Článek
Zhruba před 100 000 lety se z Afriky ve velkém počtu stěhovali první moderní lidé. Tou dobou se ještě mamuti potulují po ledových pláních, šavlozubí tygři slídí za kořistí v džungli a gigantičtí lenochodi odpočívají v pralesích. K jejich smůle se lidští tvorové nezadržitelně šíří do celého světa a prokazují pozoruhodnou schopnost se přizpůsobit rozmanitým životním podmínkám. Usazují se prakticky ve všech typech krajiny – od pouští přes džungle až po ledovou tajgu na dalekém severu.
Zdatní superpredátoři
Přežít lidem umožnila jejich vlastní důmyslnost, s níž dokázali lovit velká zvířata. Díky chytrým loveckým technikám a lovným zbraním dovedli k dokonalosti umění zabíjet i ty nejnebezpečnější savce, což lidstvo vyneslo na vrchol potravního řetězce a jiné druhy odsoudilo k záhubě. A jak ukázal nový výzkum Aarhuské univerzity, dramatický úbytek zaznamenali i ti velcí savci, kteří přežili. K náhlému a prudkému poklesu téměř všech druhů došlo přibližně před 50 000 lety.
„Zkoumali jsme vývoj populací velkých savců za posledních 750 000 let. Prvních 700 000 let byly populace poměrně stabilní, ale před 50 000 lety se křivka zlomila a populace dramaticky poklesly a už se nikdy neobnovily,“ říká profesor Jens-Christian Svenning, jenž výzkum inicioval.
Vědec poukazuje na průběh klimatických změn v posledních 800 000 letech, kdy se zhruba každých 100 000 let střídaly ledové a meziledové cykly. Pokud by klima bylo hlavní příčinou úbytku velkých zvířat, výraznější výkyvy v populacích savců by se projevily už dříve během klimatických změn před více než 50 000 lety. To se však nestalo. Svenning proto dochází k závěru, že nejpravděpodobnějším vysvětlením drastického poklesu populací velkých savců je člověk, a dává to do souvislosti s načasováním globální lidské migrace a kolonizace.
Lidská migrace otištěná do DNA savců
Z DNA lze získat mnoho informací o minulosti. V posledních dvou dekádách došlo v oblasti sekvenování DNA k revoluci, která usnadnila a zlevnila mapování celých genomů. Díky tomu se podařilo zmapovat DNA mnoha druhů na celém světě a výsledná data jsou dnes veřejně přístupná na internetu. Výzkumná skupina z Aarhuské univerzity využila tento bohatý zdroj genomických informací ve své studii.
„Shromáždili jsme data od 139 velkých žijících savců a analyzovali obrovské množství dat. Od každého druhu jsou přibližně tři miliardy datových bodů, takže to zabralo hodně času a hodně výpočetního výkonu,“ uvedl vedoucí výzkumný pracovník Juraj Bergman.
Podobně jako známý strom života znázorňující vývoj druhů sestavili vědci podobný rámec pomocí mutací DNA. Seskupením mutací a vytvořením rodokmenu mohli odhadnout velikost populace konkrétních druhů v průběhu času.
Tento odhad vychází z předpokladu, že větší populace živočichů mají tendenci kumulovat více mutací. „Vezměme si například slony. Při každém početí slona existuje šance, že dojde k řadě mutací, které slon předá dalším generacím. Více porodů znamená více mutací,“ vysvětluje vědec.
Neutrální části DNA
Velikost populace slonů není jediným faktorem ovlivňujícím dynamiku mutací. Pokud oblast, ve které sloni žijí, náhle vyschne, zvířata se ocitnou pod tlakem, a to ovlivní složení mutací. Totéž platí, pokud se náhle setkají dvě izolované skupiny slonů a smíchají si geny.
