Článek
Jan Macháček
Donald Trump byl již podruhé ve své prezidentské kariéře pozván na státní návštěvu Velké Británie. I tentokrát byl přijat se všemi poctami a na hradě Windsor proběhl slavnostní banket. Komentátor britského deníku Financial Times Edward Luce se v této souvislosti táže, zda existují nějaké limity v lichocení Trumpovi. Klade si otázku, která je bohužel důležitá i pro nás.
Lichotky nejsou v britsko-amerických vztazích nic nového. Autor připomíná, že americký prezident Harry Truman kdysi poznamenal, že s Winstonem Churchillem vyjde docela dobře, pokud mu britský premiér nebude dávat příliš „měkkého mýdla“, což by se dalo nazvat jako americký slangový výraz pro lichocení. O Churchillovi se ví, že lichocení coby lubrikant zvláštních vztahů mezi Velkou Británií a USA používal docela často.
Stejně postupuje současný britský premiér Keir Starmer a je to také proto, že Trump v tomto ohledu není žádný Truman. V případě Trumpa je to spíš naopak: lichocení je povinné, ovšem pomůže vám jen do určité fáze. Představte si jej jako vstupenku do klubu, kde stojí i sklenice sodovky majlant. Stojí ta předražená sodovka za to?
To je otázka, kterou si nyní kladou v Kanadě a v Indii, zemích, které aktuálně schytávají vůbec nejhorší Trumpovy reciproční celní tarify – a moc nechápou proč.
Británie je první země na světě, která s Trumpem uzavřela obchodní dohodu na nejnižším tarifu 10 procent. Starmer také získal výjimku na skotskou whisky. Británie má možná pocit, že je za svou taktiku odměňována, je ale divné, pokud se v rámci zvláštních vztahů počítá to, že se do vás někdo trefuje jenom kulkami, a ne něčím větším, jako vítězství.
Británie je podle komentátora Financial Times zmatená, co se Trumpovy anglofilie týče. Trump má rád Británii, stejně jako pohrdá třeba Afrikou. Některé země jsou podle Trumpa „prdel světa“, jiné ne. Británie spadá do té druhé kategorie. Trumpova vazba na Spojené království je dědičná – jeho matka byla Skotka. Taky je oslněný monarchickým leskem – a přespávat ve windsorském zámku stojí v tomto ohledu nejvýš.
Trump je první americký prezident, který už byl v Británii na státní návštěvě dvakrát. Například Richard Nixon ji nepodnikl ani jednou, Ronald Reagan jen jednou.
Trumpova láska k britskému královskému zřízení by se ale neměla zaměňovat s respektem k tamnímu politickému systému, Trump miluje i monarchie v Perském zálivu. Královská karta se zkrátka počítá, i když zas ne tolik.
Vezměme si Katar, který Trumpovi daruje, cokoli si přeje: pozlacený boeing a slib investic v USA ve stovkách miliard dolarů. Dokonce hostí největší americkou vojenskou základnu v oblasti a angažuje se v úsilí zařídit Trumpovi Nobelovu cenu za mír. Nic z toho ale nezabránilo Izraeli provést přímo v Kataru raketový útok. Trump tvrdí, že o něm nevěděl, ovšem to je věc názoru.
Kanadský premiér Mark Carney oznámil, že Amerikou vedená globalizace je věcí minulosti a že jeho země musí formovat nová partnerství. Spojence na všech stranách chce hledat i Indie. Obě země se snaží o nová dlouhodobá aranžmá. Starmer by prý měl chápat, že pokud Trump bude někomu vděčný, pak králi, a ne premiérovi. Společné hodnoty jsou fikce. Trump sdílí hodnoty s Nigelem Faragem, který chce Starmerovo místo.
Zavražděný Charlie Kirk nedávno Británii nazval „totalitní pekelnou dírou ze třetího světa“. Mezi MAGA influencery se mluví o tom, že v Británii bude občanská válka. Sice dává smysl dodávat palivo do Trumpova vulkánu, podle Lucea ale není zas tak chytré žít v jeho stínu.
...
Tolik článek FT. Je to důležité pro všechny. Realita je taková, že bez USA se Evropa ještě dlouho, přibližně sedm let, neobejde. Jsme závislí a závislí ještě nějaký čas budeme. I když už jsme se probudili, od probuzení k nezávislosti v obraně a bezpečnosti je dlouhá cesta.
Zodpovědných politiků, kteří na sebe berou tu ponižující roli lichotit Trumpovi, bychom si měli vážit, ne se jim vysmívat. Někdo to dělat musí a buďme rádi, že to někdo dělá. To, co dělá generální tajemník NATO Mark Rutte nebo finský prezident Alexander Stubb, je správné, i když si tím jen kupujeme čas a ten může být po každém dalším lichocení kratší a kratší. Buďme též vděčni třeba nizozemskému králi, že v rámci summitu NATO ubytoval Trumpa v královském paláci. Dlouhodobé řešení to není, ale zatím to jinak nejde.
Zajímavá – i když vedlejší – otázka zní, zda Trump ty lichotky opravdu vyžaduje, nebo si to všichni jen myslí. Václav Havel říkával, „jsa u moci, jsem sám sobě podezřelý“. To je asi taková maxima ohledně sebeironie, od tzv. normálních politiků ji čekat nemusíme. Ale i obyčejnému smrtelníkovi u moci bývá protivné – jako Trumanovi –, když to někdo s lichocením přehání. Takže to občas shodí či odmítne – a okolí vycítí, že to není třeba, případně že to může být trapné. Anebo stačí dát najevo, že vám lichocení nevadí, či ho dokonce berete jako samozřejmost.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
