Článek
Jan Macháček
Korekce akciového trhu v USA je více než potenciální symptom ekonomického poklesu. Sama může pokles zavinit. Myslí si to v deníku The Wall Street Journal. Trh se potápí proto, že považuje Trumpovu obchodní válku za velice agresivní a chaotickou.
Nálada už je vcelku temná, ale dost možná je to teprve začátek řetězové reakce. Profesor Gabriel Reich z Harvardu odhaduje, že pokles kurzu akcií o 20 procent může snížit ekonomický růst o procento. Padající akcie mohou ohrozit dva motory amerického růstu: robustní výdaje domácností a kapitálové investice firem. V ekonomice s vysokým podílem financí, jako je ta americká, mohou aktiva ovlivňovat ekonomiku, ne však naopak. V uplynulých dvou letech vzrostl index S&P o 53 procent a nejbohatší Američané získali obrovské fondy pro velké utrácení. Deset procent nejbohatších Američanů má podle Moody’s na triku polovinu všech útrat, před deseti lety to bylo 36 procent. Horních 10 procent vlastní 32 procent všech akcií.
...
Tolik článek z WSJ. Uvidíme. Spíše to vypadá, že Trumpova obchodní válka je možná roznětkou de facto nutné, či dokonce žádoucí korekce akciového trhu, který byl prostě neskutečně nafouklý. To, že indexy vzrostou za dva roky o 50 procent, nemá v reálné ekonomice žádnou oporu.
...
Jiný článek téhož deníku upozorňuje, že obětí Trumpova bezprecedentního útoku na po desítky let fungující geopolitický pořádek se může stát americký dolar. Obavy z amerického zpomalení doprovází více optimismu ve vztahu k evropské ekonomice. Dolar vůči euru prudce oslabuje a evropské akcie na rozdíl od těch amerických rostou.
Souvisí to i se zbrojením. Amerika si dlouhá léta půjčovala na zbrojní výdaje, které byly jedním ze zdrojů rozpočtového schodků. Nyní USA dávají najevo, že už nechtějí být globálním policistou, zato si na zbrojení budou razantně půjčovat evropské státy.
...
Tolik text z WSJ. Dodejme, že jednou z příčin obav o americký růst je i to, že recese se docela často zmiňuje. Nejde prý vyloučit. Zatímco normální americký republikánský prezident snižuje daně a dereguluje, Trumpa toto nezajímá, tváří se, že má jiné historické poslání: vyrovnat skrze cla obchodní schodky a otevírat v USA nové továrny, a dokonce znovu rozbíhat výrobu v těch už zavřených. Vyrovnat obchodní bilanci je cíl číslo jedna, a prezident dokonce nahlas připouští, že cesta k němu bude bolet. Že to nemá žádnou oporu v ekonomické teorii, je věc jiná. Trump má prostě pocit, že je na historické misi.
Dodejme též, že investoři si brzy vyhodnotí, že s tím evropským oživením – jakkoli bychom si ho přáli – to možná tak horké nebude. Jedna věc jsou zbrojní a infrastrukturní výdaje jako celek, věc druhá byrokracie, pomalost, úzká hrdla, projektová kapacita a neochota lidí sloužit v armádě. A pokud se Evropa rozhodne využít část zmrazených ruských rezerv na pomoc Ukrajině, euro zase nevyhnutelně oslabí. Část světa přestane považovat za bezpečné ukládat si peníze v eurech, a to i ty země, které zrovna nenapadly nějaký sousední stát v přímém rozporu s mezinárodním právem.
…
Wolfgang Münchau se v sloupku pro unherd.com zamýšlí nad nedostatkem strategického myšlení Evropanů. Donald Trump bývá popisován jako tzv. postgramotný politik. Jeho znalosti evropské historie jsou čistá nula a všechny detaily si plete – jako třeba to, kdo si začal válku na Ukrajině. A když pronese nějaký nesmysl, je mu to úplně jedno. Když pravil, že EU byla založena za účelem „vyjebání“ s Amerikou, omluvil se, ale jen za nevhodný výraz. Neustále opravovat nesmysly, které říká, je ovšem úplná ztráta času. Místo toho máme odhadovat jeho další tahy.
