Článek
Agresivita se často připisuje nedostatku sebekontroly, ale podle nové psychologické studie může být také důsledkem úspěšné sebekontroly, protože jedinec, který se chce prostřednictvím agresivního aktu pomstít druhým, uplatňuje lstivost a zdrženlivost. Studie nazvaná „Agresivita jako úspěšná sebekontrola“ vyšla letos v červenci v online časopisu Social and Personality Psychology Compass a ve světle nedávných tragických událostí na Filozofické fakultě UK v Praze nabývá obzvlášť na aktuálnosti.
Vraždící střelec, mimo jiné student s nadprůměrnými výsledky, rozhodně nepůsobil jako smyslů zbavený, rozzuřený jedinec, který ztratil kontrolu sám nad sebou. Zveřejněné video záběry jej spíše ukázaly jako chladnokrevně si počínajícího jedince, který si svůj násilný akt předem promyslel a cíleně se na něj připravil, o čemž mimo jiné svědčí rozsáhlý arzenál zbraní, který propašoval na fakultu.
Tradiční pohled je jednostranný
Studie, která shrnuje důkazy z desítek existujících studií z oblasti psychologie a neurovědy, ostatně na promyšlené počínání agresorů poukazuje. Je to zřejmé zvláště u těch, kteří prahnou po pomstě. Úspěšné vykonání aktu odplaty si vyžaduje sebekázeň.
Tato zjištění jsou v rozporu s tradičním přístupem k léčbě násilnických sklonů prostřednictvím posilování sebekontroly. Naznačují, že takové intervence mohou některým lidem dokonce umožnit lépe realizovat jejich agresivní choutky.
„Lidé obvykle vysvětlují násilí jako důsledek špatného sebeovládání,“ říká autor studie David Chester z katedry psychologie na VCU's College of Humanities and Sciences. „V zápalu dění často nedokážeme potlačit své nejhorší, nejagresivnější impulzy. Ale to je jen jedna strana příběhu,“ dodává.
Řízená krutost
Chester zjistil, že osobnost nejagresivnějších jedinců se nevyznačuje špatnou sebekázní. Naopak nalezl dostatek důkazů o tom, že tito jedinci dokážou efektivně ovládat své impulzy a chovat se vypočítavě a strategicky.
„Pomstychtiví lidé mají sklon k větší promyšlenosti svého chování a sebekontrole, což jim umožňuje odložit uspokojení ze sladké pomsty a počkat si, až způsobí maximální odplatu těm, o nichž se domnívají, že jim ublížili,“ vysvětluje vědec. „Dokonce i psychopatičtí lidé, kteří představují většinu osob, jež páchá násilné trestné činy, často během dospívání vykazují silný rozvoj inhibiční sebekontroly.“
Výzkumy mozku pomocí zobrazovacích technik navíc odhalily zvýšenou aktivitu prefrontálního kortexu během agresivního chování. Prefrontální kortex je oblast mozku spojená s naším chováním a rozhodováním, včetně sebekontroly.
Násilníky nehledejme jen mezi těmi, co nezvládají své emoce a pudy.
Dvojí role sebekontroly a dvojí charakter agrese
Tradičně se na sebeovládání pohlíželo jako na sílu, která brzdí agresi. Jak se ale ukazuje, sebekontrola může mít dvojí roli. Ačkoli pomáhá člověku ovládat agresivní nutkání, může agresi i usnadňovat, když se jedinec záměrně rozhodne jednat agresivně.
Mnohá zjištění Chestera překvapila. „Byl jsem vyškolen v tradici, že sebeovládání je téměř vždy účinným způsobem, jak potlačit agresi,“ vysvětluje. Když však narazil na data, která s tímto pohledem nesouzněla, rozhodl se dané téma hlouběji prozkoumat. Na základě sesbíraných důkazů pak dospěl k závěru, že sebekontrola může snadno zvýšit agresivitu lidí.
