Článek
Nejraději mám Klášter ztracených duší nahoře na věži.
Cesta tam je pokaždé stejná – dlouhá, strmá a neodpouštějící. Ze špeluňky U zhuleného mnicha u paty kláštera až nahoru k rozviklaným schodům, kde už dávno přestává záležet na čase i na dechu. Každý večer si říkám, že tu dřinu možná vynechám. A každý večer se stejně vydám nahoru. Protože vím, co mě čeká.
Když se konečně vyšplhám na vrchol a usadím se na úzké římse, svět dole náhle ztichne. Zapálím si zelenou dobrotu a s prvním nádechem ze mě začne opadávat všechno, co mě tížilo. Ruch, hlasy, neklid mysli. Zůstane jen sluncem ohřátý, krásně teplý kámen na kterém sedím, ticho a obloha tak blízká, že mám pocit, jako bych se hvězd mohl dotknout holýma rukama.
Tehdy přichází klid. Skutečný, hluboký. Takový, o jakém se mluví šeptem.
Myslím, že každý by měl mít jedno takové místo. Kout světa, kam se může uchýlit, když už je jeho duše unavená. Místo, kde lze na okamžik zakusit dotek nirvány – stav blaženosti, který se jinak zdá být vyhrazený jen mrtvým a osvíceným.
Jednou večer přišel i opat.
Nevím, jak dlouho tam stál. Možná celou dobu. Mlčel, ale jeho přítomnost byla slyšet – jako krásné, hutné ticho. Měl jsem pocit, že jeho mysl se rozprostřela po celém vesmíru nad námi, že s ním splynul, jako by tam patřil odjakživa. A mně tehdy poprvé blesklo hlavou, že takhle to možná jednou bude, až se naše existence rozpustí v něčem větším. Alespoň tak se nám to snaží vysvětlit.
Na tom starém muži něco je, mě zčistajasna napadlo. A poprvé jsem pocítil nutkání začít dávat větší pozor na jeho slova, i když jim zatím nerozumím.
Když odcházel, krátce se na mě podíval a promluvil.
„Užij si tohle místo do sytosti, synu,“ řekl tiše. „Až se vrátíš zpátky do reality, zbudou ti jen vzpomínky.“
Věděl jsem, že má pravdu.
A také jsem si v tom okamžiku vzpomněl na něco, co se snažím vytěsnit pokaždé, když stoupám po schodech vzhůru – že cesta zpět vede pouze jedním směrem. Přes draka. Stvoření z jiného vesmíru, které přebývá hluboko v klášterním sklepení a svou existencí udržuje časoprostorovou anomálii, díky níž může Klášter ztracených duší vůbec stát.
A že mě dříve či později čeká ohnivá dračí zkouška.
Zkouška, která nemine nikoho z nás ztracených.
Ale o tom až jindy.
Teď ještě sedím na římse, dívám se na hvězdy a předstírám, že nikdy nebudu muset sejít zpátky dolů. Kéž by tomu tak bylo, možná teď řeknu něco, s čím nebudete souhlasit, ale jestli tady budu moct jednou po své smrti sedět navěky, tak si začínám myslet, že ta smrt nemusí být tak hrozná věc, za jakou ji považujeme. A tohle pochopení nám ztraceným duším může změnit život, protože dříve nebo později se sní setká každý z nás, i když se to ze všech sil snažíme vytěsnit z mysli, jako by zrovna na nás měla zapomenout…
