Článek
Jak se blíží další výročí pádu komunismu ve východní Evropě, nelze si nevšimnout určitého posunu. Namísto heroických oslav „konce dějin“ přibývá úvah, že před rokem 1989 bylo v Evropě (míněno pochopitelně v té západní) lépe.
Na titulní straně Bloombergu se tak objevila esej komentátora a finančníka Davida Marshe s názvem Evropa se nikdy nevzpamatovala z pádu Berlínské zdi. Podle autora rok 1989 odstartoval dlouhodobou krizi, jejímž důsledkem je dnešní zranitelnost kontinentu vůči Trumpovi i Putinovi. Esej je výtahem z Marshovy knihy na toto téma.
Marsh ve svém textu připomíná, že ještě před pádem Berlínské zdi se ptal významných Němců, zda věří ve sjednocení země. Nikdo tehdy nedoufal. Jako tehdejší korespondent Financial Times v Německu měl Marsh teorii, že kdyby se na sjednocení někdo skutečně připravoval, nikdy by k němu nedošlo. Plány by unikly a vlivní lidé i důležité státy by proces zastavili.
Když zeď začala padat, nevěřil zprávám ani sám Helmut Kohl. Byl právě ve Varšavě a událost ho podle Marshe zaskočila.
Pád zdi znamenal triumf a odpoutání se od minulosti, avšak budoucnost se nepodařilo jasně definovat. Evropa tehdy měla příležitost vykročit ke stabilitě, míru a prosperitě, ale udělala řadu chybných rozhodnutí.
Zatímco čtyři desetiletí před rokem 1989 se Evropa v klíčových otázkách - obraně, rozpočtové politice, financích, obchodu i sociální soudržnosti - rozhodovala správně, o čtyři dekády později jde v mnoha těchto oblastech špatnou cestou.
Konec studené války představoval pátou velkou krizi rovnováhy v Evropě od konce 18. století - po Napoleonské Francii, po éře císaře Viléma II., po hitlerovském Německu a po Stalinově éře po roce 1945.
Současná realita je paradoxní a bolestivá. Během čtyřiceti let od konce druhé světové války do roku 1989 dokázaly Evropa a Amerika obhájit převahu kapitalismu a poukázat na neúspěchy komunismu. Od roku 1989 většinu argumnetů prohrála: nedaří se v energetice, v obraně, průmyslu i financích. V každé z těchto oblastí je relativně slabá a její závislost na Spojených státech roste. Evropa špatně odhadla psychologicky nestabilní Rusko. Evropané i Američané jsou nestálí a nerozhodní ve vztahu k Číně, jejíž globalizační nástup se odehrál ve stejnou chvíli jako vstup východoevropských zemí na světové trhy. Evropa je tak dnes pod ekonomickým i bezpečnostním tlakem současně.
Německo udělalo epickou chybu když prohloubilo svou energetickou závislost na Rusku. Ta v posledních dvou letech vyústila v hospodářský pokles, který zasáhl celý kontinent. V únoru 2022 Německo z Ruska dováželo 55 procent zemního plynu, zatímco v sedmdesátých letech považovalo tehdejší Západní Německo za bezpečnou hranici pouze 20 procent celkové spotřeby.
Esej popisuje další sérii neúspěchů Evropy. Proběhl nešťastný brexit. Měnová unie, resp. vznik eurozóny měl mnoho cílů. Měl zabránit rozporům mezi Francií a Německem, posílit obchod a investice mezi členskými zeměmi, vytvořit měnovou protiváhu proti USA. Zatím tyto cíle však zůstaly nenaplněné. Země, které v posledních třiceti letech rostly nejrychleji, stojí mimo eurozónu. Opakované pokusy o její záchranu potlačily poptávku jak u dlužníků, tak u věřitelů.
Nejdůležitější fiskální změna od sjednocení Německa - zrušení ústavní dluhové brzdy - nebyla výsledkem evropské vůle, ale reakcí na Trumpovu nejistotu v otázce evropské bezpečnosti.
Německo po celé dekády uměle udržovalo nízké ceny svého exportu, ale okolnosti se obrátily proti němu: Putin, válka na Ukrajině, plyn, Čína i Trump.
