Článek
Vezmeme-li to z pohledu Freuda, tak základní zmatení nastává už v přístupu k sexu. V čem je rozdíl mezi ženami a muži, o kterém se nemluví? Ženy jsou víc v přítomnosti, mají víc příležitosti vědomě uvažovat a proto mohou mít víc síly odolávat. Pokud potřeba sexuálního konání není podle jejich představ, jsou mrzuté a propadnou do uraženosti a mlčenlivosti. Muži to mají jinak. Nedocílí-li naplnění své touhy, jejich nadšení pro sex se změní v nepřátelství. Nechtějí si přiznat svoji poraženost a jejich frustrace z toho, že jejich potěšení se nenaplní, je uzavřou v pasti nepřátelství a to může nabýt podle jejich temperamentu až děsivých rozměrů.
Opusťme však Freuda, který kladl takový důraz na sex. Ale i v běžných partnerských situacích platí to, že pokud žena není spokojená, je mrzutá (bolí ji hlava). Muž si v tu chvíli připadá nevítaný a hledá, jak se z té situace vymknout. Není motivovaný k rozvážnosti a raději prchá. Do dílny, do hospody, za kamarády, případně i za kamarádkami, u kterých pociťuje větší vstřícnost. Jenže pokud partneři neporozumějí nebo si neuvědomují, o co opravdu ve vztahu jde, nenapravitelně opakují stále stejné chyby i v dalších vztazích.
Je tu další fenomén – každá duše má svoji mužskou i ženskou stránku. Jsme-li žena, musíme si zpracovat svoji mužskou část a naopak. Není to o tom, zda ženy budou feministky nebo mužatky a muži slaboši. Jde o vnitřní naladění. Jen pokud jsme vyrovnaní, dokážeme být něžní a vlídní. Opakem takového naladění je lhostejnost. A ta má co do činění s otupělostí. Jsme necitliví a tato naše otupělost nám „zatemní mozek“. Jsme nevyrovnaní, ztrácíme svoji pozornost a tvořivost a začneme se chovat nelogicky. Prostě jen nekriticky podléháme svým pocitům a chováme se emocionálně nepřijatelně.
Znovu mne to nabádá věnovat se strukturám a funkcím našeho těla. Některé jsou výraznější u mužů a jiné u žen. Máme tedy předurčení, jak jednáme ve stresu či kritických situacích, tedy když nejsme v tom správném naladění.
Pojďme si tedy udělat pořádek v tom, jací jsou muži a ženy od přírody. Tedy k čemu přirozeně inklinují. Zvláště v situacích, kdy jsou ve stresu a jejich kapacita k rozumnému chování je dejme tomu vyčerpaná.
Ženy mají zakulacená, vypouklá čela. Kdežto muži mají častěji rovná až zkosená čela směřující dozadu. Ženy proto mají více mozkových buněk v přední části mozku. Tedy v oblasti, která se používá k přemýšlení, hledání nových možností a nejsme tam tolik determinovaní emocemi. Po staletí ba tisíciletí musely ženy víc rozmýšlet nad svými činnostmi – péčí o děti, o zpracování potravy, oděvů atd. Od přírody byly přemýšlivější a tvořivější. Zatímco muži, aby na lovu přežili, museli být výkonní a rychle reagovat. Proto ženy o svých pocitech víc rozmýšlejí a rozprávějí, kdežto muži je potlačují. Jejich přežití často záviselo na rychlých reakcích. Ženy se pak snadno domnívají, že se muž o to, jak se cítí, nezajímá. Z toho plyne mrzutost. Snadno se urazí a jsou mlčenlivé.
Každý měl svou zodpovědnost, jenže se v tom muži a ženy lišili. Muži se naučili své emoce potlačovat. Od dětství slyšeli, že chlapi přece nepláčou. Proto muži vidí, reagují a konají, zatímco ženy poslouchají, rozmýšlejí a teprve pak konají. Psychologie selhala v přesvědčení, že muži a ženy rozmýšlejí podobně. Je to ale složitější – ve hře tu kromě historie je neurologie, fyziologie, anatomie.
Je tedy vůbec šance, aby se muži a ženy domluvili?
Každý by měl tomu druhému dát šanci. Muži stačí, aby položil otázku: co si o tom myslíš? V tu chvíli by měl naslouchat, protože žena mu řekne potenciální možnosti, jak situaci řešit. Možná to bude až druhá, třetí možnost, která bude i pro partnera fungovat. Ženy totiž přemýšlejí o možném řešení, muži o pravděpodobném.
Co z toho vyplývá? Pokud se nechcete zaseknout v žabomyších sporech, muži by měli ctít své ženy a ženy respektovat své muže.
Zkrátka muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.
