Orbán ve službách Kremlu. Má na něj Putin kompromitující materiál?

Od začátku ruské invaze na Ukrajině je Viktor Orbán jediným z evropských státníků, kdo dál udržuje s ruským prezidentem Vladimirem Putinem vřelé vztahy a slouží zájmům Kremlu. Svědčí o tom jak jeho nedávná návštěva v Moskvě, tak předchozí blokování sankcí EU proti Rusku a odmítání vojenské pomoci napadené Ukrajině. Maďarsko už delší čas vede vlastní zahraniční politiku, bez ohledu na své spojence v EU a NATO i na to, co Rusko provádí. Není divu, že bývá označován Putinovým trojským koněm v Unii. Nebylo tomu tak ale vždy. Viktor Orbán svoji politickou kariéru zahájil jako prozápadní liberál a Evropan, který se netajil svým odporem vůči Rusku.

Na politické výsluní Orbána vynesl jeho památný projev v červnu 1989 na Náměstí hrdinů v Budapešti, v němž mimo jiné vyzval ke stažení sovětských vojsk z Maďarska. Prozápadní, proevropské a protikremelské postoje si udržel dalších téměř dvacet let.

Stal se symbolem odvahy a svobody navzdory tomu, že patřil ke zlaté komunistické mládeži. Jeho otec byl angažovaný straník a sám Orbán zastával na gymnáziu funkci tajemníka Maďarského svazu mladých komunistů. Vystudoval prestižní vysoké školy, pracoval na ministerstvu a od Sorosovy nadace získal výzkumné stipendium na Pembroke College v Oxfordu. Existují náznaky, že byl tajným spolupracovníkem maďarské státní bezpečnosti pod krycím jménem Gábor Győri.

Jeho cesta na politický vrchol byla poměrně rychlá. Už v roce 1998 byl coby vůdce maďarské Občanské aliance (Fidesz) zvolen premiérem a stal se druhým nejmladším premiérem Maďarska. V té době už opustil liberální proud a profiloval se jako konzervativec, ale s jasným směřováním na Západ. To dokládá skutečnost, že po svém zvolení se v rozporu se zaběhlými zvyky obloukem vyhnul návštěvě Moskvy.

Maďarsko přivedl do NATO a usiloval o rychlé začlenění své země do eurozóny. V roce 2007 prohlásil, že ropa může pocházet z Východu, ale svoboda vždy přichází ze Západu. Rok nato odsoudil ruskou invazi do Gruzie.

„Během Orbánovy první vlády, v letech 1998 až 2002, byly vztahy Maďarska s Ruskem na bodu mrazu,“ uvedl v rozhovoru pro Balkánskou investigativní zpravodajskou síť BIRN bývalý maďarský ministr zahraničí Géza Jeszenszky. V té době byl Orbán mezi maďarskými politickými představiteli tak trochu raritou, neboť jako jediný neměl zájem rozvíjet dobré vztahy s Ruskem. „Během kosovské krize v roce 1999, kdy Rusko vyslalo do Srbska humanitární konvoj, Orbán zakázal jeho vstup do Maďarska,“ připomenul Jeszenszky. Tento zákaz vyústil ve vážnou diplomatickou roztržku, která vedla k tomu, že Maďarsko i Rusko stáhly své velvyslance.

Protiruský kurz se nezměnil, ani když Orbánova strana Fidesz skončila v roce 2000 v opozici. Fidesz kritizoval vládní koalici socialistů a liberálů za to, že zintenzivnila vztahy s Putinovým režimem a zvýšila energetickou závislost země na Rusku. „Nechceme být nejšťastnějším barákem Gazpromu,“ pronesl v narážce na to, že Maďarsko platilo před rokem 1989 za „nejveselejší kasárnu Moskvy“. Ještě v roce 2008 nešetřil kritikou Kremlu a obvinil ostatní evropské vlády, že slouží Moskvě jako loutky. Schválení projektu South Stream předchozí vládou označil za zradu své země.

