První Čech, který vyhrál Wimbledon, byl i hokejovým mistrem světa

Kraloval Wimbledonu i pařížskému Roland Garros, stal se hokejovým mistrem světa, v hokeji získal i olympijské stříbro. Dnes už se podobný triumf těžko někomu podaří. Konkurence ve světě je obrovská, a aby sportovec dosáhl té nejvyšší mety, musí se soustředit jen na jeden druh sportu. Přesto i tenkrát, před 70 lety, šlo o poměrně vzácný úkaz.

Jaroslav Drobný (1921-2001) byl zkrátka fenomén, všestranně sportovně nadaný, houževnatý a zručný. Byť s jistým hendikepem – trpěl silnou krátkozrakostí. Přesto střílel góly a levačkou zasazoval přesné a tvrdé údery do soupeřova pole.

Jak tenis, tak hokej miloval, a ačkoliv srdcem se cítil být spíše hokejistou, nakonec u něj - i díky politické situaci – zvítězil bílý sport. Do dějin se nakonec zapsal především jako tenista, který se osmkrát probojoval do finále dvouhry na grandslamu, dvakrát triumfoval na Roland Garros a jako první Čechoslovák získal wimbledonskou trofej. To však nijak nezastiňuje i jeho neméně významné hokejové úspěchy. Namířeno k nim měl již od dětství.

Jaroslav Drobný tíhl ke sportu už jako malý chlapec. Měl k tomu jedinečné podmínky. Jeho otec totiž pracoval jako správce kurtů na pražské Štvanici, takže chlapec měl dveře na legendární sportoviště otevřené dokořán. V létě pinkal do míčku a v zimě, když otec zaledoval hřiště, si obul brusle a honil se s kluky za pukem. V obou sportech prokazoval mimořádné nadání a časem se vypracoval mezi nejlepší československé hokejisty a tenisty své doby.

V sedmnácti vyhrál juniorské mistrovství republiky a v následujících letech se stal desetkrát mistrem republiky. Ani v hokeji nezahálel – svému hokejovému klubu ČLTK pomohl postoupit do první ligy. V sedmnácti vstoupil do řad hokejové reprezentace a rok nato již bojoval o medaili na mistrovství světa ve Švýcarsku. Na tu jeho mužstvo nakonec nedosáhlo, skončilo tehdy čtvrté.

Navzdory hokejovým úspěchům jej lidé z tenisové komunity přesvědčovali, aby se věnoval výhradně tenisu. Jenže nastala nacistická okupace a vypukla válka, která bílému sportu nepřála. Drobný se proto zaměřil na hokej. V zimě s renomovanými hráči jezdil po venkově a účastnil se exhibičních utkání. „Hrálo se na rybnících a sedláci platili kuřaty nebo jitrnicemi. Tenis se moc nehrál, vždyť jsme ani neměli míčky,“ vzpomínal později.

Po skončení války se Drobný vrátil v plné síle na kurty a brzy se zařadil mezi tenisovou špičku. V roce 1946 postoupil do finále Roland Garros a semifinále Wimbledonu. V témže roce vyhrál v celonárodní anketě o nejlepšího sportovce Československa.

Drobný znamenitě reprezentoval Československo rovněž v týmových soutěžích. Mezi lety 1945 a 1949 sehrál 37 vítězných zápasů v Davis Cupu, kde zaznamenal jen šest porážek. V roce 1947 posílil svou účastí tým Československa na pražském mistrovství světa v ledním hokeji a pomohl mu získat první zlatou medaili. Na tomto úspěchu se podílel 15 góly.

„Byl to rozený střelec. A to ještě měl docela velký hendikep – byl krátkozraký a při hokeji nemohl nosit brýle,“ poznamenal po letech jeho spoluhráč Stanislav Konopásek.

Za reprezentaci odehrál 31 zápasů, během nichž vstřelil 36 branek. Hokej mu přinášel spoustu radosti, ale způsobil mu i zranění oka, kvůli němuž pak na kurtech nosil své charakteristické tmavé brýle.

V roce 1948 si přivezl stříbrnou medaili z olympiády ve Svatém Mořici. Jeho důležitý gól proti Spojeným státům americkým pomohl Československu k vítězství za stavu 4:3. Šlo ale již o jeho poslední gól v reprezentaci.

O dva měsíce později se opět probojoval do finále French Open, kde sice nevyhrál, ale definitivně se rozhodl pro tenis.„Toužil jsem vyhrávat velké turnaje a cítil, že s hokejem už to dohromady moc nejde," vysvětlil před lety.

Kromě účasti ve finále vybojoval na pařížských dvorcích ještě tituly v mužské a smíšené čtyřhře. Hrál elegantní, ale útočný tenis. Soupeře drtil svým tvrdým, rotovaným podáním a a obávanými voleji. Ocitl se v elitní desítce světového žebříčku a udržel se v ní téměř deset let. Po nástupu komunistů k moci ale začal mít stále větší potíže s výjezdy do zahraničí. Pro rudé soudruhy byl tenis buržoazním sportem a kapitalistická cizina nepřátelskou zónou.

