Článek
Hadice, příbuzné mořských hvězdic, tráví většinu času ukryté pod kameny, ve štěrbinách skal či korálových útesů nebo zahrabané v písku. Tito plaší mořští živočichové nemají mozek – jen nervové provazce, které se táhnou po každém z jejich pěti kroutících se ramen a jež se spojují v nervový prstenec poblíž úst.
„Není tu žádné zpracovatelské centrum,“ uvedla vedoucí výzkumu Julia Notar z Dukeovy univerzity v Severní Karolíně. „Každý z nervových provazců může jednat samostatně. Je to, jako by místo šéfa fungoval výbor,“ dodala.
Zdá se však, že to stačí k tomu, aby se tito tvorové učili na základě asociací.
Podmíněné reflexy
Tento typ učení zahrnuje spojování různých podnětů prostřednictvím procesu zvaného klasické podmiňování. Známým příkladem jsou pokusy ruského vědce Pavlova se psy, kterým opakovaně podával žrádlo po zazvonění zvonku, načež si zvířata vytvořila podmíněný reflex – začali slintat při pouhém zvuku zvonku, dokonce i když pak jídlo nedostali.
Stejný mechanismus ostatně funguje i u člověka. Slýcháme-li „cinkání“ chytrého telefonu stále dokola při každém novém upozornění, nakonec tento zvuk získá zvláštní význam. Když pak zaslechneme cizí telefon pípat nebo bzučet stejným zvukem, bezděčně sáhneme po vlastním přístroji v očekávání další zprávy, e-mailu nebo příspěvku na Facebooku.
Experiment s krevetami
Klasické podmiňování bylo již dříve prokázáno u hvězdic, ale většina ostnokožců, mezi něž se hadice řadí, donedávna testována nebyla.
Aby vědci zjistili, zda jsou hadice schopny učení, umístili 16 černých hadic druhu Ophiocoma echinata do jednotlivých vodních nádrží a pomocí videokamery zaznamenávali jejich chování.
Polovina hadic byla vycvičena tak, že se při každém krmení na 30 minut ztlumilo světlo. Pokaždé, když zhasla světla, vložili výzkumníci do nádrží kousek oblíbené krevety, který byl umístěn těsně mimo dosah.
Druhá polovina dostávala stejné množství krevet a také zažívala 30 minut tmy, ale nikdy ne ve stejnou dobu – krmení probíhalo při osvětlení.
Ať už bylo světlo, nebo tma, zvířata se většinu času schovávala za filtry v nádržích a vynořovala se pouze v době jídla. Ale jen vycvičené hadice se naučily spojovat si tmu s potravou.
Postupem času, kdykoli zhaslo světlo, vylezly z úkrytu ještě předtím, než byla do nádrží vložena potrava. Jinými slovy, hadice se naučily novou asociaci: zhasnutí světel znamenalo, že se pravděpodobně objeví potrava. A podle toho reagovaly. Ani nepotřebovaly krevety cítit. Stačilo jim, že zaznamenaly zhasnutí světel, a jako na zavolanou se „dostavily k večeři“.
Tuto lekci si pamatovaly i po třináctidenní tréninkové pauze, tj. po opakovaném zhasínání světel bez krmení.
Jak to jejich nervová soustava dokáže?
Vědce tyto výsledky nadchly, neboť se podařilo klasické podmiňování u této skupiny živočichů poprvé jednoznačně prokázat. „To, že se hadice mohou učit, znamená, že nejsou jen robotickými mrchožrouty, něco jako malé vysavače Roomba, které uklízejí dno oceánu,“ prohlásila Julia Notar. „Jsou potenciálně schopny se vyhnout predátorům nebo předvídat potravu, protože se učí poznávat své prostředí.“
Vědci doufají, že se jim v dalším výzkumu podaří prozkoumat, jak se vlastně hadicím daří se učit a pamatovat si pomocí nervové soustavy, která je tak odlišná od té naší. „Lidé se mě neustále ptají: ‚Jak to dělají?‘“ zdůrazňuje Notar a přiznává: „To zatím nevíme. Ale doufám, že za pár let budeme znát více odpovědí.“
Studie byla publikována v časopise Behavioral Ecology and Sociobiology.
Zdroj:
Julia C. Notar, Madeline C. Go, Sönke Johnsen. Learning without a brain: classical conditioning in the ophiuroid Ophiocoma echinata. Behavioral Ecology and Sociobiology, 2023; 77 (11) DOI: 10.1007/s00265-023-03402-x