V roce 2009 se vše náhle změnilo. Orbán překvapivě zavítal na sjezd Jednotného Ruska v Petrohradě, kde se osobně setkal s Putinem. Toto setkání znamenalo zásadní změnu v jeho politice vůči Rusku – přestal ho kritizovat a o rok později, když byl znovu zvolen maďarským premiérem, se stal jedním z hlavních obhájců Putinových zájmů v Evropě.

Tento náhlý obrat od kritika Ruska v jeho zastánce způsobil zmatek i v řadách strany Fidesz. Co se přesně stalo za zavřenými dveřmi, není známo, ale Orbán si nejspíš vyposlechl mnoho argumentů, které ho přiměly zásadně změnit svůj postoj k Rusku a k samotnému Putinovi. Od té doby neutrousil na adresu Putina ani slůvko kritiky. To zavdalo podnět k různým podezřením včetně toho, že jej Kreml něčím vydírá.

Ruská média před lety zveřejnila zprávu, že Viktor Orbán přijal v 90. letech úplatek od ruské mafie. Opírali se o tvrzení uvedená v knize Špinavá demokracie, kterou v roce 2016 vydal německý investigativní novinář Jürgen Roth.

Rothovi se podařilo přimět k rozhovoru německého podnikatele Dietmara Cloda, jenž žil v 90. letech v Budapešti a stýkal se s kápem ruské mafie Semjonem Mogilevičem, jenž se v Maďarsku rovněž usadil. Mogilevič mimo jiné figuroval v kauze lehkých topných olejů, která české daňové poplatníky připravila o 100 miliard korun.

Clodo v polovině 90. let pro Mogileviče pracoval a předával úplatky různým lidem, jedním z nich měl být i Sándor Pintér, který zastával funkci ministra financí v pěti Orbánových vládách a navzdory svému pokročilému věku (76 let) v ní působí nadále.

Na jaře roku 1994 měl Clodo předat kufr s téměř milionem německých marek mladému maďarskému politikovi se slibnou politickou budoucností. Mladík zprvu odmítal, aby k setkání došlo uvnitř v domě. Clodo však trval na svém: „Poslouchejte, já mám ten kufr s těmi zatracenými penězi a s touto hotovostí na ulici nevystoupím. Pokud odmítnete vstoupit, vrátím kufr s milionem panu Mogilevičovi. Je mi to jedno.“

Clodo pak líčí, jak k němu onen neznámý mladík přišel v doprovodu staršího muže a kufr s hotovostí převzal. Na celé věci ale zaráží, že Clodo netušil, o koho se jedná.„Bylo mi jedno, kdo to je. Teprve po parlamentních volbách jsem si uvědomil, že ten mladý muž je Viktor Orbán z Fideszu,“ vysvětli Clodo deníku The Insider. Orbánovu totožnost později potvrdil rovněž Jürgen Roth, s nímž natočil rozhovor maďarský investigativní portál Atlatszo.hu.

Důvod, proč mělo dojít k předání úplatku uvnitř domu, byl prostý – Mogilevič chtěl mít jistotu, a proto nechal nainstalovat skrytou kameru do místnosti, kde se peníze předávaly, a všechno si tak natáčel. Měly by tudíž existovat záznamy, které zachycují Viktora Orbána, jak přebírá kufr plný peněz. Tyto nahrávky se však v Clodově budapešťské kanceláři při policejní razii v roce 1998 nenašly, i když v policejních protokolech je zaznamenáno odhalení skrytých kamer.

Semjon Mogilevič žil v Budapešti až do roku 2000, když bydlel asi 300 metrů od ruského velvyslanectví. Investoval do řady maďarských podniků, včetně nákupu místní zbrojní továrny „Army Co-Op“, která se specializovala na výrobu protiletadlových děl. Především se však angažoval v praní špinavých peněz pro solncevskou mafii, nejmocnější zločinný syndikát v Rusku.

