Článek
Jan Macháček
Pohled evropského mainstreamu na argentinského prezidenta Javiera Mileie je, že jde o bláznivého populistu s podivným účesem a motorovou pilou, se kterou si pak zatančil i další šílenec - Elon Musk.
Milei ale dokázal něco, co se rovná zázraku – a už potřetí. Poprvé, když byl zvolen s radikální reformní agendou. Podruhé, když tuto reformu opravdu začal uskutečňovat. A potřetí teď, když jeho nová reformní strana La Libertad Avanza, která měla ve volbách v roce 2023 jen 25 procent hlasů, vyhrála volby s 41 procenty.
Ukázalo se, že volby se dají vyhrát i poté, co uděláte to, co všichni politici slibují, ale nikdo se do toho nepustí - radikální debyrokratizaci. Zrušíte ministerstva, propustíte úředníky, omezíte regulace, dotace i cenové kontroly. Jasně, krátkodobě to bolí a má to sociální náklady. Ale výsledky se dostavují rychle – a volební vítězství ukazuje, že střední třída umí ocenit odvahu a směr. Mileiho reformní strana má navíc přirozeného spojence - středopravicovou Propuesta Republicana, která reformy víceméně podporuje.
Dodejme, že Milei je silným podporovatelem Izraele, ale také – na rozdíl od dnešních postojů Elona Muska – výrazným zastáncem Ukrajiny a jejího boje za svobodu. Inu, není libertarián jako libertarián.
Evropské ústavní systémy jsou nastavené tak, aby dokázaly podobné politické smršti či revoluci zabránit. Vládnutí má být záměrně komplikované. Není to však nemožné – jak v 80. letech ukázala Margaret Thatcherová se svou politikou privatizace a deregulace. Její přístup nakonec inspiroval i ty, kteří se jí dříve vysmívali.
Server Eurointelligence.com připomíná, že evropský politický systém nikdy nebyl tak zkorumpovaný jako ten jihoamerický a že makroekonomická politika je v Evropě stabilnější. Problémem však zůstává příliš nákladný sociální stát a rozpočtové výdaje, které jsou dlouhodobě neudržitelné. Počítají totiž s mírou ekonomického růstu, která se už pravděpodobně nikdy nevrátí.
Argentina byla před první světovou válkou jednou z nejbohatších zemí světa – podle některých měřítek dokonce vůbec nejbohatší. Následovalo ale sto let ekonomického úpadku, zkorumpovaných socialistických vlád a vojenských diktatur.
Evropa – a její nejsilnější ekonomika, Německo – zápasí se stagnací a slabým výkonem už zhruba osm let. Všichni doufají, že to brzy přejde. Možná pomohou fiskální impulzy, možná větší investice do obrany a odolnosti. Ale Argentina ukazuje, že úpadek může trvat klidně celé století. Čeká něco podobného Evropu? Snad ne. Jenže bez reformátora typu Mileie, který by dokázal kontinent osvobodit z obručí regulací a byrokracie, to asi nepůjde.
Lamentování nad Evropou můžeme extrapolovat i do hodnocení Trumpova dealu o obchodním příměří s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Všichni řeší, jestli Trump neustoupil Číně příliš, jestli nehodil přes palubu Tchaj-wan, nebo zda se vůbec jednalo o čínské technologické podpoře ruské válečné mašinerie či o odběru ruské ropy.
Fundamentální otázka ale zní: kde je na obzoru nějaká evropská dohoda s Čínou?
Čína a USA nyní připravují velkou obchodní dohodu a vzájemné prezidentské návštěvy v příštím roce. Jakou dohodu s Čínou chystá Evropa? Má EU vůbec nějakou jasnou politiku a strategii vůči Pekingu? Bude kopírovat americký přístup, nebo zvolí vlastní cestu? Jak chce řešit své závislosti - krátkodobé i dlouhodobé? Kde bude s Čínou partner, kde soupeř, a kde dokonce protivník?
Pokud na tyto otázky neumíme odpovědět, je to samo o sobě známkou našeho úpadku.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
