Článek
K dětství patří i to, že rodič je pro nás nejvyšší autoritou, musí tedy mít pravdu, my jsme skutečně malí ničemové a maminka a tatínek nás nemohou mít rádi. Každý z nás zažil jako dítě příhody, na které se možná teď dívá s úsměvem a pokládá je za normální. To se přeci dělo odjakživa, k výchově to patří. Netušíme, že jsme při tom přišli o dobré mínění o sobě samých – jsi nešika, všechno zničíš, nic z tebe nebude, to si nezasloužíš… Ani si neuvědomujeme, kolik negativních mínění máme o sobě samých.
Když přicházíme na svět, jsme si v něčem podobní. Dokázali jsme být milí, veselí, tvořiví, Dychtili jsme po informacích, chovali se přátelsky, důvěřovali jsme. Postupně jsme se však měnili. A začalo to být i viditelné na první pohled.
Jako miminka máme všichni zakulacená čela, konkávní tvar nosíku se špičkou ohrnutou vzhůru, plné rty. A jak vypadaly naše oči? Velikost duhovek převažovala nad velikostí bělma.
Kulaté čelo znamená mít víc buněk v přední části mozku, tedy v oblasti, která má co do činění s našimi volbami a zaměřením se na průběh. Žijeme v přítomnosti. Jsme zaujatí tím, co se právě děje. Proto také děti jsou tak zaujaté tím, co právě dělají a chcete-li něco po nich v tomto jejich stavu, nevnímají nás. A my se rozčílíme, že nás neposlouchají. Oblé neboli vypouklé čelo má více prostoru pro buňky, které jsou sídlem naší fantazie a souvisí s naší tvořivostí. Pokud se nám čela v dospělosti zkosí směrem dozadu, je to v důsledku našeho zaměření na výsledky. Ztrácíme smysl pro tvořivost, fantazie ustupuje. Jen konáme. Připomeňme si na základě dobových fotografií zkosená čela komunistických státníků.
S věkem se nám zmenšují duhovky. Malé děti projevují své emoce bez zábran. Jenže postupně se učíme mít své emoce pod kontrolou a chovat se „rozumně“, pokud se uzavíráme do sebe, mění se i naše oči – ustupují a propadají se dovnitř. Zatím, co dříve jsme se nebáli riskovat a věřili své bezprostřednosti, začali jsme život brát moc vážně. Abychom ochránili sebe sami, uvízli jsme ve vnitřní obraně.
Co o naší proměně směrem k dospělosti vypovídají rty? Znáte ty upovídané děti? Jejich proč, proč, proč, Jenže dospělí se nechtějí zabývat našimi proč, chtějí klid. Mimořádně plný horní ret svědčí o mnohomluvnosti. Ta se nám tolikrát nevyplatila a jak se stále více uzavíráme do sebe, zmenšuje se nám horní ret. Jsme ochotni nejvýš diskutovat o profesních záležitostech, ale své emoce a to, co vnitřně cítíme, v sobě uzamykáme. A o čem svědčí náš dolní ret? Jako děti jsme štědří – přijímali jsme a byli ochotní dávat. Pokud jsme svůj dolní ret „ztratili“, je to proto, že jsme zjistili, že štědrost se moc nevyplácí. Místo toho jsme začali hloubat nad tím, zda druhý ocení to, co pro něj uděláme.
Koutky úst, to, zda směřují výrazně vzhůru či dolů, také o mnohém vypovídají. Pokud očekáváme, že vše kolem nás je pozitivní, důvěřujeme sobě i druhým, naše koutky směřují vzhůru. Pokud však máme za sebou jen bolestné zkušenosti a v jejich důsledku „trpíme“, naše koutky to dají světu najevo: stáhnou se do podkovy.
A co naše nosíky? Jako děti jsme spontánní, důvěřiví a ochotní každému pomáhat. Postupně se však stáváme organizátory, toužíme po ocenění ostatními, neradi jim „posluhujeme“ a chceme spíš ostatní řídit. Pokud se nám nedostane uznání, cítíme se odmítnutí okolím a snadno žijeme s pocitem opuštěnosti a „nikdo mi nerozumí“. Konkávní tvar nosu se tak promění v „orlí“. Špička nosu směrující vzhůru ke hvězdám a sklání k zemi. Nebo jste snad poznali malé dítě, které by nemělo nosík ohnutý směrem nahoru? Je to znak důvěřivosti.
Principem pocitů a emocí je energie a každá energie se konec konců nějakým způsobem demonstruje ve hmotě. Tedy i ve strukturách našeho těla. Některé struktury jsme podědili po našich předcích a jsme do jisté míry tím determinováni.
Měli bychom se nad tím vším zamyslet, než se vydáme na plastickou operaci. Skalpelem geny nepředěláme. A může se nám stát, že časem poznáme, že plastická operace se jaksi z našeho „obličeje“ vytratila.
