Článek
Podíváme-li se na programové priority členů rodící se koalice, od počátku se nám v nich rýsuje značný nesoulad, možná bychom mohli rovnou říct guláš: ANO se jednoznačně hlásí k prorůstové hospodářské politice. Strana poměrně jasně akceptovala názor, že česká zadluženost není vysoká a stále tu existuje polštář, který bude možné relativně dlouho využívat. Nejenže máme rezervu oproti západním zemím, kde je běžná zadluženost nad 100 procent HDP, ale i takové Polsko má zadluženost vůči HDP o 10 procent vyšší než my – a polské státní dluhopisy jsou považovány za vysoce bezpečné. Takže když se bude investovat, zadluženost může růst. Dalo by se říct, že to má základy v supply-side economics. Ekonomiku je třeba hlavně nakopnout, a deficity už budou dost velké na to, aby se o sebe postaraly samy, jak říkal Ronald Reagan. Tohle si osvojilo i ANO.
Motoristé naproti tomu zdůrazňují – ideologicky v duchu českého klausismu a kalouskismu (s kořeny v německém a rakouském ordoliberalismu) –, že veřejné finance mají přednost přede vším, že se má šetřit a že rozpočet má být do čtyř let vyrovnaný. Nechce se mi tu soudit, kdo má pravdu a zda lze to slovo v tomto kontextu vůbec používat. Důležité je, že to vůbec nejde dohromady.
Podobné je to s EET. To je základ programu ANO, které tvrdí, že z tzv. šedé či podzemní ekonomiky získá desítky miliard nových daňových příjmů. Motoristé jsou rezolutně proti. Názor SPD není v obou případech důležitý – ti to vždycky nějak zobchodují.
Shoda panuje u energetické a klimatické politiky, migrace, konzervativně kulturních společenských témat či patriotství a národních témat, čímž neříkáme, že v „antimigraci“ a Green Dealu bude efektivní. Bouchání do stolu nestačí, bez jasného plánu a chytré a efektivní diplomacie se to neobejde. Možná to půjde, možná ne, dopředu je dobré nesoudit. Otázkou je, zda je výše zmíněný fundamentální makroekonomický rozpor vůbec překonatelný.
Další otázka, která leckoho trápí, zní, zda se Česká republika po volbách posune na Západ, nebo na Východ. V této souvislosti asi neuškodí si ten Západ a Východ znovu nějak definovat. Obojí se totiž všelijak posouvá.
Když jsem před volbami viděl červený billboard s Tomiem Okamurou, kde stálo „Ať se z cesty na Západ nestane cesta na Východ“, domníval jsem se, že jde o nějakou sofistikovanou kampaň SPD pro pravicové intelektuály, naznačující, že Západ už není Západem, ale začíná být Východem. Ve skutečnosti šlo o kampaň odcházející vlády.
Co se tím myslí? Západ dnes pro leckoho znamená třeba potírání svobody projevu ve prospěch jediného správného názoru, jako tomu bylo kdysi na Východě. Pak tu máme leckde rozvrácené veřejné finance západních států, nezvládnutou migraci, kriminalitu atd. Na jedné straně vládne na Západě kolektivistický a utopický progresivismus, na straně druhé se i tam vynořují autority se zálibou v estetice orientálního despotismu, zrovna například ve vůbec nejmocnější západní zemi.
Některé konstanty zůstávají: korupce spolehlivě roste směrem na jih a na východ. Tak to bylo, je a bude a nic se na tom nikdy nezmění. Češi jsou ale v geografickém středu Evropy a mohou se posouvat tam i onam. Konstantou taky je, že se emigruje na Západ, a ne na Východ. Proč asi? Výjimky jako Dean Reed nebo bývalá rakouská ministryně zahraničí Karin Kneisslová, co tančila s Putinem, na tom nic nemění.
Zkusme si říci, co je důležitější. I když v některých severských zemích zrovna vládne sociální demokracie nebo progresivismus, jistotou zůstává, že svoji obranyschopnost a obětavou ochranu vlastní státnosti berou jako naprostou samozřejmost a nezpochybnitelnou povinnost. To je přece taky – či především – tradiční hodnota Západu, že se v těchto věcech nelavíruje. Každý se zamysleme, jak na tom jsme a budeme. A co můžeme změnit. Možná už ale tolik nevolejme po tom Západu, spíš zkusme říkat, že chceme být v tomto ohledu víc jako sever. Nebo nechceme?
A poslední poznámka: pokud skončí iniciativy na podporu Ukrajiny, jako je ta muniční, může se této podpory víc chopit česká občanská společnost a soukromé iniciativy. Pravá a ryzí občanská společnost se stejně pozná podle toho, jak je ochotná fungovat navzdory oficiální linii, ne když se veze na vládní vlně. Pokud si Češi myslí, že chtějí podporovat Ukrajinu, v iniciativě jim určitě nikdo bránit nebude.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
