děti), znamenala smrt jiné možnosti. Dnes večer zapalujete svíčku nejen pro Ježíška, ale i za ty životy, které se nestal. Za toho malíře v Paříži, se kterým jste nezůstala. Za tu kariéru, kterou jste obětovala pro rodinný krb. Cítit smutek nad těmito ztrátami neznamená, že nemilujete svou rodinu. Znamená to, že jste komplexní bytost. Že nejste jen jednorozměrná figurka v betlémě. Máte právo na svou posvátnou nostalgii.
Syndrom cizince ve vlastním domě
Mnoho žen mi píše, že se o Vánocích cítí jako herečky v divadelní hře, kterou napsal někdo jiný. Hrajete roli šťastné ženy a tento výkon vás vyčerpává. A když pak partner chce intimitu, vy nemůžete. Protože jste celý den hrála a teď, když opona spadla, chcete být konečně sama sebou. A být sama sebou často znamená být tichá, smutná a nedotknutelná. Váš muž to může vnímat jako chlad. Ale vy víte, že je to jen zoufalá potřeba sundat masku.
Půlnoční dar pro sebe
Co s tím? Jak přežít tu tíhu dokonalé noci? Přestaňte se cítit vinná za to, že nejste 100% šťastná. Melancholie k Vánocům patří stejně jako skořice. Je to koření hloubky. Dovolte si ten moment samoty. Jděte do koupelny, zamkněte se, podívejte se na sebe do zrcadla a řekněte té ženě v odrazu: „Vidím tě. Vím, co tě bolí. A je to v pořádku.“
Nemusíte se omlouvat za to, že vaše srdce má i stinné kouty. Právě ty dělají vaši lásku (když už ji dáte) tak vzácnou. Letos pod stromečkem nehledejte dokonalost. Najděte tam soucit s tou částí sebe, která tam stále někde v koutku mrzne, zatímco ostatní rozbalují dárky.
Otázky k zamyšlení:
- Na koho (nebo na co) jste dnes večer myslela, když se nikdo nedíval?
- Cítíte se provinile za to, že i přes všechnu tu hojnost cítíte prázdnotu?
- Je váš úsměv u večeře projevem radosti, nebo jen dobře nacvičeným dárkem pro vaši rodinu?
- Kdybyste mohla být teď kdekoli a s kýmkoli, byla byste opravdu tady?