Postupně se vypracoval na „bosse všech bossů“ organizovaného zločinu. Věřilo se, že řídí mezinárodní zločinecké impérium v ​​hodnotě mnoha miliard dolarů a že ovládá například plynárenskou společnost RosUkrEnergo. FBI ho popisovala jako „nejmocnějšího a nejnebezpečnějšího gangstera na světě“, s rozsáhlou mocí a vlivem na globální úrovni a napojením na politické, vojenské a policejní špičky.

Byl obviněn z „obchodu se zbraněmi, vražd na objednávku, vydírání, obchodu s drogami a prostituce v mezinárodním měřítku“. Interpol jej v roce 2003 zařadil na mezinárodní seznam nejhledanějších osob. Mogilevič proto již od konce 90. let přestal jezdit na Západ a přestěhoval se z Budapešti na svou daču na moskevském předměstí, stojící hned vedle domu vůdce ruských komunistů Zjuganova. V Rusku Mogilevič žije dodnes a stále je na svobodě.

I přesto, že byl Semjon Mogilevič hledaným zločincem po celém světě, v Rusku jej nestíhali. Ostatně žádný z předních představitelů organizovaného zločinu tam nebyl vystaven trestnímu stíhání, a to ne kvůli nedostatku důkazů, ale právě naopak: vůdci zločineckých organizací se v Rusku těší mimořádné ochraně. Krátce před svým zavražděním ruský přeběhlík z FSB Alexander Litviněnko tvrdil, že Mogilevič měl „dobré vztahy“ s Vladimirem Putinem.

V roce 2008 byl však Mogilevič v Moskvě zatčen, nikoli však na základě mezinárodního zatykače, ale za podezření z daňových úniků.

Mogilevič strávil rok a půl ve vazbě a v červnu byl propuštěn na kauci. Záhy byl případ uzavřen s odůvodněním, že obvinění nejsou závažného charakteru.

Podle Dietmara Cloda nabídl Mogilevič výměnou za svobodu část svého obrovského majetku a také předal Kremlu nahrávky, které měly kompromitovat Viktora Orbána. Nedlouho poté byl Orbán nečekaně pozván na návštěvu Moskvy a následně nastal v jeho politickém směřování zásadní zvrat. „Orbán je dnes bohužel loutkou, která se řídí Putinovými pokyny,“ konstatoval Clodo v rozhovoru pro The Insider.

Fámy o Putinově kompru na Orbána kolují v Maďarsku řadu let, ale kvůli chybějícím důkazům se zatím spíš řadí do kategorie divokých konspirací. Existují i jiné teorie pokoušející se objasnit náhlý Orbánův příklon k Putinově Rusku.

Investigativní zpravodajský web Direkt36 v roce 2018 zveřejnil článek, v němž analyzuje pozadí Orbánovy „ruské rulety“. Za hybatele Orbánova obratu označuje muže jménem Gyorgy Matolcsy, jenž v Orbánově vládě působil dvakrát jako ministr a nyní je guvernérem Maďarské národní banky. Matolcsy údajně přesvědčil Orbána, že globální finanční krize v roce 2008 vyvolá zásadní transformaci světové ekonomiky, s posílením východních trhů a oslabením Západu. Na jeho radu Orbán rychle navštívil Putina a Si Ťin-pchinga, tehdejšího viceprezidenta a předpokládaného následníka na postu nejvyššího vůdce komunistické Číny.

Orbán odstartoval politiku otevřených dveří na Východ s ambiciózním cílem, aby třetina maďarského exportu směřovala do této oblasti. Tato strategie však skončila fiaskem: podíl maďarského obchodu mimo EU se v letech 2013 až 2019 ve skutečnosti snížil z 23 % na 19 %.

