Článek
Jan Macháček
Tento vývoj institucionalizovaný v podobě Abrahámovských dohod mezi Izraelem a sunnitskými arabskými státy (nebo jejich přípravy) měl také jasnou podporu první i druhé administrativy amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Nyní se situace zásadně změní. Jak konstatuje ve své analýze komentátor deníku The Wall Street Journal Walter Russell Mead, Saúdové a další arabské země už ztratili nadšení pro normalizaci vztahů s Izraelem.
Další americká letadlová loď s celou flotilou a další velkou „armádou“, jak říká Donald Trump, se blíží k Íránu a důležité evropské země prohlásily Íránské revoluční gardy za teroristickou organizaci. Regionální strategie a expanze Íránu je v troskách, íránská ekonomika imploduje a jen mulláhové říkají pořád na všechno ne: nechtějí ukončit jaderný program, nechtějí omezit balistické střely, nechtějí slevit z tvrdé rétoriky vůči Izraeli. Na druhou stranu ani mulláhové nechtějí nyní válku, takže rozhovory pokračují. Donald Trump je nepředvídatelný jako obvykle. Nikdo zatím neví, co přijde příště.
Mezitím ale ve zbytku regionu probíhá dynamický vývoj. Volná koalice sunnitských zemí včetně Turecka, Pákistánu, Kataru, Egypta a Saúdské Arábie spolupracuje, aby zaplnila vakuum, které zbylo po pádu íránských spojenců v Libanonu a Sýrii. Nejsilnější spojenec Izraele v regionu, Spojené arabské emiráty (SAE), se dostává v arabském a muslimském světě pod tlak a do izolace. Katar, velký přítel a spojenec Hamásu, je rázem v srdci regionální diplomacie.
Saúdové se stali lídry arabského světa poté, co se Irák a Sýrie propadly do chaosu a Egypt ekonomicky oslabil. Oni jsou primárním hybatelem tohoto významného posunu. Ještě nedávno Saúdové zvažovali vstup do Abrahámovských dohod, nyní se vrátili k ostré kritice izraelského chování vůči Palestincům.
Změna přístupu Saúdů má tři důvody. Zaprvé je to fakt, že Izrael de facto porazil Írán a předvedl během toho skutečně výjimečné a neobyčejné vojenské a zpravodajské schopnosti. Saúdové se začali obávat izraelské síly a jejich obavy z íránských mulláhů dosti opadly. Navzdory tomu, že je Izrael malý – územně i populačně –, osvědčil velkou schopnost udeřit na velkou vzdálenost. Navíc dobré vztahy Izraele s USA – i když jsou také komplikované – za Trumpa jen posílily a odpověď Izraele na útok Hamásu ze 7. října 2023 byla odvážná a jasná. To všechno znepokojilo izraelské sousedy, především Rijád. Zvláště znepokojivý byl izraelský útok na lídry Hamásu v Dauhá, hlavním městě Kataru, který demonstroval, že Izraelci dokážou provádět vojenské akce až v Perském zálivu.
Zajímavé je, že v tutéž chvíli opouštějí Saúdové některé velmi sledované projekty. Plány na největší mrakodrap na světě v Rijádu byly opuštěny. Taktéž byly opuštěny plány na výstavbu hypermoderního megaměsta Neom. Modernizační agenda začala být méně lákavá a lídři Saúdské Arábie hledají větší podporu mezi sociálními a náboženskými konzervativci.
Saúdové se také rozhodli více izolovat Emiráty (SAE), jež došly ve spolupráci s Izraelem nejdál. To přestalo být mezi Araby populární v důsledku války v Gaze. Na SAE mnoho států v regionu kvůli tomu zahlíží jako na krysy či zrádce.
Leckdo v Izraeli a USA doufal, že potřeba ekonomické modernizace povede k větší integraci Izraele do regionu. Izraelské technické a ekonomické dovednosti a přístup k americkým technologiím měly získat arabské státy pro modernizaci a rozvoj. Izraelská pravice také doufala, že arabská touha po normalizaci vztahů s Izraelem je tak velká, že přežije i intenzivnější budování izraelských osad na Západním břehu.
Další podstatný faktor je, že Arabové zjistili, že dodávky technologií a zbraní si mohou snadno dohodnout s Trumpovými kamarády a lidmi z jeho rodinného klanu i bez Izraele či příslibu spolupráce s ním. Stále více Arabů nyní věří, že regionální stabilitu ohrožuje izraelský odpor k palestinské státnosti, a to i ve vzdálené budoucnosti. Strašidelný režim v Teheránu aktuálně vypadá vetchý a jako by se na něj zapomnělo.
Volná sunnitská koalice Saúdské Arábie, Turecka, Egypta, Kataru, Sýrie a Pákistánu je křehká a rivality mezi členy jsou intenzivní. Jenže dokud bude tohle spojení existovat, Izraelci budou s představou větší integrace židovského státu do regionu Blízkého východu narážet.
...
Tolik W. R. Mead. Výsledky zahraniční politiky Donalda Trumpa jsou smíšené. Na jedné straně vydařené útoky na íránská jaderná zařízení a chirurgicky přesný zásah ve Venezuele, který jednou ranou oslabil Rusko, Čínu i Írán. Na straně druhé výhrůžky spojencům ohledně Grónska, omezení podpory Ukrajině a nečitelná politika vůči Rusku. Když se to všechno položí na misky vah, mohly být vyhlídky na dotažení Abrahámovských dohod tím rozhodujícím, na čem se bude poměřovat Trumpovo zahraničněpolitické dědictví. Pokud to Američané prošustrovali hamižností a kšefty s Araby a přestali spolupráci podmiňovat tlakem na normalizaci vztahů s Izraelem, je to velké a dost zbytečné diplomatické selhání.
Plyne z toho nakonec i velká výzva pro českou zahraniční politiku. Jsme a zůstáváme spolehlivými spojenci Izraele. Pokud jsme si ale mysleli, že nám to nebude komplikovat obchodní vztahy s arabskými a muslimskými zeměmi, budeme muset vystřízlivět – a asi se budeme vracet do světa diplomacie před Abrahámovskými dohodami, což se asi dá nazvat jako pevné pouto s Izraelem, ale také jako jakýsi tanec mezi vejci. To ovšem znamená, že nějaké to vejce dosti často rozšlápneme.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
