Článek
Jan Macháček
Původně jsem na to chtěl upozornit hned po svátcích, ale vývoj ve Venezuele mi do toho zasáhl. Den před silvestrem vydaly The New York Times strhující rozbor toho, jak se postupně měnil vztah USA k Ukrajině od nástupu Donalda Trumpa k moci. Není to obyčejná reportáž. Je to dlouhé jako malá novelka a autor Adam Entous na textu pracoval dlouhé měsíce a mluvil se třemi stovkami zasvěcených.
Moc veselé čtení to tedy není, ale jsou v něm přece jen i záblesky něčeho, co by nás mohlo potěšit nebo nám připadat nadějné. Co se tedy zdá zajímavé mně osobně?
Jestli je někdo pro Ukrajinu velký problém, je to americký ministr obrany Pete Hegseth a někteří jeho podřízení a spolupracovníci. Článek popisuje, jak byly v březnu a v dubnu na polsko-ukrajinské hranici bez oznámení několikrát zastaveny dodávky americké munice ráže 155 mm, které přitom autorizoval pro Ukrajinu americký Kongres a jeho příslušné výbory. Munice byla vyložena z vlaků a musela čekat na paletách. Po intervenci televizního komentátora Jacka Keana z Fox News byly dodávky uvolněny, ale na začátku července byly zastaveny zase. Generál Cavoli – velitel amerických sil v Evropě – psal e-mail za e-mailem svým představeným, a odpověď nedostával. Nakonec – za deset dní – se munice dala opět do pohybu směrem k Ukrajině, ale jak dokládá více zdrojů, tohle se dělo pořád. Pod taktovkou Hegsetha byly dodávky Ukrajině neustále zastavovány, brzděny a zpomalovány. Trump na jaře Hegsetha několikrát pochválil, že svou práci dělá dobře, a dodal, že má jeho plnou důvěru a nemusí se ho pořád ptát na povolení k tomu či onomu. Hegseth toho plnou parou využil.
Základní věci jsou známé: ponižování Zelenského v Bílém domě v únoru. Srpnový summit s Putinem na Aljašce. Poslední summit Trumpa se Zelenským v Mar-a-Lago.
Článek přichází i s jinými zajímavostmi. Zaměstnanci Pentagonu se bojí vyslovovat slovo „Ukrajina“ nahlas, Trump řekl svému vyslanci Witkoffovi: „Rusko je moje.“ Ministr zahraničí Rubio cituje při jednání s Rusy z Kmotra. Dozvíte se, že ukrajinský ministr obrany žádal svůj americký protějšek, aby mu opravdu upřímně řekl, „zda jsou Američané s Rusy, nebo s nimi“. Jak odvolaný americký vojenský velitel v Evropě sepsal memorandum o tom, že „tohle je začátek konce“. A jak nechal Trump zařídit, aby prezident Zelenskyj od něj z pracovny zavolal „Miss Ukrajiny“.
Článek dokládá, že Donald Trump nemá žádnou ideologii. Jeho výroky jsou tvarovány podle toho, s kým mluvil naposledy. Pak jde o to, kdo mu v tom či onom prokázal respekt či vděk. A nakonec jde o to, co Trump zahlédl na Fox News. Trump totiž nestuduje sociální sítě, ale pořád sleduje Fox News.
Nejprve si jako vyjednavače a poradce pro Ukrajinu vybral generála Keitha Kellogga, který mu prezentoval plán, jak pokračovat s podporou Ukrajiny a jak přiškrtit ruskou vojenskou mašinerii. Kellogg ale narazil na celou falangu skeptiků ohledně Ukrajiny vedenou viceprezidentem Vancem a podobně uvažujícími potentáty, které viceprezident pomohl dosadit do Pentagonu a na další důležité pozice v administrativě.
Podle nich nemá cenu plýtvat americkými vojenskými zásobami na potápějící se loď, kterou podle nich Ukrajina je. Vše se má přesměrovávat proti největší globální hrozbě, a tou je Čína.
Studený vítr a de facto protiukrajinská politika začaly vanout chodbami a kancelářemi Pentagonu. Hegseth a jeho poradci během loňského roku znovu a znovu podminovávali, odstrkávali a umlčovali americké generály, kteří měli pro Ukrajinu porozumění. To článek na mnoha místech podrobně a detailně dokládá.
Co naopak potěší? Třeba to, že šéf CIA John Ratcliffe nadchl Trumpa pro ukrajinské útoky na ruskou ropnou infrastrukturu a hlavně rafinerie, kde Američané pomáhají jak se zpravodajskými informacemi, tak s naváděním. Ratcliffe sedí s Trumpem často a má jeho důvěru. Je to takový „náš člověk v Havaně“ – přesněji ve Washingtonu. Nikdo taky z Ukrajiny neodvolal desítky agentů CIA, kteří tam působí.
...
Tolik naše reklama na skvělý článek The New York Times. Co si z něj vzít? V rámci něčeho na způsob americké „kremlologie“ nebo „bílodomologie“ lze implikovat, co z toho všeho vyplývá ve světle posledních akcí, jakou je především ta ve Venezuele.
Ta je zatím považována za ukázkově úspěšnou. Architektem a politickým protagonistou akce je Marco Rubio, ministr zahraničí a též poradce pro národní bezpečnost. Jeho akcie tedy stoupnou a důležité je, že v tom, co nás zajímá nejvíc, tedy ve věci Ukrajiny a Ruska, patří Rubio jednoznačně mezi ty rozumné. Rusko běžně označuje za amerického „adversary“ (neznamená to úplně nepřítel, na to je slovo „enemy“, ale taky to není jenom soupeř či rival).
Pokud však vývoj ve Venezuele bude směřovat k nějakému průšvihu, který začne pro Trumpa představovat politickou zátěž, mohou akcie Rubia, který to všechno vymyslel, začít stejně rychle padat. Bude-li následovat pád režimu na Kubě, opět plus pro Rubia – a další hlasy kubánských Američanů pro republikány.
Jenže problém je, že bezchybné provedení akce, která tak oslnila a vzrušila Donalda Trumpa, je plus i pro Hegsetha, který Ukrajině rozhodně nefandí. A ono zdařilé provedení tu zůstane, i kdyby to nakonec nevyšlo politicky.
Viceprezident J. D. Vance určitě nebyl podporovatelem ani iniciátorem, lze si představit, že provedenou akci buď přímo nedoporučoval, nebo bylo zjevné, že je v té věci zdrženlivý. Úspěch by mohl pomoci Rubiovi získat republikánskou nominaci pro další prezidentské volby, neúspěch pomůže Vancemu.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
