Článek
Venezuelský režim hrál ve vývozu drog do USA důležitou úlohu (nikoliv zdaleka tu nejdůležitější), a pokud americké soudy budou akceptovat důkazy o této kriminální aktivitě přímo proti Madurovi, má to svůj význam, i když to samozřejmě neznamená, že akce byla jakkoli v souladu s mezinárodním právem. Může být ale o něco víc v souladu s americkým právem a ústavou, i když velice diskutabilní to navždy zůstane i v USA.
Venezuelská menšina v USA (cca 8 milionů lidí) slaví (já se jim nedivím) a pád diktátora Madura jistě není proti srsti většině kolumbijských občanů, byť ve venezuelských městech se zatím neslaví. Ani odstranit zlého diktátora, který ukradl volby, mučil a zabíjel lidi a vyháněl jich miliony ze země, ale určitě nebylo primárním cílem operace. Donald Trump a lidé kolem něj nejsou zrovna známí tím, že by měli starost o kvalitu demokracie a lidských práv v té či oné zemi.
Obojí se ovšem každopádně hodí. Aniž bychom chtěli Trumpa a jeho tým příliš intelektualizovat, zdá se, že se mu zatím podařilo zabít mnoho much jednou ranou. Z pohledu americké politiky má kriminální kauzu proti Madurovi a miliony amerických voličů mají republikáni na své straně, pokud se tedy ještě něco zásadního nepokazí. A to také určitě není k zahození.
Než se dostaneme k ropě jako primárnímu cíli operace, zastavme se u Monroeovy doktríny. Nová americká bezpečnostní strategie NSS se k doktríně z 19. století, která prohlašuje země západní hemisféry (jde tedy o Latinskou Ameriku a okolí USA) za americkou sféru vlivu a zájmu, vysloveně hlásí. Zásah ve Venezuele potvrzuje, že na vlastním dvorku si USA vyhrazují právo takto zasahovat, a naopak v celé západní hemisféře nebude Amerika tolerovat podobné vměšování ze strany kohokoliv jiného.
To, co proběhlo ve Venezuele se může podle nové strategie a jejího plnění opakovat leckde jinde, tedy minimálně dokud budou v USA u moci autoři NSS.
V souvislosti s akcí v duchu Monroeovy doktríny se objevila úvaha, že Rusko sice oficiálně protestuje, ale ve skutečnosti se mu to hodí. Když si Amerika může na svém dvorku dělat, co chce, mohou si Rusové dělat, co chtějí, na Ukrajině – a dost možná i jinde ve východní Evropě. A podobně Číňané na Tchaj-wanu a v Jihočínském moři. Dokonce leckdo naznačuje, že se USA, Rusko a Čína na tomto dohodly. Podle všeho to však vypadá, že pokud Američané získají vliv nad venezuelskými ropnými poli, bude to pro Rusko, Írán a Čínu krajně nevýhodné a nepříjemné.
S ropou to souvisí úzce. V mediálních komentářích americký ministr zahraničí Marco Rubio tvrdí, že odůvodňovat zásah ropou je nesmysl, protože Amerika má dnes vlastní ropy dost a žádnou cizí nepotřebuje. Jenže sám Rubio jedním dechem dodává, že USA nebudou tolerovat, aby na Venezuelu a tamní těžbu ropy měli vliv američtí nepřátelé a soupeři. Jmenoval i Rusko, Írán a Čínu. Kooperace Ruska s Madurem je známá. Ale intenzivní je i spolupráce Íránu a Číny s Madurovým režimem. Tohle nyní podle všeho končí.