„Pokud nejen velikost populace ovlivňuje, kolik mutací se objeví, mohli byste si myslet, že výsledky jsou poněkud nejisté. Ale není tomu tak,“ podotýká Juraj Bergman a pokračuje:
„Pouze 10 procent savčích genomů tvoří aktivní geny. Velký selekční tlak prostředí nebo migrace povede především k mutacím v genech. Zbylých 90 procent je naopak spíše neutrálních.“
Právě na tyto části genomu, které jsou nejméně náchylné k vlivu prostředí, se studie zaměřila, neboť poskytují spolehlivé údaje o velikosti populací.
Dnešní megafauna
Studie se zaměřila na 139 existujících druhů velkých savců, mezi něž patří například sloni, medvědi, klokani a antilopy. Přestože na Zemi žije odhadem 6 399 druhů savců, tento výzkum si pro analýzu speciálně vybral dosud žijící megafaunu, kam se řadí zvířata, která v dospělosti váží více než 44 kg. Cílem bylo zjistit, jak se populace této megafauny měnily v průběhu posledních 40 000 až 50 000 let, tedy v období, které bylo poznamenáno vymíráním podobných velkých zvířat.
Termín „megafauna“ se vztahuje na velké savce a v této studii zahrnuje i druhy o hmotnosti pouhých 22 kg, aby bylo zajištěno zastoupení všech kontinentů vyjma Antarktidy.
Mamut srstnatý jako nevhodný příklad
Velká část dosud probíhajících diskusí o příčinách vymírání megafauny se soustředila na mamuta srstnatého. To je však podle Jense-Christiana Svenninga špatný příklad, protože většina vymřelých druhů megafauny měla vazbu na mírné nebo tropické podnebí.
„Klasické argumenty pro klima jakožto vysvětlující model spočívají v tom, že mamut srstnatý a řada dalších druhů vázaných na takzvanou mamutí step vymizela, když roztál led a zanikl tento typ biomu,“ vysvětluje Svenning a dodává: „To je v podstatě neuspokojivý vysvětlující model, protože naprostá většina vyhynulých druhů tehdejší megafauny na mamutí stepi vůbec nežila. Žily v teplých oblastech, jako jsou lesy mírného a tropického pásma nebo savany.“
Klimatický model tak není s to objasnit, jak je možné, že na všech kontinentech a u všech skupin velkých zvířat dochází k vymírání a neustálému úbytku od doby asi před 50 000 lety, ani to, proč je tento selektivní úbytek megafauny za posledních 66 milionů tak ojedinělý, a to navzdory obrovským klimatickým změnám.
„Vzhledem k bohatým údajům, které máme nyní k dispozici, lze jen těžko popřít, že je to spíše proto, že se lidé rozšířili z Afriky do celého světa a jejich populace se následně rozrostla,“ uzavírá vědec.
Zabíjení nekončí, zabíjení trvá
Studie Aarhuské univerzity rozhodně nedělá definitivní tečku za debatou, ta bude nejspíš pokračovat. Stejně jako vymírání druhů. Jen v posledních pěti stoletích vinou člověka vyhynulo podle různých odhadů přes 900 druhů živočichů a 600 druhů rostlin. A člověk jakožto superpredátor zůstává hrozbou dalšího vymírání v blízké budoucnosti.
Podle studie společnosti Society for Conservation Biology směřuje naprostá většina největších živočišných druhů na světě k vyhynutí, přičemž hlavní příčinou úbytku je zabíjení nejmohutnějších zvířat pro maso a části těl.
Odkaz na časopis:
Juraj Bergman, Rasmus Ø. Pedersen, Erick J. Lundgren, Rhys T. Lemoine, Sophie Monsarrat, Elena A. Pearce, Mikkel H. Schierup, Jens-Christian Svenning. Celosvětový pozdní pleistocén a raný holocénní pokles populace existující megafauny souvisí spíše s expanzí Homo sapiens než se změnou klimatu. Nature Communications, 2023; 14 (1) DOI: 10.1038/s41467-023-43426-5
