Nejcennější nález zlatých keltských mincí v Čechách skončil v tavírně

Psal se 12. červen roku 1771, když se po letech bídy a strádání usmálo na obyvatele vesničky Podmokly na Rokycansku nenadálé štěstí. Tehdy vydatné deště vyplavily z podemleté stráně nad potokem velké množství zlatých mincí. Jako první si jich všiml prostý nádeník Jan Koch, známý jako Janota, i když podle jiné verze je objevil jakýsi Sommer, jenž u potoka toho dne sekal trávu. Dobové záznamy se nicméně shodují v tom, že muž považoval zlatavé plíšky s podivnými obrazci za mosazné knoflíky, a odnesl je proto domů dětem na hraní. Ty si s nimi pak cvrnkaly na návsi, až si jich všiml podomní obchodník, který šel zrovna okolo. Za krejcar jeden „knoflík“ od dětí odkoupil, a když se pak začal pídit po dalších, došlo obyvatelům Podmokel, že se nejspíš jedná o zlato. Zakrátko ve vsi vypukla zlatá horečka, kdy každý běžel k potoku, aby si pro sebe „vylovil“ svůj díl pokladu.

Nálezy mincí nebraly konce a vesničané nacházeli stále další a další zlaťáky. Zdálo se, že poklad je nevyčerpatelný, což se rovnalo takřka zázraku. V době, kdy se české království potýkalo s velkým hladomorem a ceny potravin skokově rostly, byl pro chudé obyvatele Podmokel nález zlata darem z nebes. Lidé věřili, že jim z nebe napršelo štěstí. K jejich smůle však netrvalo dlouho.

Ve vsi, kde ještě donedávna lidé třeli bídu s nouzí, se pojednou začalo čile obchodovat, jídla a pití bylo dostatek a všude se platilo zlatem. Taková věc nemohla zůstat bez povšimnutí a brzy se o ní dozvěděl sám Karel Egon Fürstenberk, tehdejší majitel křivoklátského panství, k němuž Podmokly příslušely. Fürstenberk, který zde veškerou půdu vlastnil, a tudíž si na vlastnictví mincí dělal vlastnický nárok, se hodlal okamžitě domáhat svých práv. Do Podmokel vyslal svého pověřence Kašpara Růžičku, aby všemi prostředky přinutil poddané zlatý poklad vydat. Dotyčný se svěřeného úkolu se vší přičinlivostí zhostil.

Slovní výhrůžky a důkladné domovní prohlídky však mnoho nepořídily, byť se Růžičkovi muži snažili, seč mohli – vytrhávali podlahy, rozbíjeli truhly, párali slamníky. Úspěch celé mise se dostavil až poté, co do Podmokel dorazili křivoklátští drábové. Ti přivázali podmokelské muže k lavicím a mrskali je karabáčem tak, až někteří z nich přiznali pravdu, a dokonce udali své sousedy. Přesto se mezi nimi našli zarputilci, na něž ani bič neplatil. Tyto rebely drábové odvezli na Křivoklát a uvrhli je do hladomorny.

Růžička tušil, že to, co na vesničanech násilím vymohli, nebude ještě vše. Přikázal proto poddaným označit přesně místo nálezu a celou stráň nad potokem pak v dešti a blátě důkladně prokopat. Takto narazili na zbytky velkého bronzového kotle, z něhož se valily zlaté mince.

Dle dochovaných zpráv se do 30. července 1771 podařilo vrchnosti zajistit 4211 kusů o váze 28 kilogramů, další zabavená várka mincí vážila 18,5 kg. Předpokládá se, že asi tisíc mincí si ponechali či získali různí lidé. Celkové množství se tak odhaduje na nejméně pět tisíc, možná až sedm tisíc mincí, o celkové váze od 30 do 40 kilogramů, podle některých odhadů až 50 kg. Ve všech případech se jednalo o stará keltská platidla zvaná statéry, lidově duhovky, tedy nejstarší mince, jimiž se platilo na našem území. Tyto historické okolnosti ovšem nálezce nezajímaly, hlavní bylo, že všechny mince byly z ryzího zlata.

Historicky cenné mince tak následně skončily v tavírně pražské mincovny, kde je roztavili a z roztaveného zlata vyrobili nové zlaté dukáty s portrétem Marie Terezie. Další várka mincí posléze padla na ražbu pamětních mincí s portrétem a erbem knížete Fürstenberka, který tak Podmokelský poklad přeměnil nejen v symbol své moci, ale i v trvalý pomník své slávy. Tyto dukáty jsou dnes velmi ceněny mezi sběrateli, o čemž svědčí aukce v roce 2022, kdy byl jeden jediný dukát knížete Fürstenberka vydražen za 82 500 eur, tedy téměř 2,1 milionu korun.