Zesílením vlivu na venezuelskou těžbu USA geopoliticky ovládnou naprostou většinu světové těžby ropy a získají i kontrolu nad její globální cenou. Sami Američané, Kanaďané a Mexičané mají velkou produkci. Arabské země Perského zálivu jsou pod vlivem Ameriky. Zbývá jenom Rusko, Írán a Nigérie. A do Nigérie nedávno taky přiletělo pár amerických raket, možná i jako určité upozornění. Pokud se Američanům relativně rychle podaří obnovení venezuelské těžby a exportu v plné síle (Venezuela má největší zásoby ropy na světě), bude se velmi snadno dařit držet ceny ropy na 50 dolarech za barel, případně ještě níže. Pro ruskou válečnou mašinerii, ale i ruskou ekonomiku to může být likvidační. Vyděračský potenciál Íránu se oslabí, a kdyby se Íránu podařilo v reakci na nějaké další útoky ze strany USA či Izraele uzavřít Hormuzský průliv, globální ceny už nevystřelí na 150 dolarů za barel, jak analytici očekávají, ale s venezuelskou ropou to bude už mnohem méně. A v neposlední řadě bez venezuelské ropy oslabí Čína (hlavní dovozce venezuelské ropy): vojenští analytici se domnívají, že by jí neměla dostatek pro případnou invazi na Tchaj-wan a možná ani pro vojenskou blokádu ostrova.
Ovšem ani finanční aspekt související s ropou není zanedbatelný. Většina amerických rafinerií na pobřeží Mexického zálivu pochází z doby před vynálezem frakování a těžby z břidlic. Jejich kapacity jsou nevyužité a technologicky zaměřené na velmi těžkou ropu, jako je ta venezuelská, která je podobná té, jež se dříve těžila v USA tradičním způsobem. Takže zisky z venezuelské ropy mohou být rovněž zisky amerických rafinerií v Texasu a v Louisianě.
Jak se americké ropné firmy dostanou zpět k těžbě venezuelské ropy? Zde se jeví jako pravděpodobné, že se na tom Američané už dohodli s venezuelskou armádou a úřadující viceprezidentka Rodríguezová jim nakonec také půjde na ruku. Tohle má asi Trump na mysli, když říká, že Američané budou řídit Venezuelu do řádného předání moci. Jinak než přes armádu to nepůjde. Možná tu byla nějaká dohoda s armádou už před samotnou americkou vojenskou akcí. Trump rozhodně nebude provádět nějakou změnu režimu ve Venezuele pomocí amerických vojáků, kteří už se navíc stáhli. Má to ovšem háček: s tímto přístupem mohou trumpovci ztratit přízeň těch Venezuelanů, kteří dnes oslavují Madurův pád. A dohodu o vstupu či návratu amerických investorů do venezuelské těžby bude muset lidem někdo vysvětlit a prodat.
Také je tu nezanedbatelná možnost, že se vše vymkne kontrole a ve Venezuele vypuknou nepokoje nebo občanská válka. Zatím je klid, moudřejší budeme už za pár dní. Transformace Venezuely ve funkční demokracii s moderní ekonomikou bude dlouhodobý proces – a nemusí se vůbec povést. To ale Trumpa nezajímá: chce tam stabilitu, klid a prospěch pro americké firmy. Jaká bude v Caracasu demokracie, je mu srdečně jedno.
Když to ale shrneme, mají Američané jedinečnou možnost využít nové situace k materiálnímu a rychlému oslabení Ruska, což je věc, která nás v Evropě zajímá nejvíc. S venezuelskou ropou v rukách mohou Američané také konečně zavést sekundární sankce na kohokoli, kdo bude nakupovat ruskou ropu. Je ale stejně tak možné, že této možnosti nevyužijí a podle rčení „s jídlem roste chuť“ se místo toho pustí do nějakého nesmyslného počínání, jako je obsazení Grónska, které je součástí Dánska – a to je zase součást NATO a není to vůbec k ničemu potřeba.
Pak je tu image USA. Americká intelektuálka a spisovatelka Anne Applebaumová v reakci na akci v Caracasu napsala, že Amerika už bude jen další „šikanózní násilník na školním dvoře“. Image idealistického majáku svobody je ta tam. Osobně jsem v tento ideál Ameriky přestal věřit nejpozději po ponižování Zelenského v Bílém domě loni v únoru. A co se týká takové Jižní Ameriky nebo Blízkého východu, tam žádnou romanticko-idealistickou představu o USA, v jakou jsem kdysi věřil nejenom já, neměli nikdy. To ovšem nic nemění na tom, že když bude někdo chtít, může být ovládnutí venezuelské ropy Američany použito k omezení síly Ruska. Když bude někdo chtít.
Autor je prezidentem think tanku Strategeo, působí jako visiting fellow společnosti Globsec a je členem sboru externích poradců prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.
