Zámek Blatná známe z pohádek. Jeho skutečný příběh vede až k etiopskému císaři

Když se řekne Blatná, řadě lidí se vybaví romantický zámek obklopený vodou a daňci, kteří se procházejí parkem. Jiným možná naskočí Šíleně smutná princezna. Jenže skutečné dějiny tohoto jihočeského sídla jsou místy ještě nepravděpodobnější než pohádkový scénář.

Rodina, které zámek patřil, o něj po nástupu komunistů přišla. Později jí k odchodu z Československa pomohl jeden z nejslavnějších afrických panovníků – etiopský císař Haile Selassie I. A po pádu režimu se potomci původních majitelů na Blatnou opět vrátili.

Jméno města není náhodné. Podle historie zámku souvisí právě s „blaty“, tedy mokřinami, které zdejší sídlo obklopovaly. Malý pahorek uprostřed mokřadů byl osídlen už v dávných dobách a voda se později stala přirozenou součástí obrany zdejšího hradu.

První písemná zmínka o Blatné pochází z roku 1235. Tehdy je zdejší tvrz zmiňována jako sídlo Vyšemíra. Už ve 13. století se původní areál postupně měnil ve skutečný hrad chráněný vodou.

Dnes je Blatná spolu se Švihovem a Červenou Lhotou řazena mezi nejzachovalejší vodní panská sídla v Česku.

Jedno z nejvýznamnějších období nastalo po roce 1403, kdy Blatnou získali páni z Rožmitálu. Právě z tohoto rodu pocházela Johana z Rožmitálu, druhá manželka Jiřího z Poděbrad a česká královna.

Výraznou osobností byl také její bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu. V letech 1465 až 1467 vedl slavnou diplomatickou výpravu českých pánů po evropských panovnických dvorech. Zkušenosti ze zahraničí se podle historie zámku promítly také do zvelebování rodového sídla.

Blatná tak nebyla jen romantickým venkovským hradem. Její majitelé se pohybovali v nejvyšších patrech evropské politiky.

Další překvapení čeká v samotné architektuře. Zdeněk Lev z Rožmitálu nechal na počátku 16. století přestavět jihozápadní palác. Na práci povolal jednoho z nejslavnějších stavitelů své doby – Benedikta Rejta.

Jeho jméno je spojeno především s Vladislavským sálem na Pražském hradě a s významnými stavebními úpravami pozdní gotiky. Na Blatné po něm zůstal takzvaný Rejtův palác.

Zámek je proto zajímavou směsí několika staletí. Gotické části se tu potkávají s renesancí, barokními zásahy a romantickou novogotikou. Dnešní vzhled výrazně ovlivnila přestavba z let 1850 až 1856 podle návrhu mnichovského architekta Bernarda Grübera.

Pro novodobou historii Blatné je zásadní rok 1798. Tehdy panství koupil Václav Karel Hildprandt z Ottenhausenu. Rod původem z Tyrolska se s Blatnou spojil na další dvě století.

Hildprandtové sídlo zvelebovali a jejich zásluhou se měnilo také jeho okolí. Vznikl anglický park a umělé jezero, přibyl zděný most, jízdárna a další stavby.

Poklidné období skončilo po druhé světové válce a definitivně po komunistickém převratu. Zámek převzala Národní kulturní komise a Hildprandtům byl majetek v roce 1952 zkonfiskován.

Tady by příběh mnoha českých šlechtických rodin mohl skončit. U Hildprandtů ale přišel nečekaný obrat.

Bedřich Hildprandt, jeho manželka Cornelie a jejich dvě dcery po ztrátě zámku zůstali v Československu. Rodina navíc podle historie Hildprandtů nesměla žít blíže než jedenáct kilometrů od Blatné.

Pak se do příběhu vložil Haile Selassie I.

Když etiopský císař v roce 1959 navštívil Československo, požádal prezidenta Antonína Novotného, aby Hildprandtovým umožnil legálně odejít do Etiopie. S rodinou jej spojovaly předchozí diplomatické kontakty.

Žádost uspěla. Hildprandtovi odjeli do Addis Abeby, kde Bedřich dostal na starost císařský hřebčín a Cornelie pracovala jako tlumočnice u tamního sídla OSN.

Předměty připomínající toto neobvyklé období jsou dnes součástí zámecké expozice.

Po změně režimu se historie znovu otočila. Po roce 1991 se blatenské panství vrátilo rodině Hildprandtových, konkrétně Cornelii a jejím dcerám Josefině a Janě.

Blatná je tak zajímavá i tím, že nejde pouze o památku spravovanou státem. Je znovu spojena s rodinou, která ji získala už na konci 18. století, byť její vlastnictví na několik desetiletí násilně přerušil komunistický režim.

A pak jsou tu filmy. Zámek Blatná se objevil například ve filmu Bílá paní z roku 1965, ale patrně nejslavnější spojení má s pohádkou Šíleně smutná princezna.

Část exteriérů pohádky s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem vznikala právě zde. Jihočeská centrála cestovního ruchu připomíná i jednu konkrétní scénu.

Právě z Blatné pochází záběr, kdy princ v podání Václava Neckáře po sebevědomém prohlášení „Neradit, všechno vím, všechno znám!“ skončí v rybníku.

Kdo tedy zámek zná především z televizních Vánoc, může při návštěvě zjistit, že filmové kulisy jsou skutečným místem s mnohem delší historií.

K Blatné dnes neodmyslitelně patří také rozsáhlý anglický park. Volně se v něm pohybují daňci a pávi a právě setkání se zvířaty patří mezi důvody, proč sem míří i rodiny, které by jinak klasická prohlídka historického sídla příliš nelákala.

Park přitom není jen doplňkem zámku. Je výsledkem proměn někdejší obory, kterou Hildprandtové v 19. století přetvořili v romantickou krajinu odpovídající tehdejšímu vkusu.

Když se člověk prochází mezi starými stromy, vodními plochami a daňky, snadno pochopí, proč si Blatnou tak oblíbili filmaři.

Blatná na první pohled splňuje téměř všechno, co si představujeme pod romantickým českým zámkem. Voda, věž, most, park a daňci vytvářejí skoro dokonalou kulisu.

Její skutečný příběh je ale podstatně zajímavější.

Od středověkých pánů z Rožmitálu přes Benedikta Rejta a Hildprandty až po etiopského císaře se zde proplétají české i evropské dějiny. A možná právě to je na Blatné nejpřitažlivější. Člověk sem může přijet kvůli daňkům nebo vzpomínce na Šíleně smutnou princeznu a nakonec zjistí, že za známými pohádkovými kulisami se odehrávaly příběhy, které žádnou pohádku nepotřebují.

Zdroje:

https://www.zamek-blatna.cz/about/castle-history

https://www.zamek-blatna.cz/about/the-hildprandt-family

https://www.mesto-blatna.cz/skryte/zamek-blatna/

https://regiony.rozhlas.cz/zamek-v-blatne-je-jednim-ze-tri-vodnich-zamku-v-cechach-provest-vas-jim-muze-i-8327427

https://www.jccr.cz/files/uploads/files/JCCR_brozura_FILM_2018_CZ_lowres1.pdf