Článek
Přátelé, rodina, kolegové v práci či poskytovatelé služeb, ti všichni hrají klíčovou roli při utěšování pozůstalých. Mnozí však často neví, jak v této situaci správně reagovat, jaká slova zvolit. Ve společnosti, která téma smrti spíše vytěsňuje a intenzivním pocitům bolesti a smutku se ráda vyhýbá, tak rozpačitě tápou a někdy si mohou počínat jako slon v porcelánu.
Dokládá to ostatně i studie vědců z Trent University Durham v kanadském Ontariu a Wichita State University v americkém Kansasu, která se zaměřila na dosud opomíjenou úlohu laiků při podpoře pozůstalých.
Cílem studie, publikované v časopise OMEGA - Journal of Death and Dying, bylo zjistit, jak se přátelé, rodinní příslušníci a další neformální poskytovatelé podpory snaží utěšit truchlící, zejména pozůstalé rodiče. Výzkumníky zajímalo, jak určité komentáře a jednání ovlivňují proces truchlení a emoční stav truchlících. I to, do jaké míry jsou tyto projevy ovlivněny texty na kondolenčních kartách.
Studie se zúčastnilo 20 pozůstalých rodičů a 11 poskytovatelů služeb, s nimiž výzkumníci vedli hloubkové, individuální rozhovory. Účastníci měli popsat své zkušenosti a pocity během procesu truchlení, konkrétně v souvislosti se smrtí dítěte. Byli také požádáni, aby sdělili, co jim v těchto obdobích pomáhalo a co způsobovalo opačný efekt.
Jedním z hlavních zjištění studie byl škodlivý dopad necitlivých, byť dobře míněných poznámek, které lidé v těchto situacích běžně pronášejí. Účastníci uváděli, že se jimi cítili zraněni a frustrováni. Co tedy truchlícím pozůstalým raději neříkat?
Duchovní poučování
V závislosti na náboženské víře a duchovní praxi mohou sice jisté náboženské komentáře a esoterická moudra některým lidem přinášet útěchu, ne však těm, kteří tuto víru a pohled na běh života nesdílejí. Mezi příklady neúmyslně zraňujících náboženských výroků patří:
- „Byla to Boží vůle.“
- „Všechno se děje z nějakého důvodu.“
- „Tohle všechno je součástí plánu.“
- „Bůh chtěl dalšího anděla.“
- „Teď už je na lepším místě.“
- „Bůh ti nikdy nenaloží nic, co bys nezvládl.“
Srovnávání s ostatními
Nevhodné je rovněž srovnávat zármutek truchlícího se svým vlastním či připomínat, že něčím podobným si prošli i jiní lidé. Tento přístup může pozůstalý vnímat jako zlehčování bolesti, kterou právě prožívá.
Příklady takovýchto vět:
- „Vím, čím procházíš, sám jsem přišel o matku.“
- „Taky jsem si tím prošel.“
- „Tohle se lidem někdy stává.“
Poskytování nevyžádaných rad
Účastníci studie z řad pozůstalých rodičů se svěřovali s frustrací, kterou zažívali, když jim okolí poskytovalo nevyžádané rady typu:
- „Buď silný/silná.“
- „Nezbývá, než se s tím vyrovnat.“
- „Musíš jít dál.“
- „Jsi mladá, život máš ještě před sebou.“
- „Časem to přebolí.“
Měli pocit, že jde o snahu odvést jejich pozornost od zármutku, což ne vždy vítali.
Předjímání rychlého smíření se smrtí
Obvykle neexistuje žádný konkrétní časový bod, kdy by měl pozůstalý přestat truchlit. A přestože lidé mohou procházet různými fázemi zármutku, odborníci se shodují, že se nejedná o lineární proces. Bolest se může časem zmírnit, ale může se také vrátit ve zdánlivě nahodilých okamžicích. Proto některé poznámky mají potenciál obzvlášť ranit:
- „Uleví se ti, až přečkáš Vánoce.“
- „Za tři měsíce se z toho dostaneš.“
- „Už je to půl roku, pořád se trápíš?“
Co pomáhá
Na druhou stranu studie odhalila několik zásadních poznatků o tom, co pozůstalým pomáhá v období jejich smutku. Účastníci shodně hovořili o důležitosti podpory ze strany rodiny, přátel, manželů a zaměstnavatelů. Ti, kteří ji neměli, se naopak cítili velmi osaměle a izolovaně.
