Článek
Někteří lidé cestují proto, aby si odpočinuli. Jiní chtějí poznat nové země. A pak jsou tací, kteří věří, že skutečný život začíná až ve chvíli, kdy za sebou nechají úplně všechno.
Právě takový byl příběh Christopher McCandless. Mladý Američan se po dokončení vysoké školy vzdal téměř veškerého majetku, daroval své úspory na charitu a bez jasného plánu se vydal na cestu napříč Spojenými státy. Toužil po životě bez peněz, bez pohodlí a bez pravidel. Věřil, že právě v divočině najde odpovědi na otázky, které mu běžný život nedokázal dát.
O několik let později našli jeho tělo v opuštěném autobusu hluboko na Aljašce.
Zmizel dobrovolně
Christopher vyrůstal v dobře situované rodině a vystudoval vysokou školu. Místo slibné kariéry se ale rozhodl pro radikální krok. Většinu svých úspor daroval charitě, opustil domov a přestal kontaktovat rodinu. Dokonce si začal říkat novým jménem – Alexander Supertramp.
Následující dva roky stopoval napříč Spojenými státy, pracoval jen příležitostně a poznával lidi, kteří na něj později vzpomínali jako na inteligentního, zvídavého a neobyčejně odhodlaného mladého muže. Všichni ale říkali i jednu věc – málokdy přijal radu od někoho zkušenějšího.
Sen jménem Aljaška
Na jaře roku 1992 dorazil na Aljašku. Chtěl několik měsíců žít sám v divočině, lovit zvěř, sbírat jedlé rostliny a být zcela nezávislý na civilizaci.
Do nitra divočiny se vydal jen s omezeným vybavením. Neměl mapu oblasti, satelitní komunikátor ani dostatečné zásoby. Po několika dnech objevil opuštěný autobus, který kdysi sloužil dělníkům. Právě ten se stal jeho provizorním domovem.
Do deníku si zapisoval každodenní zážitky, úspěchy při lovu i chvíle, kdy začínal bojovat s hladem.
Cesta zpět už neexistovala
Po několika měsících se rozhodl vrátit do civilizace. Když ale dorazil k řece, kterou při příchodu bez větších problémů přešel, čekalo ho nepříjemné překvapení. Jarní tání proměnilo klidný tok v divokou řeku, kterou nebylo možné bezpečně překonat.
Christopher se musel vrátit do autobusu.
Od té chvíle se jeho situace rychle zhoršovala. Docházelo jídlo, lov byl stále méně úspěšný a tělo začalo slábnout. Poslední zápisky v deníku ukazují, že si uvědomoval vážnost své situace.
Poslední vzkaz
Začátkem září roku 1992 našla skupina lovců opuštěný autobus. Uvnitř leželo tělo čtyřiadvacetiletého cestovatele.
Vedle něj byl krátký ručně psaný vzkaz. Christopher v něm děkoval lidem, které během života potkal, a prosil nálezce, aby zprávu předali jeho rodině.
Přesná příčina smrti byla dlouho předmětem diskusí. Vyšetřovatelé jako hlavní příčinu uvedli vyhladovění, později se objevily také teorie o možné otravě semeny divokých rostlin, které mohl během pobytu sníst. Dodnes se vedou spory o to, jak velkou roli jednotlivé faktory sehrály.
Hrdina, nebo varování?
Příběh Christophera McCandlesse rozdělil veřejnost. Pro jedny se stal symbolem odvahy žít podle vlastních pravidel a hledat svobodu mimo konzumní společnost. Pro druhé představuje tragický příklad toho, jak nebezpečné může být podcenění přírody a přeceňování vlastních schopností.
Jeho osud inspiroval novináře Jon Krakauer k napsání knihy Into the Wild. Ta se stala bestsellerem a později podle ní vznikl i stejnojmenný film Into the Wild.
Autobus, který přitahoval tisíce lidí
Po vydání knihy se opuštěný autobus stal poutním místem. Každý rok se k němu vydávaly stovky cestovatelů, kteří chtěli na vlastní oči vidět místo, kde Christopher prožil své poslední týdny.
Ne všichni ale cestu zvládli. Několik lidí musely zachraňovat záchranné složky a někteří při pokusu dostat se k autobusu přišli o život v rozvodněné řece.
V roce 2020 proto úřady autobus z místa odvezly, aby předešly dalším tragédiím.
Příběh, který nepřestává vyvolávat otázky
Více než třicet let po jeho smrti se lidé stále přou o to, zda byl Christopher McCandless romantickým idealistou, nebo nezkušeným dobrodruhem, který podcenil sílu aljašské přírody.
Jisté je jediné. Na cestu vyrazil hledat svobodu a smysl života. Našel něco úplně jiného – příběh, který dodnes fascinuje miliony čtenářů po celém světě a připomíná, že příroda dokáže být stejně nádherná jako nemilosrdná.
