Článek
Měl by ses sbalit a letět domů, chlapče, řekl opat a mocně potáhnul ze své dýmky. Myslím, že letos toho bylo už dost, večer na tebe čeká letadlo, tak si do něj pěkně sedni, a ať tě vezme čert. Mám takové tušení, že příští rok jsi tu zas, tak se tady zatím musíme dát trochu dohromady, protože ačkoliv jsem Klášter ztracených duší budoval speciálně pro ně, tak z tou, jakou máš ty jsem nepočítal…
Jedno se tomu starému mizerovi upřít nedá, do hlavy mi teda vidí perfektně, ale i já ho už mám trochu načteno, jsem si jistý, že Klášter kompletně předělá, takže tady nepoznám kámen na kameni, a na to se těším, protože není v životě nic lepšího než zvednout hozenou rukavici a přijmout výzvu, nehledět na to, že vede do nejistoty a možná člověk prodělá, ale když se koukám zpátky na svůj život, tak nejvíc jsem žil ne když jsem vydělával miliony, ale když jsem se musel prát o svůj život, protože životní ztroskotanec není ten, kdo nemá peníze, ale ten, kdo nemá za čím jít.
Pomalu začínám chápat, jaký úžasný duchovní život se otevře lidem, kteří se vzdají cesty peněz a plnění materiálních tzv. životních snů, což v mém případě ještě zdaleka nehrozí, a jen nevím, jestli je to prokletí nebo dar, nikdy nebýt spokojený s tím, co mám a vždy chtít víc, ale mohu jen doufat, že právě to mě nakonec dovede tam, kde jak vím na mě trpělivě čeká moje duše…
