Článek
Jan Macháček
Podle komentátora deníku Financial Times Gideona Rachmana poskytl americký prezident vůbec největší stimul pro evropskou integraci od konce studené války. Nobelovu cenu za mír Donald Trump nezíská, ale měl by se ucházet o Cenu Karla Velikého (The Charlemagne Prize), která se každoročně uděluje tomu, kdo nejvíce přispěl k evropské jednotě.
Americký prezident se dvořil Rusku, podminoval víru v alianci NATO, ohrozil EU cly a posílil v Evropě strany na okrajích politického spektra. Na EU to má elektrizující efekt. Základní kroky k větší evropské jednotě už začínají.
Máme tu tři oblasti ke sledování: na prvním místě je evropská obrana, na druhém místě společný evropský dluh a na třetím zlepšení vztahů mezi Spojeným královstvím a EU.
Průzkumy to podtrhují: 78 procent Britů považuje Trumpa za hrozbu, 74 procent Němců a 69 procent Francouzů souhlasí. Francii považuje za spolehlivého partnera 78 procent Němců, zatímco podpora USA spadla na 16 procent.
Řada evropských lídrů souhlasí s tím, že Amerika je nyní hrozbou, i když to nikdo z diplomatických důvodů neříká nahlas. Konečně si uvědomili, jak je Severoatlantická aliance závislá na americké vojenské podpoře. Nejde jen o peníze, hlavně jde o závislost technologickou a závislost ve zbrojním vybavení.
Evropané vidí, do jakých problémů se dostali Ukrajinci po přerušení amerických zpravodajských informací a dodávek zbraní. Politika Evropy bude dvojkolejná: musí maximálně oddalovat omezení americké vojenské podpory Evropě a zároveň se co nejrychleji připravovat na moment, kdy tato podpora skončí.
Společné evropské dluhopisy nejsou jen způsob, jak sehnat peníze na obranu. Nabízí se šance vybudovat euro jako alternativu k dolaru coby globální rezervní měně. Neomalenost Trumpovy administrativy vede k tomu, že ve světě stoupá chuť po alternativě amerických státních dluhopisů, po nějakém novém bezpečném aktivu.
EU už uvolnila 150 miliard eur na podporu evropského obranného průmyslu. Soustředit se bude na oblast, kde nejvíce zaostává a kde je nejvíce závislá na Americe, a sice na protivzdušnou obranu.
Společný evropský dluh – to bylo v obezřetném Německu vždycky absolutní tabu. Ale tenhle postoj už byl porušen za pandemie a nyní bude tabu smeteno úplně. Budoucí německý kancléř Friedrich Merz vyjme výdaje na obranu a infrastrukturu z národních ústavních limitů. Fiskálně prudérní Německo má přitom mnohem větší prostor si půjčovat než zadlužená Francie.
Určitá forma militarizovaného keynesiánství může znovu stimulovat největší evropskou ekonomiku. Jeden francouzský byznysmen autorovi řekl: „Je to jasné. Němci už neprodají tolik aut. Tak budou dělat tanky.“
Trumpův poslední dar Evropě se týká vztahů mezi EU a Spojeným královstvím. Starmer i Macron ohledně Ukrajiny úzce spolupracují. S Merzem mohou vytvořit silný triumvirát.
Mechanismem zvýšení vojenských výdajů se může stát evropský obranný fond, na němž může Británie participovat. Británie a EU tak mohou více spolupracovat, aniž by bylo třeba otevírat Pandořinu skříňku brexitu. Evropa není jen ohrožena, má před sebou také velkou příležitost. V mnoha ohledech dnes nabízí stabilnější byznysové prostředí než Amerika. Třeba může získat zpět z Ameriky i špičkové vědce. Platové rozdíly jsou v téhle sféře sice obrovské, ale výdaje na obranu půjdou i do oblasti výzkumu a vývoje.
Na cestě ke sjednocenější Evropě ovšem bude ještě mnoho neshod, zádrhelů a propadů. A z každé neshody se budou radovat skeptici, kteří vždycky tvrdili, že je Evropa neschopná dát se v čemkoli dohromady. Podobné pochyby ale panovaly, když v 50. letech vznikalo Společenství uhlí a oceli nebo v 90. letech jednotná měna.
Veškeré velké skoky kupředu byly způsobeny geopolitickým šokem – po druhé světové válce nebo po konci studené války. Díky Trumpovi budeme nyní svědky rozpadu Severoatlantické aliance. Na pořádné výzvy ale Evropa vždy zareagovala silou a vynalézavostí. Teď může znovu.
...
Tolik Rachman. Dobrý pokus o optimistický článek. Je to snaha o perspektivu z odstupu, tzv. big picture. Dodejme, že jestli se vzpamatuje EU, je otázka. Je možné, že se vzpamatuje spíše tzv. koalice ochotných, zatím bez Maďarska a Slovenska, možná bez nějakých dalších států.
Evropa nyní nabírá energii a motivaci se svou obranyschopností konečně něco dělat. Ale odstranění plné obranné závislosti Evropy na USA potrvá nejméně sedm, spíše deset let. Časem se vyzbrojíme, ale co bude mezitím? Na čem bude postavena naše schopnost odstrašení?
Pokus integrovat se v důležitých věcech, jako je obrana, bude úspěšný jedině tehdy, bude-li doprovázen schopností rozvolňovat integraci tam, kde to důležité není. Evropa bude muset oživit koncept subsidiarity, tedy všude tam, kde to je možné, skutečně rozhodovat na nejnižší úrovni.
A taky vězme, že bez úplné zpátečky ve věci Green Dealu se to nepovede. Má-li být Evropa samostatná a odolná, musí taková být nejen ve výzkumu, digitalizaci a AI, ale také třeba ve výrobě oceli – a mít stabilní, silnou a spolehlivou energetickou soustavu.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
