Kdo je mazánek a kdo outsider? Rodiče neměří svým dětem stejně

Když jsme byli malí, často jsme se sourozenci bojovali o pozornost a lásku svých rodičů. Kdo dostane větší kus koláče, koho častěji pochválí nebo kdo může zůstat vzhůru o trochu déle. Jenže, co když to nebyly jen prosté dětské půtky? Co když je vyvolala skrytá či zjevná rodičovská preference? A co když rodičovský favoritismus pokračoval i v pozdějším věku a hluboce poznamenal vztahy v rodině?

Favoritismus v rodině, to není žádný mýtus. Není to pohádka o Popelce, kde se zlé sestry vychloubají svými šaty, zatímco ona dřepí umouněná od sazí u kamen. Je to skutečnost, často s jemnými nuancemi, která se jak nenápadný stín plíží do každodenního života a ovlivňuje nejen vztahy mezi sourozenci, ale i vnitřní svět každého dítěte.

Ačkoli si většina rodičů zakládá na spravedlivém přístupu ke všem dětem, realita mluví trochu jinak. Psychologické studie přinášejí důkazy o tom, že rodiče skutečně mají tendenci preferovat některé své potomky, byť si to třeba neuvědomují nebo si to nechtějí přiznat.

Zkoumání preferenčního zacházení rodičů s dětmi se stalo tématem mnoha vědeckých studií. Nedávný výzkum publikovaný v časopise Psychological Bulletin přinesl metaanalýzu dat od téměř 20 000 účastníků a z ní jednoznačně vyplývá, že některé děti jsou zkrátka oblíbenější než jiné. Svou roli přitom hrají jisté osobnostní rysy, pohlaví či věk dítěte i prosté sympatie.

Jistě nikoho nepřekvapí, že rodiče mají více v oblibě ty, kteří jsou svědomitější, poddanější a příjemnější, zkrátka méně náročné na výchovu. A kdo nemá rád pohodlí?

Co prvorození? Ti se těší větší důvěře, a tedy i samostatnosti a svobodě, což rovněž nepřekvapí – jsou přeci oproti svým mladším sourozencům vyzrálejší.

K překvapení samotných vědců se větší obliby dostává spíše dcerám než synům. To je velká změna oproti minulosti, kdy synové, zvláště ti prvorození, platili za pokračovatele rodu a držitele výsad i rodového jmění. Nutno dodat, že výzkum probíhal ve Spojených státech, a odrážel tedy západní kulturu. V té východní, asijské, kde stále přetrvávají patriarchální rodinné vzorce a ženy jsou považovány za podřadné a méněcenné tvory, by výzkum nejspíš dopadl odlišně.

Z evolučního hlediska může mít favoritismus biologické kořeny. Podobně jako ve zvířecí říši mají rodiče tendenci upřednostňovat potomky, kteří v jejich očích vykazují vyšší znaky „přežití“. Svědomitější a klidnější dítě, které se lépe přizpůsobuje očekáváním rodičů, se tak těší větší přízni a podpoře. Tyto vlastnosti mohou být pro rodiče signálem, že dítě má větší šanci uspět v životě a přenést rodové geny do další generace. Biologický darwinismus tak v rodině hraje větší roli, než si dokážeme připustit. Důsledkem je nejen emocionální nespravedlnost vůči ostatním dětem, ale také narušení rovnováhy v rodinném systému.

A nejde jen o přizpůsobivost dítěte. Sympatie ovlivňuje i vzájemná podobnost mezi rodiči a jejich potomky. Otec, který miluje sport, si bude pravděpodobně více rozumět se synem, který sdílí stejnou vášeň pro fotbal než s dcerou, která raději čte knížky. Matka, která si cení pořádku, zas bude přirozeně tíhnout k tomu dítěti, které je stejně pečlivé jako ona sama, zatímco nad nepořádným potomkem bude kroutit nevěřícně hlavou: „Po kom to dítě jen je?“

Často slýcháme o pocitu nespravedlnosti, kdy jedno dítě má více výhod než druhé. Ať už jde o možnost zůstat vzhůru déle, vyšší kapesné, hezčí oblečení nebo rodičovskou pýchu nad úspěchy jednoho z potomků – takové nerovné zacházení nejen bije do očí, ale i děti hodně bolí. Každá nerovnost, každé přehlížení se propisují do jejich citlivých duší a mohou zanechat šrámy hluboko v jejich sebehodnocení.

Zřetelně se projevují i odlišné přístupy k trestům a odměnám, kdy se oblíbenému dítěti více toleruje i promíjí a každý jeho úspěch se setkává s velkým nadšením.

Mezi další projevy favoritismu patří nespravedlivé rozdělení zodpovědnosti a svobody. Například na starší sourozence se klade více povinností a očekávají se od nich vyšší výkony, zatímco mladšímu dítěti se poskytuje více ochrany i úlev. Taková dynamika může působit nespravedlivě, ale rodiče ji mnohdy považují za přirozený důsledek různých potřeb svých dětí.

Vzpomínáte si na biblický příběh o Kainovi a Ábelovi? Bůh upřednostnil Ábelovu oběť před Kainovou. Co následovalo? Žárlivost, závist a nakonec vražda. I když jsou tyto biblické příběhy extrémní, odrážejí lidskou podstatu – tu neuhasitelnou touhu být rodiči milován a oceňován.

