Článek
V posledních dnech se to opět (a zase) řeší. Nedostatek lékařů a celkově zdravotního personálu v nemocnicích. Velké množství přesčasů, jež v konečném důsledku ohrožují nejen zdraví lékaře, ale i pacienta. Nemožnost skloubit práci s osobním životem. Kdo by se divil, že lékaři chtějí tuto situaci změnit?
Ano, je to víc poslání než jen práce. Ale jakým právem chceme po lékařích, aby se svého osobního života v podstatě vzdali? Když jsem si přečetla kolik přesčasových hodin běžně slouží, nestačila jsem se divit. A do toho se ještě mají dále vzdělávat, popřípadě připravovat na atestaci?
Kromě své klasické (8 hodinové pracovní doby) mají ještě k tomu služby. Maximální možná délka služeb (12 hodin) se dodržuje asi u 3 % lékařů v nemocnicích. Průměrná doba služby lékaře v nemocnici je 26 hodin. A takových služeb má do měsíce více. Zákoník práce zjevně neplatí pro všechny.
A reakce politiků? Lékařů v nemocnicích je nedostatek, tak to vyřešíme tak, že ty co ještě máme, budeme přetěžovat ještě více. A v novele navrhli zdvojnásobení dobrovolných přesčasů za rok. Ale co jiného jsme vlastně od našich politiků čekali? Že budou hledat smysluplné řešení?
A není to o tom, že by jiná možnost nebyla. Přilákat lékaře ze zahraničí (jasně, bude to stát peníze). Snažit se odlehčit lékařům od přebujelé administrativy, kterou by konečně mohl vykonávat jiný zdravotnický personál (další peníze navíc). Zainvestovat do technologií (i to chce bohužel peníze).
Místo řešení problému se problém odsunul. Na jindy. Zamysleli se politici nad tím, že pak už může být pozdě? Že lékaři z nemocnic odejdou do soukromého sektoru? Že radši odjedou pracovat do zahraničí, kde jsou lepší podmínky a to ještě za výrazně vyšší mzdu? Že možná dnešní mladí, když si představí jak by jejich budoucí práce vypadala, tak si ani přihlášku na medicínu nepodají?
Naši politici zvláště s oblibou argumentují tím, že přesčasy jsou dobrovolné a lékaři je dělají proto, že chtějí. Převážně z finančních důvodů. Zřejmě jim nepřipadá ostudné, že lékař, po ukončení 6-ti letého náročného studia, není za tak náročnou práci dostatečně finančně ohodnocen.
Mladí lékaři se ohrazují tím, že kdyby tyto přesčasy nedělali nelze zajistit dostatečně požadovanou péči. Že s přesčasy se u nich počítá a nemůžou si dovolit je odmítnout. A hrozí tím, že pokud se tato novela schválí od prosince nebudou přesčasy dělat vůbec. Koneckonců podle naší vlády jsou přece dobrovolné…
Je to možná jediná věc, která něco změní. Odmítnout přesčasy. Ukázat nakolik je systém na přesčasech postaven. Kdy se začnou zavírat lůžková oddělení. Kdy se omezí dostupná péče. Kdy se začne omezovat provoz na některých nemocničních odděleních. Kdy se výrazně zmenší počet pohotovostí. Kdy se všechny plánované operace budou odkládat do nekonečna. Kdy na jakékoli vyšetření budeme čekat měsíce.
A až to udělají, musí vydržet a obrnit se. Veřejnost se jistě (alespoň ze začátku) obrátí proti nim.