Chester rozlišuje mezi reaktivní a proaktivní agresí. Reaktivní agrese se vyznačuje impulzivními, emotivními reakcemi na provokaci. Proaktivní agrese naproti tomu zahrnuje plánované, cílevědomé jednání, které nemusí být motivováno emocemi. Proaktivní agrese je forma agrese, kterou lze považovat za sebekontrolu.
Sebekontrola jako pomocník agresora
Dosavadní literatura o sebekontrole a agresi se zaměřuje spíše na reaktivní agresi a opomíjí roli sebekontroly v proaktivní agresi. Z toho důvodu se kladl důraz na její roli v prevenci reaktivní agrese. Předpokládalo se, že silná sebekontrola pomáhá jedincům čelit hněvu a impulzivním reakcím na provokaci. I když tento pohled stále platí, Chester je přesvědčen, že sebeovládání hraje klíčovou roli také při usnadňování proaktivní agrese. V situacích, kdy se jedinci vědomě rozhodnou sledovat agresivní cíle, jim sebekontrola umožní překonat jejich zábrany či pudy a antiagresivní nutkání, takže mohou dál pokračovat v násilném jednání.
„Sebeovládání je prostředkem k dosažení cíle, a tím cílem může být násilí,“ uvedl Chester pro PsyPost. „Někteří lidé se skutečně mohou snažit být agresivní, ale zjistí, že v cestě jim stojí jejich pudy, jako třeba v případě plachého a bojácného člověka, který se chce postavit šikanujícímu. V takových situacích může sebekontrola tyto neagresivní impulzy potlačit a následně agresi zesílit.“
Sebeovládání může také posloužit k oddálení uspokojení z okamžité odplaty, kdy umožní jedinci vyčkávat a vykonat tvrdou pomstu v příhodnější čas. Stejně tak pomůže mstitelům, aby si při páchání násilné trestné činnosti počínali rafinovaněji, jako je tomu v případě „úspěšných“ psychopatů, kteří způsobují druhým velké škody, ale často se přitom nenechají dopadnout. „Sebeovládání tak může sloužit jak k omezení, tak k usnadnění agresivního chování,“ konstatuje Chester.
Trénování sebekontroly není všelék
Ze studie vyplývá, že intervence zaměřené na snížení agresivity by měly zohledňovat individuální rozdíly. Zatímco trénink sebeovládání může v některých případech účinně zabránit impulzivní agresi, jindy by mohl agresi nechtěně povzbudit. Zejména u těch jedinců, kteří chtějí ublížit druhým, ale chybí jim sebekázeň, aby tak učinili.
„Je třeba větší opatrnosti při rozsáhlém uplatňování tréninku sebekontroly,“ zdůrazňuje Chester. „Místo toho je třeba jej uzpůsobit pro ty, kterým to přinese užitek, a naopak zamezit využití těchto nových dovedností těmi, kteří by s jejich pomocí mohli druhým uškodit.“
Chester a jeho tým plánují na základě výsledků studie pokračovat ve zkoumání otázek týkajících se agrese a sebekontroly. Jejich další výzkum se bude nyní řídit novou změnou paradigmatu myšlení: že totiž agrese je často „výsledkem sofistikovaných a komplexních duševních procesů, a nikoliv jen nezvládnutých impulzů.“
Znepokojivá bilance
Odhaduje se, že na celém světě dojde každoročně ke 176 000 vražd mezi mladými lidmi ve věku 15–29 let, což z nich činí třetí nejčastější příčinu úmrtí lidí v této věkové skupině.
Na každého násilně usmrceného mladého člověka připadá víc zranění, která vyžadují nemocniční ošetření. Útoky střelnou zbraní končí častěji smrtelnými zraněními než údery pěstmi, nohama, nožem a tupými předměty. I bez fatálních následků má násilí vážný, často celoživotní dopad na fyzické, psychické a sociální fungování člověka.
Zdroj: ScienceDaily / WHO / PsyPost
Odkaz na studii: David S. Chester. Aggression as successful self‐control. Social and Personality Psychology Compass, 2023; DOI: 10.1111/spc3.12832