Podmokelský poklad si dodnes udržuje primát jako nejstarší a také největší nález keltských zlatých mincí na našem území. Jeho peněžní hodnota vyjádřená v dnešních číslech se pohybuje kolem 500 milionů korun. Ještě do roku 2012, tedy před nálezem 70 000 mincí na ostrově Jersey, se jednalo o největší nalezený zlatý poklad v Evropě. Bohužel jenom na papíře. Z původního půl metráku zlata se dochovalo asi jen 200 gramů. Největší sbírky podmokelských mincí lze nalézt v Mincovním kabinetu ve Vídni a v pražském Národním muzeu, kde se má nacházet kolem dvaceti zlatých mincí. Přesný počet není znám, protože příslušnost některých mincí k podmokelskému nálezu z roku 1771 není jistá.

Zbytek duhovek našel své místo ve sbírkách na zámku Donaueschingen a pravděpodobně také na Křivoklátě. Několik startérů kníže Fürstenberk daroval různým vědeckým institucím a soukromým sběratelům, jako například knížeti Arnoštu Windischgrätzovi.

Uchovat se též podařilo fragment vědra s klenutým držadlem, zakončeným kachními hlavičkami. Tento významný artefakt, v němž se ukrývaly zlaté keltské mince, se nachází v křivoklátské hradní sbírce. Díky němu archeolog profesor Jan Erazim Vocel v roce 1850 odhalil, že mince pocházejí od Keltů a jde o takzvané duhovky. Takto totiž označovali prostí lidé vyplavené, zlatě se lesknoucí mince, které objevovali na polích po prudkých deštích. Dávali si je do souvislosti s duhou. „Duhovky vznikají z mraků, a padají s deštěm na zem, a to do míst, kde se duha dotkla země,“ tvrdil německý učenec Tilleman Friese v knize Münzspiegel, která vyšla roku 1595.

Dnes víme, že zlaté mince vydala země, do které je někdo patrně v období od 3. do 1. století před naším letopočtem uložil. Tím někým ale nebyl jeden člověk, byť by byl sebevíc bohatý. Tak obrovské množství mincí zřejmě patřilo nějakému kmenovému společenství. Podle odborníků mohlo jít o keltský státní poklad, ostatně nedaleko nálezu stávalo dříve keltské oppidum Stradonice. Keltové poklad zakopali zřejmě proto, že se cítili ohroženi nájezdy germánských kmenů. Zakopaný poklad si už nestihli vyzvednout, nejspíš zahynuli v bojových střetech nebo přišli o život při útěku.

V době objevu podmokelského pokladu doba nepřála tomu, aby byl nález řádně zdokumentován a uchován jako významná historická památka. Tehdejší přístup lidí vedl k jeho téměř úplnému zničení. Viděli v něm jen příležitost k vlastnímu obohacení. Nicméně u některých osvícenských vzdělanců té doby nález mincí probudil nebývalý zájem o historii a archeologii. Již v roce 1771 se podmokelskému pokladu věnoval zakladatel české kritické numismatiky Mikuláš Adauct Voigt, který o něm napsal odborný spis. Touto prací položil základy pro další studium historie mincovnictví a keltské civilizace u nás.

Podmokelský poklad představuje mnohem více než jen sbírku zlatých mincí; je to fascinující příběh o nečekaném bohatství, zisku i ztrátě, lidské chamtivosti i touze po poznání. Jeho historický význam dalece přesahuje hranice regionu i celé České republiky. Navíc jej obklopuje dráždivá aura tajemství.

Podle archeologa Martina Čechury, autora knihy Podmokelský poklad 250 let (1771-2021), však i dnešní věda podmokelskému pokladu leccos dluží. Stále totiž chybí jeho moderní a kompletní vědecké zhodnocení, a dokonce není k dispozici úplný seznam dochovaných mincí, které jsou rozesety po různých sbírkách a muzeích v Evropě. V každém případě nám podmokelský poklad připomíná, jak je důležité chránit a zkoumat historické dědictví, které je pramenem k poznání minulosti a obohacením naší kultury a kulturní identity.

Zdroj:

podmoklynadberounkou.cz / wikipedia.org / publikace.nm.cz