„Před každou cestou na Západ jsem musel na nekonečné pohovory s bolševiky, kteří mi vysvětlovali, jak se má chovat socialistický sportovec a jaká nebezpečí tam na mě číhají,“ vyprávěl. Když mu neznámý muž z ministerstva vnitra v telefonu naznačil, že doma není v bezpečí, začal vážně uvažovat o emigraci.

Události nabraly rychlý spád během tenisového mistrovství ve Švýcarsku. Postoupil až do semifinále, když tu funkcionáři ČOS nařídili československým tenistům odstoupit z turnaje kvůli účasti hráčů z Německa a Francova fašistického Španělska. Dokonce za nimi vyslali dva české úředníky z bernského velvyslanectví, kteří na české reprezentanty vyvíjeli hrubý nátlak. Jeden z nich, pozdější ředitel normalizační Československé televize Jan Zelenka, na ně řval: „Jděte a sbalte své věci! Odvezu vás do Bernu a tam vás posadím do letadla do Prahy.“

Tak to alespoň Drobný popisuje ve své knize Šampion v exilu, vydané v roce 1955. V ní přiznává, že chybělo málo, aby Zelenku udeřil, tak jej jeho chování vytočilo. Každopádně on i jeho spoluhráč z deblu Vladimír Černík neuposlechli a na tiskové konferenci oznámili, že se do Československa už nevrátí.

„Tímto proradným krokem dali Drobný a Černík najevo, že se rozešli s vlastí a československým amatérským sportem a že se rozhodli sloužit za peníze jako profesionálové sportovním kapitalistickým podnikatelům!“ hlásaly unisono všechny domácí noviny.

„Kdybych neemigroval, zanedlouho bych seděl v base jako všichni kamarádi,“ vysvětloval svůj krok s odkazem na neblahý osud československých hokejových šampionů, které komunistická justice poslala na mnoho let do vězení a později do uranových dolů.

Se dvěma kufry a několika dolary v kapse se Drobný ze dne na den stal běžencem. Začátky v emigraci byly krušné, ocitl se v nejistotě, bez domova a bez přátel. Mohl ale hrát tenis a jít si svobodně za svými sny.

Nějaký čas závodil na turnajích bez státní příslušnosti a přitom se snažil získat švýcarské, americké či australské občanství, avšak neúspěšně. Měl šanci stát se prvním evropským hokejistou v NHL, když dostal nabídku od Bostonu na 20 tisíc dolarů, což tehdy znamenalo hodně peněz. Tuto možnost však odmítl, protože by jako profesionál nemohl dál soutěžit v tenisových turnajích.

Nakonec mu státní občanství udělil egyptský král Farúk I. a Drobný poté závodil za africkou zemi. S egyptským pasem vybojoval svá nejcennější tenisová vítězství – dvakrát vítězné finále v mužské dvouhře na French Open v letech 1951 a 1952 a posléze i vytoužený Wimbledon. To se psal roku 1954, jenž znamenal vrchol jeho tenisové kariéry. Po wimbledonském vítězství opanoval světový žebříček. Bylo mu tehdy 33 let.

O wimbledonskou trofej Drobný usiloval šestnáct let, už od svých sedmnácti. Spolu s Janem Kodešem dosud zůstává jediným českým hráčem, který dokázal vyhrát tento nejstarší a nejslavnější tenisový turnaj.

Zajímavostí je, že ve Wimbledonu soutěžil za čtyři různé státy. Nejprve za rodné Československo, poté jako reprezentant Protektorátu Čechy a Morava, následně po emigraci za Egypt a nakonec za Velkou Británii, kde se oženil a natrvalo usadil.

V roce 1960 Jaroslav Drobný ukončil sportovní kariéru. Nějaký čas ještě trénoval tenisová družstva JAR, Itálie či Švédska a v Londýně si založil obchod se sportovními potřebami. V roce 1983 byl uveden do tenisové Síně slávy.

Tenisová databáze Tennis Base jej umístila na druhou nejvyšší příčku v historii mužského tenisu podle počtu vyhraných singlových titulů (147), hned za rekordními 200 trofejemi Roda Lavera. Jeho 203 finálových účastí ho řadí na čtvrté místo za Laverem, Rosewallem a Ritchiem.

Komunistický tisk v Československu však o jeho tenisových úspěších zarytě mlčel a místo toho mu udělil nálepku zrádce národa. Do rodné vlasti se Jaroslav Drobný podíval až po 36 letech, kdy jako čestný host a občan Velké Británie navštívil v roce 1985 hokejový šampionát v Praze. Zemřel 13. září 2001 v Londýně.

Zdroj:

wikipedia.org / hokej.cz / tenisportal.cz / lidovky.cz / idnes.cz