Francouzský státník Jean Monnet kdysi řekl, že Evropu vždy posunou vpřed krize. Ty posledních dvaceti let však spíše prohloubily rozdíly a vytvořily překážky pro vznik silnějšího evropského státu. Nedůvěra mezi členskými zeměmi roste a odstředivé síly taktéž.
Evropa dnes čelí šesti zásadním výzvám, které v angličtině všechny začínají písmenem D: deglobalizaci, demografii, dekarbonizaci, digitalizaci, obraně (defence) a dluhu. K tomu se přidává hrozící politická nestabilita ve Francii.
„Je pád nevyhnutelný?“ ptá se autor. Možná ne, ale prvním krokem je pochopit, co Evropa po roce 1989 udělala špatně.
Podle serveru Eurointelligence.com je nesmyslné ptát se, zda se Německo mělo sjednocovat. To by bylo stejné, jako ptát se Francouzů, zda měli uskutečnit francouzskou revoluci. Server však dodává, že Marsh klade správnou otázku. Rok 1989 je podle něj symbolický ne proto, že znamenal pád komunismu, ale proto, že rozložil evropský projekt. Smutný stav Evropské unie má prý kořeny právě v roce 1989.
Jinak prý na Eurointelligence.com nesouhlasí s Marshem v ničem. Odmítá například jeho názor, že by Británie a Francie dokázaly sjednocení Německa zabránit, kdyby se o něm včas dozvěděly. Obě země už tehdy postrádaly potřebnou geopolitickou sílu. O všem rozhodovali americký prezident George H. W. Bush, sovětský vůdce Michail Gorbačov, německý kancléř Helmut Kohl a jejich ministři zahraničí. Nikdo nemohl sjednocení zastavit, protože ho východní Němci chtěli. Ti by na tom prý byli lépe, kdyby se se západním Německem spojily jen volně a do Evropské unie vstoupili až společně s Polskem a Českem. Ekonomické argumenty však tehdy hrály až druhou roli.
Podle Eurointelligence.com spočívá historická chyba Evropy v tom, že po roce 1992 nepokračovala v integraci za rámec Maastrichtské dohody. Kohl to myslel s evropským politickým sjednocením vážně, ale žádný z jeho čtyř nástupců nepřevzal štafetu. A ani žádný jiný evropský lídr.
Evropská slabost nespočívá v neschopnosti přijmout závěry Draghiho zprávy o bankovní či kapitálové unii. Skutečnou chybou bylo, že Evropa nepokročila k hlubší politické unii v době, kdy to ještě bylo možné a existovala k tomu vůle. Integrace „zadními vrátky“ prostřednictvím společných dluhových transferů nemůže uspět. Jak řekl Michail Gorbačov: „Ty, kteří přijdou pozdě, život potrestá.“ A přesně to se stalo Evropě.
Tolik výňatky z Marshovy eseje a reakcí na ni. Důležité je si uvědomit, i v našich zeměpisných šířkách, že takto se dnes v západní Evropě píše - a dříve se nepsalo. Stále častěji se objevuje názor, že rok 1989 nepřinesl nic dobrého, že rozšiřování Evropské unie na východ byla chyba a že i samotné sjednocení Německa bylo omylem. Éra, kdy se s rokem 1989 pojil romantický či heroický obraz, končí. Našemu boji za svobodu či ekonomické transformaci se už nikdo klanět nebude. S očekávaným politickým vývojem ve střední a východní Evropě bude tento pohled sílit. A až se k moci dostanou nacionalisté i v západní Evropě, bude v tomto ohledu jasno definitivně.
Jedinou útěchou je, že těch, kdo s nostalgií vzpomínají na „starou dobrou“ západní Evropu před rokem 1989, kdy se prý dělalo všechno správně, bude přirozeně ubývat. To však neznamená, že nové generace západoevropanů budou automaticky vstřícnější k lidem z postkomunistických či novějších členských států.
Zdroje: https://www.bloomberg.com/news/features/2025-10-24/how-trump-and-putin-exposed-europe-s-strategic-weakness
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