Sourozenecká rivalita není nic nového pod sluncem, ale když se k tomu přidá rodičovský favoritismus, mohou z banálních dětských sporů vzejít hluboké rány a prohlubující se příkopy mezi sourozenci, které přetrvají i do dospělosti. V případě, že rodiče na sklonku života zvýhodní svého oblíbence v závěti nebo mu rovnou darují svůj majetek na úkor druhého sourozence, aniž by tento krok nějak zdůvodnili, je dílo zkázy zpečetěno. Zůstává pak na dotčeném outsiderovi, jak se s celoživotní křivdou vyrovná, zda svým rodičům odpustí a zda se bude vůbec stýkat se svým sourozencem.

Co se děje, když si malé dítě všimne, že není oblíbencem? Jaký má tento tichý boj o rodičovské srdce dopad na jeho duši? Jako děti jsme nesmírně citlivé bytosti. Každé mrknutí, každé slovo rodiče se nám může vrýt hluboko do paměti. A pokud jeden ze sourozenců slyší jen samé pochvaly a druhý naopak kritiku, vytváří to napětí nejen mezi nimi, ale i v nich samotných.

Tyto vzorce chování mají přímý vliv na formování osobnosti dítěte. Podle odborníků může upřednostňování jednoho dítěte před ostatními vést k dlouhodobým psychickým problémům. Méně preferované děti se často uzavírají do sebe, ztrácí důvěru v rodiče a jsou náchylnější k rozvoji úzkostných poruch, deprese a nízkého sebevědomí.

Výrazné jsou i problémy v oblasti navazování vztahů – dítě, které bylo dlouhodobě odmítáno nebo přehlíženo, může mít potíže s důvěrou a s budováním pevných emocionálních vazeb.

Pokud dítě dlouhodobě zažívá odmítnutí nebo kritiku, nese si tuto zátěž v podobě pocitu křivdy a nespravedlnosti do dalšího života a může ji promítat do všech svých vztahů. Naopak miláčci rodičů mohou vyrůstat s pocitem, že svět vždycky stojí na jejich straně. I když to zní lákavě, ve skutečnosti to může vést k tomu, že se budou obtížněji vyrovnávat s neúspěchy a hůře čelit životním krizím a výzvám. Favorizované děti také často pociťují tlak na udržení své „pozice“ v rodinné hierarchii, což může vyústit v přehnanou touhu po perfekcionismu a úspěchu.

Rodiče, kteří si uvědomují své chování a jsou schopni sebereflexe, mají větší šanci vyhnout se neblahým následkům favoritismu. Je důležité věnovat pozornost každému dítěti, respektovat jeho individualitu a dávat mu pocit, že je výjimečné svým vlastním způsobem. Vyhnout se srovnávání sourozenců je zcela zásadní. Každé dítě je jedinečné a zaslouží si být oceňováno za každičký svůj, byť sebemenší úspěch a pokrok, nikoli na základě toho, jak si vede ve srovnání s ostatními.

Někdy je ovšem rozdílné zacházení nevyhnutelné – například když jedno dítě potřebuje více podpory kvůli zdravotním problémům. Ale i tehdy je na místě vysvětlit ostatním dětem, proč se tak děje, aby nedocházelo ke zbytečným nedorozuměním a pocitům nespravedlnosti.

Všichni rodiče se mohou dopustit chyb, ale důležité je naslouchat svým dětem. Pokud vám dítě řekne, že se cítí opomíjeno, berte to vážně. Nevymlouvejte se. Naslouchejte, zamyslete se a buďte přístupni ke změně. Každé dítě potřebuje vědět, že ho rodiče mají rádi takové, jaké je. Že nezáleží na tom, jestli má lepší známky, hraje lépe na klavír nebo je klidnější než jeho sourozenec.

Rodiče by se měli pravidelně ptát sami sebe: „Zacházím se svými dětmi opravdu stejně?“ Měli by být ochotni přijmout zpětnou vazbu, a to i od svých dětí. Děti velmi citlivě vnímají jakékoli rozdíly v zacházení a nebojí se je reflektovat. Pokud cítí nespravedlnost, řeknou vám to. Buďte otevření a přijměte jejich zpětnou vazbu. Možná vám právě vaše dítě ukáže, kde je potřeba něco změnit.

Není to jednoduché, zvláště když každé dítě má jiné potřeby, jinou osobnost, jiné zájmy. Jedno dítě může být tiché a uzavřené, zatímco druhé extrovertní a náročné. Jako rodiče často sklouzáváme k tomu, že více času a pozornosti věnujeme těm, kteří nás méně vyčerpávají. Ale právě v tom tkví past. I ty nejnáročnější děti si zaslouží lásku a pochopení.

Ujistit každé dítě, že je pro nás výjimečné svým vlastním způsobem, je klíč k silnějším a zdravějším rodinným vazbám.

Jak se k tomu stavíte vy? Možná jste sami vyrůstali v rodině, kde jedno dítě mělo trochu více pozornosti než vy. Nebo jste naopak vy byli tím „vyvoleným“? Ať už stojíte na jakékoliv straně barikády, zásadní otázkou zůstává: dokážeme se poučit z chyb svých rodičů a nastavit nový, spravedlivější standard pro ty, kteří přijdou po nás?

Pokud se nám podaří rozptýlit stíny favoritismu, můžeme vytvořit domov, kde každé dítě cítí, že je to „nejoblíbenější“. Na konci života pak s úlevou můžeme vydechnout: „Dělali jsem, co jsme mohli, aby naše děti cítily, že jsou milovány. Všechny.“

Zdroj: psycnet.apa.org / onlinelibrary.wiley.com / apa.org / queensjournal.ca / health.com / news.byu.edu