Článek
Muž ze sousedního domu
Moje babička už mezi námi není. Přesto se k jedné její vzpomínce vracím znovu a znovu.
Pocházela z jihočeské Nové Hlíny u Třeboně. Když byla malou holčičkou, jejich poklidná vesnice se na několik týdnů stala dějištěm událostí, které později vstoupily do českých dějin.
Vyprávěla mi, jak jednoho dne přijeli k sousednímu domu gestapáci v dlouhých kabátech. Dům důkladně prohledávali. Dospělí šeptali, děti nechápaly, co se děje. Podle toho, co se tehdy mezi lidmi říkalo, hledali Karla Čurdu.
Babička byla ještě příliš malá na to, aby rozuměla tomu, kdo je ten muž ze sousedního domu. Až o mnoho let později zjistila, že jeho jméno se stane symbolem jedné z největších zrad českého odboje.
Její vzpomínka ve mně zůstala celý život. A právě díky ní jsem se začala zajímat o skutečný příběh Karla Čurdy.
Z hrdiny parašutistou
Karel Čurda se narodil v roce 1911 právě v Nové Hlíně. Po okupaci Československa odešel do zahraničí, vstoupil do československé zahraniční armády a ve Velké Británii absolvoval náročný výcvik pro speciální operace.
V březnu roku 1942 byl jako člen výsadku Out Distance vysazen na území Protektorátu Čechy a Morava. Stejně jako ostatní parašutisté věřil, že pomůže porazit nacistické Německo.
Nikdo tehdy nemohl tušit, že o několik měsíců později bude jeho jméno vyslovováno s opovržením.
Heydrichiáda změnila všechno
Dne 27. května 1942 provedli českoslovenští parašutisté atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Nacisté odpověděli nebývalým terorem.
Bylo vyhlášeno stanné právo, začaly hromadné popravy a domovní prohlídky. Každý, kdo měl jakoukoli spojitost s odbojem, riskoval nejen vlastní život, ale i život celé své rodiny. Vrcholem nacistické odvety se stalo vypálení Lidic a později také Ležáků.
Právě v této atmosféře strachu se Karel Čurda vrátil do rodné Nové Hlíny.
Úkryt na půdě
Historické prameny uvádějí, že se od konce května až do 16. června 1942 ukrýval na půdě domu své matky v Nové Hlíně.
Když jsem si o tom později četla, vybavila se mi babiččina slova.
Vyprávěla, jak gestapáci prohledávali sousední dům. Podle lidí z vesnice se měl Čurda ukrývat právě na půdě.
Nevím, jestli to tehdy jako malá holčička skutečně viděla na vlastní oči, nebo zda část příběhu převzala od dospělých. Vím ale, že tuto vzpomínku vyprávěla celý život a že se překvapivě shoduje s tím, co dnes potvrzují historické prameny.
Osudové rozhodnutí
Dne 16. června 1942 odjel Karel Čurda do Prahy.
Dobrovolně vstoupil do Petschkova paláce, sídla pražského gestapa, a nabídl spolupráci.
Nejprve vypověděl informace o československých parašutistech. Poté prozradil jména lidí, kteří jim pomáhali.
Jeho výpověď vedla k rozsáhlému zatýkání a nakonec i k odhalení úkrytu parašutistů v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje v Praze. Po několikahodinovém boji zde padli Jan Kubiš, Jozef Gabčík i jejich druhové.
Právě tehdy se z Karla Čurdy stal symbol zrady.
Strach, nebo pět milionů korun?
Co ho k tomu vedlo?
To je otázka, kterou si historici kladou dodnes.
Sám Čurda po válce tvrdil, že jednal ze strachu. Věděl o stovkách poprav, o vypálení Lidic a obával se, že nacisté zabijí také jeho matku a další příbuzné.
Jenže existuje i druhá stránka příběhu.
Za informace, které gestapu poskytl, převzal od nacistů odměnu ve výši pěti milionů protektorátních korun. Šlo o čtvrtinu z vypsané odměny za dopadení atentátníků. Získal také nové doklady, bydlení a další výhody.
Právě proto se dodnes vedou spory, zda jednal pouze ze strachu, nebo zda svou roli sehrály i peníze. Jednoznačnou odpověď už zřejmě nikdy nepoznáme.
Ironií osudu navíc je, že ani jeho spolupráce s nacisty jeho rodinu okamžitě neochránila. Gestapo později zatklo i některé jeho příbuzné.
Spravedlnost přišla až po válce
Po skončení války byl Karel Čurda zatčen.
Mimořádný lidový soud ho uznal vinným z velezrady a odsoudil k trestu smrti. Popraven byl 29. dubna 1947 v pankrácké věznici.
Jeho jméno dodnes patří mezi nejznámější symboly zrady v českých dějinách.
Vzpomínka, která zůstala
Moje babička už svůj příběh nikdy nedopoví.
Přesto jsem ráda, že jsem ho od ní část slyšela.
Když dnes projíždím Novou Hlínou, vidím klidnou jihočeskou vesnici obklopenou rybníky. Jen málokdo by hádal, že právě tady se odehrála část příběhu, který ovlivnil osudy stovek lidí.
Pro většinu lidí je Karel Čurda jméno z učebnic dějepisu.
Pro mě bude už navždy také mužem ze sousedního domu, o kterém mi vyprávěla moje babička.
A možná právě díky ní jsem pochopila, že dějiny nejsou jen data, jména a bitvy. Jsou to především příběhy obyčejných lidí, kteří se ne vlastní vinou ocitli uprostřed mimořádných událostí. Někdy stačí jediná dětská vzpomínka, aby člověk po desetiletích začal skládat dohromady příběh, který by jinak dávno zapadl.
Zdroje
