Článek
Jan Macháček
Otázka, proč Polsko v posledních dekádách doslova zázračně ekonomicky roste, by měla být jednou ze zásadních otázek, kterou si máme klást. Vlastně je jen málo důležitějších otázek. Proč to skoro nikde ve střední Evropě nejde, ale v Polsku ano?
Polsko je jedinou zemí regionu, která od svého vstupu do NATO a EU nepřetržitě ekonomicky roste, a to dokonce velmi dynamicky. Je to jediná země v Evropě, která po velké finanční krizi a následné velké recesi v letech 2008 a 2009 (a ani během následné krize eurozóny) vůbec hospodářsky nepoklesla. A doslova „povinný výkyv směrem dolů“ v rámci globální pandemie covidu byl vůbec nejkratší a nejmělčí v celé Evropě.
Přitom v době pádu komunistického režimu před 35 lety bylo Polsko nejchudší zemí regionu, zemí velice silně zemědělskou a v mnoha parametrech zaostávalo i za tehdejší Ukrajinou.
Otázka polské prosperity není jen otázka akademická nebo jen otázka pro lidi, kteří si čtou řekněme The Economist a Financial Times a sledují různé tabulky a ukazatele tak nějak z plezíru, ale je to otázka vpravdě lidová. V létě jsem měl možnost poslouchat hovory obyčejných lidí například v hospodách a kavárnách severovýchodních příhraničních měst, jako je Náchod či Hronov, a kolikrát jsem zaslechl, jak je v Polsku všechno lepší než u nás: lepší gastronomie, lepší hotely, lepší penziony, lepší wellness, lepší služby, vesměs slušnější a ochotnější personál…
Už se nemluví jen o tom, že je v Polsku něco levnější. Ne, řeč je o tom, že je to tam prostě lepší. Mimochodem, Polsko letos navštívilo už více než půl milionu Čechů, možná si dokonce procházíme nějakým stadiem zamilovanosti.
Zkušenost obyčejných lidí podtrhuje statistika. Polsko nás v mnoha ohledech dohání a předhání.
V poslední době si toho konečně všímá i západní tisk, před dvěma týdny například komentář serveru Bloomberg, který srovnává Polsko s postbrexitovou Británií. Polsko má 38 milionů obyvatel a historii více než tisíc let starou. Je prý ale hlavně něčím jako supermanem EU27 – s nejrychleji rostoucí ekonomikou, s nejsilnější měnou mezi tzv. emerging markets a nejvíce ceněnými dluhopisy. Polská ekonomika poroste o 3,3 procenta v příštím roce a má růst o 3,2 procenta v roce následujícím. HDP celé EU má v téže době růst o 1,4 procenta, respektive 1,7 procenta. Ruská ekonomika o 1,4 procenta, respektive 1,5 procenta.
Text konstatuje některé takřka dechberoucí věci. Polská ekonomika se od roku 2017 zvětšila o 93 procent, de facto se tak zdvojnásobila. Počet Poláků žijících v zahraničí, přesněji v západní Evropě, se od brexitu snížil o milion. Do Polska se vrátil milion lidí, kteří si něco našetřili a mají kromě jazykové výbavy zkušenosti v sektorech, jako je vzdělávání, produkce potravin, zdravotnictví či doprava. Spolu s ukrajinskou migrací pomohli zastavit demografický pokles. Text, který se soustředí na poměřování Polska s Británií, konstatuje, že spotřeba domácností se v Polsku od roku 2017 zvýšila o 125 procent, v západní Evropě to bylo v průměru o 30 procent.
Polský akciový trh se letos v přepočtu na dolary zvýšil o 49 procent, je to 6. nejvýkonnější trh mezi 46 velkými zeměmi světa; 45 procent polského trhu reprezentuje 35 tamních finančních společností apod. V závěru text konstatuje, že je svým způsobem uklidňující pro Ukrajinu, že se Polsko (její důležitý spojenec) stane ekonomickým pilířem Evropy.
Zajímavá otázka zní, jestli se vůbec hloubkově zajímáme o to, proč to Polsku jde – a proč jsme my, Slováci, Maďaři, ale i Němci tak „zaseklí“. Před českými volbami to vypadá, že už tak nějak dominuje názor, že nám všechno kazí ta zlá Evropská unie těmi svými příšernými regulacemi, zeleným šílenstvím a čím vším ještě.
