Článek
Myslím si, že tohle jsem svým vnoučatům nedělala. Můj syn a jeho žena byli velmi zaneprázdněni svou prací, často jsem měla děti na starosti a dodnes mám se svými už dospělými vnoučaty dobrý vztah.
K mému stylu výchovy přispěla škola života, tedy výchova vlastních dětí, jejich rodičů. Uvědomovala jsem si, že ze spousty problémů děti vyrostou a není třeba se nad nimi rozčilovat. Jako babička jsem si dovolila jiné postupy. Konec konců už jsem nebyla za jejich výchovu zodpovědná. A tak, když se sourozenci dohadovali či se i prali, nezasahovala jsem. Jen jsem utrousila poznámku, že tomu nerozumím, nesnažila jsem se je rozsoudit a ledabyle jsem jen prohlásila, že si počkám, až z toho vyrostou a odešla jsem z místnosti. Kupodivu jejich spor okamžitě ustal. Že by z překvapení z mé reakce? Že vlastně zas o tolik moc nejde?
Nejobtížnější bylo zdolání vzdoru mého vnuka, když mu byly dva roky. Odmítal se třeba převlékat. Pro jeho matku to byla nelehká úloha přimět ho, aby se oblékl na vycházku. Nešlo to po dobrém ani po zlém. Tenkrát ještě žil pan profesor Matějček a snacha jej oslovila s dotazem, co si s tím počít. Dal jí radu, aby ho předem upozornila, že půjdou za chvíli ven, tak ať si ještě chvíli pohraje.
Jednou jsem však narazila. Byl nemocný, svlékl si pyžámko a za nic na světě se nechtěl obléknout. Tenkrát jsem ho ještě „přeprala“ a oblékla. Dokázal se zase rychle odstrojit a nahatý běhal po studené podlaze. Uzavřela jsem s ním dohodu. Má rýmu a kašel, tak bude tedy v dětském pokojíčku, kde je na zemi koberec. Vzdorovitě za zavřenými dveřmi vytrvale brečel. Trvalo to celou hodinu, během které po dvakráte vyšel z pokojíčku nahatý a testoval si, co já na to. Znovu jsem mu zopakovala, že vzhledem k jeho nemoci, nemůže běhat po studené laminátové podlaze v obýváku. Vrátil se do pokojíčku a opětovně tam brečel. Pak nastala chvíle, že z pokojíčku bylo slyšet jen ticho. Trochu ve mne hrklo, vzala jsem tedy stoh vyžehleného prádla a šle ho uložit do dětského pokojíku. Ležel na podlaze s rozpaženýma rukama, naprosto vyčerpaný pláčem. Musela jsem jej překročit, abych se dostala do skříňky na prádlo. Naštěstí jsem nepodlehla emoci lítosti nebo hněvu a při odchodu z místnosti jsem se jen ledabyle zeptala „ještě tě to baví“?
Po krátké chvíli vyšel z pokojíčku, nesl si v náručí oblečení, dokonce i bačkůrky. Od té doby jsem neměla problém se s ním domluvit a vše probíhalo bez vzdoru.
Dnes si uvědomuji, že tento babičkovský přístup byl klid, nenechat se rozhodit a stát si na svém. A především – ponechat dítěti volbu.