Orbánovi stoupenci argumentují, že změna politického směru odpovídala geopolitické realitě a že bylo vládní povinností napravit pošramocené vztahy s Ruskem. Ostatně Maďarsko v těchto snahách nebylo samo: také velké evropské ekonomiky, jako je Německo a Francie, navázaly s Ruskem silné obchodní vazby. Rusko se však pro Maďarsko stalo nejen strategickým obchodním partnerem, ale i blízkým spojencem. Orbán zůstal Putinovi věrný i poté, co ruská armáda napadla Ukrajinu a vraždila civilisty. Jsou pro něj obchodní a vlastní politické zájmy víc než lidské životy a hodnoty svobody a demokracie?

V létě 2014 Orbán ve svém kontroverzním projevu o „neliberální demokracii“ v Baile Tusnad označil Rusko spolu s Čínou a Tureckem za vzorové státy pro Maďarsko. „Orbánovi se líbí středoasijský systém, kde politici řídí své země jako rodinný podnik,“ poznamenal bývalý ministr zahraničí Géza Jeszenszky a dodal, že Orbán oceňuje ty země, kde zařídili, aby podnikatelé záviseli na vládní moci.

Vzhledem k tomu, že přibližně 80 % zemního plynu a 65 % ropy pochází z Ruska, lze pochopit obavy Maďarska o dodávky, jenže Orbán již léta záměrně zvyšuje závislost na ruské energii navzdory svým dřívějším proklamacím. V roce 2014 došlo v Budapešti k uzavření kontroverzní mezivládní dohody s Moskvou ohledně rozšíření jaderné elektrárny Paks. Tímto krokem se Orbánova vláda vyhnula vypsání veřejné soutěže. Rusko se zavázalo poskytnout Maďarsku půjčku ve výši 10 miliard EUR, která se má začít splácet už v roce 2026.

Maďarsko rovněž uzavřelo s Ruskem dlouhodobou smlouvu na dodávky plynu. Podrobnosti této dohody s Gazpromem nebyly zveřejněny, ale na trhu se předpokládá, že Maďarsko platí ceny srovnatelné s průměrnými evropskými cenami plynu. Podle kritiků těží z maďarské politiky vůči Rusku nikoli běžní občané, jak je prezentováno, jako spíše prominenti Orbánova systému.

Podnikatelé spojení s vládou si mohou díky netransparentním a předraženým megaprojektům, financovaným ruskými bankami, přijít na značné zisky. V podstatě Orbánovi ani tak nejde o otázky neoliberalismu, konzervativního spojenectví nebo vyvažování Západu a Východu, jako spíše o obrovské transfery peněz a zisky pro jemu oddané domácí byznysmeny.

V knize Orbánova archa její autor Attila Antal píše, že Orbánem nastolený vládní systém se vyznačuje transformací veřejných financí na soukromé, což vytvořilo neofeudální svět národních kapitalistů soustředěných kolem premiéra a jeho rodinných obchodních zájmů. Orbánův politický systém se v mnoha ohledech podobá Putinovu - je to kleptokracie, kde část bohatství země končí v kapsách Orbána a jeho nejbližších spolupracovníků. Maďarští oligarchové se od těch ruských liší snad jen v tom, že do značné míry těží z dotací EU.

Orbánova idea „národního, suverénního, buržoazního Maďarska“, prezentovaná jako hlavní cíl jeho vládnutí, je vlastně vedlejším produktem postkomunistického mafiánského státu a slouží jako zástěrka pro rozsáhlou korupci a beztrestné obohacování.

Viktoru Orbánovi tak nejspíš ze všeho nejvíc leží na srdci, aby nepřišel on i jeho blízcí o majetek a nebyli pohnáni ke spravedlnosti. Možná proto si chce za každou cenu udržet v Maďarsku vliv a moc a zakonzervovat politické poměry. Podobně jako se to podařilo jeho spojenci Vladimiru Putinovi v Rusku. Ať už za Orbánovým počínáním stojí cokoliv, jisté je, že rozehrál riskantní hru, která samotné Maďarsko přivádí na scestí.

Zdroj:

thinktank.4freerussia.org / atlatszo.hu / atlatszo.hu / balkaninsight.com / foreignpolicy.com / wikipedia.org / wikipedia.org / kuruc.info