Pozoruhodné je, že někoho to tak strašlivě škrtí – a někomu to v rozletu nebrání. Nebo by ten rozlet byl bez těch evropských regulací ještě mnohem větší? Nebo si Poláci umějí vyjednat výjimku a interpretaci regulí neberou tak vážně a doslova jako my?
Zde je tedy několik mých intuitivních ekonomicko-analytických reflexí. Tou první je, že v Česku neexistuje ekonom, který by se důkladně zabýval příčinami polského ekonomického zázraku, což je vzhledem k rostoucímu významu našeho severního souseda paradoxní a je to jeden z našich dalších nezdarů a nedostatků.
Hned na druhém místě je konstatování, že „na velikosti záleží“ (size matters). Polský trh je prostě velký. Také to podtrhuje skutečnost, že sice máme „jednotný trh EU“, ale jednotlivé ekonomiky jsou stále především trhy samy o sobě.
Česká ekonomika je mnohem víc provázána s ekonomikou německou než ta polská. Pokud Německo zpomaluje či stagnuje, dopadá to na nás silněji než na Polsko.
Ekonomicky růst musíte také chtít a stanovit si ho jako prioritu. Pro Polsko je prioritou růst a prosperita, fiskální a další věci jsou nástroje. Když člověk poslouchá politiky v Německu, v Česku, v Rakousku a na Slovensku, není si jistý, jestli je prioritou růst, nebo konsolidace veřejných financí.
Polsko se nebojí rozmachu, velkých věcí a velkých projektů. Patří sem velké infrastrukturní projekty, kromě úctyhodné výstavby dálniční infrastruktury se například chystá výstavba gigantického letiště uprostřed země, kde se budou křižovat i rychlovlaky.
Pokud říkáme, že se Poláci nebojí velkých věcí, pak se nebojí ani velkých, přesněji větších dluhů. Je-li česká zadluženost 45 procent HDP, v případě Polska je to 55 procent HDP. Je to tak již dlouho a dramaticky se to nezhoršuje. V Polsku ale nikdo nestraší lidi Řeckem jako u nás, nikdo nemaluje čerty na zeď. Mnozí Češi mají ale jasno: jako nadávali za komunismu, že Poláci stávkují, protože jsou líní, tak lze dnes slyšet: No jo, ale Poláci jsou moc zadlužení.
Podle mého názoru určitě pomohlo, že za vlády PiS se daňová a sociální politika více soustředila na venkov a na menší města – tak, aby se benefity růstu rozprostřely mimo velká města.
Co se týče výstavby infrastruktury, v Polsku stát nejprve vykoupí pozemky a může začít stavět, soudní procesy jsou pouze o kompenzacích.
V Polsku je nepochybně jednodušší stavební řízení a stavební regulace. Pro nás v Česku by mělo být imperativem vědět proč a kde přesně, vnějším důkazem ale prostě je les nových varšavských mrakodrapů. Kdyby tam měli takové stavební řízení jako u nás, nestály by ještě ani základy.
Polská vysoká politika je sebezničující a absurdně polarizovaná. Na ekonomickém růstu se to ale neprojevuje. Dovolím si kacířskou myšlenku: Možná to Polsku prospívá. Pokud je těžké, ba nemožné přijímat nové zákony, protože systém je už dlouho zablokován (prezident a parlament se vzájemně drží v šachu), tak to možná ekonomice prospívá. Proč přijímat nové zákony a zaplevelovat legislativou systém, když všechno docela dobře funguje?
Podstatný faktorem je též stav polského zemědělství před rokem 1989. To bylo proti Československu technicky a technologicky zaostalé a část růstu tak jde dosud na vrub investic do tamního zemědělství.
Kdo si myslí, že je na vině menší stát, je na omylu. Polské ingerence státu do ekonomiky jsou větší než u nás, vliv státu a státního vlastnictví ve strategických odvětvích (energetika, těžba, zbrojní průmysl) je větší. Den daňové svobody je v Polsku o pár týdnů později než v Česku. Stát je v Polsku sice větší než u nás, ale zjevně to růstu nepřekáží. Opět: už dávno máme mít na tohle téma komparativní studie. Jenže je nemáme.
Na místě je i hloubkově analyzovat rozdíly v historii transformace, privatizace, kapitálového trhu. A taky míru zahraničního vlastnictví ve finančním sektoru. Dělá to někdo?
A konečně jde i o určitého kolektivního ducha podnikavosti. Polský živel je po staletích tragické a komplikované historie zjevně odhodlán a motivován něco pozitivního předvést. V Česku se tato kolektivní motivace – pokud tu kdy byla – někam vytratila.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
