Článek
Pomalu začínám odhalovat jedno tajemství Kláštera ztracených duší za druhým, a čím víc jich vyplouvá na povrch, tím víc mám pocit, že tohle místo není postavené z kamene, ale z potlačených tužeb, z nevyřčených přání a z věcí, které se nemají vyslovovat nahlas, a přesto se o ně všichni neustále otírají myšlenkami.
Nejvíc mi teď vrtá hlavou ta malá zamřížovaná branka ve velké zdi, která klášter rozděluje na dvě poloviny, protože ačkoliv působí nenápadně a skoro zbytečně, tak mám naléhavý pocit, že vede někam, kam nás opat nechce jen tak pustit.
Branku hlídá mnich jménem Nepropustilus, věčně nevrlý, sešlý chlap, který se tváří, jako by mu svět dlužil omluvu za to, že se vůbec narodil, a aby někoho pustil na druhou stranu, vyžaduje propustku podepsanou samotným opatem, přičemž už samotným způsobem, jakým si ten papír bere do ruky, dává jasně najevo, že ten, kdo nakonec rozhodne, jestli se otevře nebo ne je on.
Dlouho jsem nemohl přijít na to, co je za ní, a to jsem se vyptával opravdu důkladně, obcházel lidi, poslouchal náznaky, sledoval pohledy, ale každý podivně mlžil, uhýbal očima nebo se náhle začal bavit o něčem jiném, a dokonce ani zdarma nabízená dobrota od Zhulenýho mnicha, která jinak dokáže rozvázat jazyk i těm nejzarytějším mlčounům, tentokrát nezabírala, což bylo podezřelé samo o sobě.
Pak jsem ale jednou viděl jednoho kluka, jak tou brankou skutečně prošel, a když se později vrátil, vytáhl zpod polštáře něco, o čemž by mě nikdy nenapadlo, že se tady může objevit.
Byly to dámské kalhotky.
V tu chvíli mi došlo, a spolu s tím se mi stáhl žaludek a rozbušilo srdce, že pokud existují kalhotky, tak za tou zdí jsou ženy, což mi úplně změnilo můj pohled na toto místo.
Ten mizera nás k nim nechával přivonět výměnou za naše drahocenné zásoby bylin, draze nakoupených ve špeluňce U zhulenýho mnicha, a já jsem s hrůzou i fascinací sledoval, jak jsme se kolem něj shlukli, jak jsme se neostýchali, jak jsme mu jeden po druhém odevzdávali téměř všechno, co jsme měli, jen abychom mohli na okamžik pocítit tu vůni, kterou byli nasáklé.
Ta vůně byla omamná, teplá a neslušně skutečná, rozlévala se mi po těle, a já cítil, jak se mi začíná vařit krev.
Najednou mi došlo, že naše společné večerní sprchování, a hlavně ta taškařice se spadlým mýdlem, nikdy nemůže nahradit to, co mohu prožít za zdí.
Za tu branku se musím dostat, ať to stojí cokoliv.
Tajně jsem z koše vytáhl jednu použitou propustku a začal trénovat opatův podpis, pomalu, pečlivě, a hlavně tak, aby mě nikdo neviděl, protože když jsem se ho na propustku zeptal přímo, mlčel tak dlouho a tak hutně, až jsem měl pocit, že mi praskne hlava, a prý by raději nechal klášter zbourat, než aby mě pustil na druhou stranu.
Večer, když všichni spali a vzduch byl těžký a nasládlý potem, jsem tomu klukovi ty kalhotky ukradl, protože nikdo nebude mít věc holky, do které jsem se právě zamiloval!