Někdy byla jako nejužitečnější podpora logistická, nikoliv čistě emocionální. Účastníci studie zdůrazňovali význam praktické pomoci ze strany přátel, rodiny, spolupracovníků, ať už se jednalo o péči o děti, zařizování pohřbu či přípravu jídla.
„Celkově pomáhalo ujišťování, uklidňování, přítomnost, povzbuzení a podpora a neposuzování ze strany ostatních,“ napsali autoři studie.
Pozůstalí rodiče ocenili, že s nimi jejich blízcí zůstali na telefonu nebo s nimi prostě jen tak seděli, zatímco plakali, aniž by se snažili jejich pláč utišit.
Truchlícím rodičům pomohl návrat do zaměstnání. Tam nacházeli útěchu v podporujících spolupracovnících a každodenní rutině. V případě rodičů, kteří nepracovali, pomohlo, když si vytvořili vlastní typy denní rutiny. Díky tomu se nadměrně nezabývali svou ztrátou.
Nezanedbatelnou roli sehrály též místní služby pro pozůstalé a skupiny vzájemné podpory, díky kterým se pozůstalým dostalo potvrzení jejich pocitů a možnosti sdílet své zkušenosti s ostatními, kteří jejich zármutku rozuměli. Lidé si zkrátka přejí být vyslyšeni a pochopeni.
Truchlení se může projevovat různými způsoby, od hněvu až po extrémní smutek a všechno mezi tím.
Na co pamatovat při poskytování útěchy
- Dovolte truchlící osobě, aby cítila cokoliv a jak dlouho potřebuje.
- Není vaší povinností zbavit druhého smutku a bolesti, snažit se odvést jeho pozornost jinam, nebo se dokonce jej pokusit rozveselit! Vaší úlohou je především naslouchat.
- Pamatujte, že neexistuje univerzální recept na cokoliv, včetně zármutku. Vaše reakce na neštěstí druhého by se tak měla řídit tím, co o truchlícím víte – jeho okolnostmi, osobností, pohledem na svět.
- Dejte truchlící osobě najevo, že jste tu pro ni. Dlouhodobě. Zůstávejte s ní v kontaktu.
- Místo abyste se spoléhali na otřepané fráze, které člověku spíše ublíží než pomohou, mluvte prostě od srdce.
- Pokud se vám nedostává slov, upřímně přiznejte, že je to pro vás těžké. Zkuste třeba říct: „Nenacházím slova, ale mám tě moc rád/a a soucítím s tebou.“
- Truchlící někdy víc z vaší strany ocení soucitné ticho a když dáte průchod jeho pláči a umožníte mu vyjádřit pocity.
- Méně důležité než správná slova je najít způsob, jak se s truchlící osobou spojit a dát jí najevo, jak moc vám na ní záleží.
- Nevyhýbejte se konverzaci s pozůstalými ze strachu, že se špatně vyjádříte. Pokuste se najít odvahu a promluvit s nimi. Může to být takhle jednoduché: „Ahoj, dozvěděl jsem, co se ti přihodilo, a chtěl jsem se zeptat, jestli něco nepotřebuješ?“ – „Slyšel jsem o tom a je mi to opravdu líto. Můžu pro tebe něco udělat?“
- Nabídku pomoci můžete konkretizovat, protože někdy jsou lidé tak paralyzováni smutkem, že si nemusí v danou chvíli vůbec uvědomit, co potřebují. Zvažte, zda jim nenabídnout vyzvednutí jídla nebo tašky s nákupem, případně pomoci se zařizováním pohřbu nebo domácími pracemi, pokud jim (a vám) to vyhovuje.
- Povzbuďte truchlícího, aby se s vámi podělil o vzpomínky na zemřelého – a nebojte se přidat pár vlastních vzpomínek. Někdy se lidé zbytečně obávají, že truchlícího rozruší, když zmíní jméno zesnulé milované osoby, zatímco ve skutečnosti je pro něj mnohem horší toto jméno vůbec neslyšet, jako by bylo vymazáno.
- Pokračujte v kontaktování blízkého, i když se vám neozve. Zvláště pokud se vám neozve. Váš přítel se možná zacyklil ve smutku a depresi a sotva se drží nad vodou. I když nemusí mít kapacitu na to, aby odpověděl, přesto ocení, když bude vědět, že na něj myslíte a že vám na něm záleží.
Zdroj: Sage Journals
Studie:
Kimberly A. Calderwood a Amy M. Alberton: Utěšování pozůstalých: Zkoumání vlivu kondolenčních karet na to, co lidé říkají.