Evropa však nedokáže myslet na několik tahů dopředu, nemá na to institucionální kapacitu. Neumíme se ptát na důležité otázky. Co Ukrajina nejvíce vojensky potřebuje? Kde jsou úzká hrdla a jak je uvolníme? Jaký je cílový scénář? Jaký je druhý nejlepší cílový scénář? Jak definovat vítězství nebo prohru?
Místo strategické hry máme my Evropané principy a hodnoty. Chceme, aby se Rusko stáhlo ze všech okupovaných území. Přáli bychom si změnu režimu v Rusku a byli bychom nejraději, kdyby to za nás zařídil někdo jiný. A taky to zatím jinak nejde, protože jsme do obrany dosud neinvestovali.
A co bychom dělali, kdyby se Putin rozhodl pro jadernou eskalaci? První rok války to CIA považovala za možné. Určitě by neprovedl nějaký velký jaderný útok. Ale co kdyby detonoval podmořskou bombu v Baltském moři? Exploze by mohla vyvolat tsunami a zamořit pobřeží. Jde o jeden z mnoha eskalačních scénářů, na které nemáme odpověď. Místo toho opakujeme, že „uděláme, cokoli bude třeba“, aby se Ukrajina ubránila. Tuto větu vymyslel bývalý prezident ECB Mario Draghi jako kredibilní hrozbu proti spekulantům, kteří zkoušeli rozebrat společnou evropskou měnu. Co ale funguje ve financích, nemusí fungovat ve válce.
Soustředíme se na symbolismus. Když přijede Zelenskyj na Evropskou radu, všichni se s ním objímají, aby vytvořili kontrapunkt s jeho ponižováním v Bílém domě. Ale mávání ctnostmi není strategie. Všechno, co Evropané dělají – včetně Starmera a včetně Merzova rozhodnutí zrušit dluhovou brzdu a zvýšit dramaticky výdaje na zbrojení –, je pouze odpověď na Trumpův první tah.
Oproti tomu je Trump intuitivní stratég. Když se podíval na Zelenského, řekl si, že není připravený na mír. Když pak dánská premiérka Mette Frederiksenová prohlásila, že Trumpem dohadovaný mír může být horší než válka, měl jasno. Důsledkem bylo vypnutí zpravodajských informací pro Ukrajinu. Evropané byli znechuceni a šokováni, ale překvapit je to přece nemůže.
Příště Trump může vypnout strategické informace pro NATO. Nebo stáhnout vojáky z východní Evropy. Nebo prohlásit, že článek 5 smlouvy NATO o kolektivní obraně neplatí s poukazem na to, že Evropu varoval před náhradní válkou proti Rusku. Může začít stahovat vojáky i ze západní Evropy. Může začít varovat Američany, aby necestovali do Evropy. Má Evropa promyšleno, jak by na takové kroky reagovala – kromě fotografování se se Zelenským?
Trump nehraje šachy jenom na bojišti, ale také v ekonomické politice. Zavede na EU reciproční cla. Když Evropa adekvátně odpoví, bude je Trump stupňovat. EU, která má přebytek v obchodu ve výši 200 miliard dolarů, bude na obchodní válce ztrácet více než Amerika. Strategickou odpovědí ze strany Evropy má být to, jak se zbavit obchodních přebytků.
Něco za něco není dobrá šachová strategie, když je váš oponent připravený. Platí to i v geopolitice. Zajímavé je, že strategickou diplomacii jsme přitom vymysleli my Evropané. Niccolò Machiavelli byl Ital. Francouzsko-rakouské duo Klemens von Metternich a Charles M. Talleyrand byli mistři politické strategie 19. století. V podobné době napsal Carl von Clausewitz, pruský vojenský historik, knihu „O válce“, mistrovské dílo o strategickém válčení. Kam všichni evropští strategičtí myslitelé odešli? Určitě ne do politiky ani do žurnalistiky. Místo toho donekonečna žvatláme o vztazích. Británie chce zlepšit vztahy s EU. Pořád mluvíme o transatlantických vztazích. Kam se ale poděly naše strategické a jiné zájmy?
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
