Článek
Jan Macháček
Komentované výpisky z četby dnes vynechám a napíšu rovnou k věci, jak to vidím já, a to populární formou „rozhovoru se sebou samým“.
Jaké jsou šance na brzké ukončení války na Ukrajině, ať už formou příměří, nebo dokonce mírové smlouvy?
Slabé.
Proč?
Hlavním důvodem je něco, co bych nazval přímým přenosem emocí. Pokud je užitečné dívat se na historii zdařilých i nezdařených pokusů o mírová jednání či příměří v moderní historii (Korea, Vietnam, Bosna apod.), pak ještě žádné neproběhlo v době internetu a přímého přenosu emocí na sociálních sítích.
Putin něco vzkáže, Trump okamžitě reaguje postem na sociální síti Truth Social, případně na X (někdejší Twitter), Zelenskyj reaguje, Trump via X vzkazuje Zelenskému, že má být okamžitě připravený jednat, Zelenskyj vzkazuje přes X, že bude na Putina čekat v Istanbulu, a okamžitě se snaží plnit Trumpovy pokyny, možná až příliš doslova… To je jen poslední příklad – takhle je to úplně se vším.
Tak se ale nikdy k ničemu použitelnému nedospěje. Prvním příznakem toho, že někde někdo důležitý o něčem důležitém seriózně a smysluplně jedná, je „radiový klid“, tj. i mediální klid. Nebude se to vědět a dozvíme se to až ve chvíli, kdy bude něco dohodnuto.
Atmosféra veřejného pumpování emocí a mediálního poštěkávání v přímém přenosu určitě není a nebude cestou k míru ani k příměří. Naopak je oddálí.
Bude nejprve mír, nebo příměří?
Vyloučit nelze nic, ale představa, že bude nejprve nějaká bombastická, velkolepá a dlouhodobě udržitelná mírová smlouva a teprve poté, co bude uzavřena, se přestane střílet, je dosti nepravděpodobná. Pokud bychom směřovali k příměří (na této trajektorii asi zatím nejsme), musí nejprve nastat klid zbraní a pak budou vojenští experti obou stran domlouvat a ladit technickou linii příměří a případné demilitarizované zóny – kudy přesně povede, kde budou důležité kvóty, řeky, kanály, komunikace atd. Historie napovídá, že příměří a mír se napoprvé nikdy nedomluví. Vícekrát se to nepovede, konflikt se obvykle znovu rozhoří a emoce znovu rozjitří. V Koreji se o příměří jednalo rok a půl.
To, že vystupujete bombasticky a něco chcete „rychle, rychle“ – jako Donald Trump –, nemusí mít na výsledek jednání žádný vliv.
Neměl by být zprostředkovatelem a iniciátorem míru někdo více nestranný či neutrální?
Samozřejmě by to mělo logiku. USA nejsou nestranné, i když americký prezident Trump občas říká, že nestojí ani na jedné, ani na druhé straně. USA sice na několik dní zastavily zbrojní dodávky a vypnuli zpravodajské informace pro Ukrajinu, ale od té doby tam americká pomoc víceméně dál proudí. Země jako Saúdská Arábie nebo Turecko byly čistě hostitelské země jednání a neměly ambici zastávat roli mediátora ukončení konfliktu – ani je o to nikdo nežádal. A Turecko je dokonce členem NATO (to roli mediátora také komplikuje, i když nevylučuje). Fakt, že spojenec jedné strany chce být zároveň mediátorem, nemá v historii moc obdoby. Na druhou stranu, Amerika je stále vojensky a ekonomicky nejsilnější zemí na světě. A ta si může zkoušet osvojit leccos, tedy i nadstandardní a neobvyklou roli.
Vůbec bych se nedivil, kdyby se po nezdařených pokusech o příměří, které předpovídám, role mediátora války na Ukrajině chopila Čína. K Rusku nemá tak blízko, jako má USA materiálně blízko k Ukrajině, a na rozdíl od dalšího adepta, Indie, má možná zájem zkusit na mezinárodním pódiu předvést něco, co může být vnímáno pozitivně a konstruktivně.
Přestane to Trumpa bavit a z aktivní role mírotvorce se stáhne?
Ano, to je možné, či dokonce pravděpodobné. Otázkou ale je, co znamená, že se stáhne. Může se stáhnout a pokračovat s vojenskou a zpravodajskou pomocí Ukrajině. Může se stáhnout, a tuto pomoc dokonce navýšit. Může se stáhnout a zastavit i veškerou pomoc Ukrajině a spojencům. A nejhorší varianta vůbec je, že Amerika omezí svoji účast a vklad do NATO, nebo z něj dokonce s plnou parádou vycouvá. Důvodem může být to, že evropští spojenci Ukrajiny budou pokračovat v její vojenské podpoře, s níž nebude Trumpova Amerika souhlasit.
Rusku se jednat o míru nechce. Existují páky, jak ho k tomu přinutit?
Nějaké ano. Kolektivní Západ může zpřísnit sankce, především na ruský finanční a bankovní sektor. Sankce vůči Rusku se nikdy nepřiblížily úrovni sankcí uvalených na Írán během Trumpova prvního volebního mandátu. Lze zpřísnit sankce na stínovou flotilu přepravující ruskou ropu a plyn. Lze všestranně působit na globální snížení cen ropy, jejíž vývoz představuje hlavní příjem ruského rozpočtu. Je taky možné různými způsoby pracovat na odtažení Číny od Ruska.
Na tom posledním zmíněném však bohužel nikdo nepracuje. Spíše se říká, že část Trumpových poradců chce přitáhnout Rusko na stranu Západu proti Číně. Myslí si to leckdo vlivný, ale zrovna nikoliv Donald Trump osobně. Ten by asi dal přednost tomu, mít s Čínou nějaký „deal“.
V zájmu Číny jistě není nechat Rusko padnout, ale stejně tak si nepřeje, aby Rusko z této války vyšlo posílené.
Kdyby se jednalo chytře, šlo by stávající protiruské sankce odbourávat postupně, podle toho, jestli se dodržuje příměří a podobně. Adekvátním způsobem lze nakládat i se zabavenými ruskými devizovými rezervami. Naprosto klíčové je ovšem udržet zde jednotný přístup USA a Evropy, jinak o tuto páku přijdeme.
O čem všem Trump s Putinem mluví nebo jedná?
Určitě ne jenom o Ukrajině. Trump sní, že dosáhne s Ruskem nějakých dohod o dělení zájmů ohledně Arktidy, o těžbě a dodávkách surovin, vzácných kovů apod.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
