Článek
Zaráží mne, kolik zdravotních pracovníků má rozsáhlá tetování po těle a překvapením pro mne je, jak i v tomto prostředí je tetování vnímáno jako druh umění. Lze je vůbec považovat za umění, když to přináší zdravotní rizika?
Z pohledu biologie jde o invazivní zákrok, kdy jehla narušuje integritu kůže. Známé jsou alergické reakce, přenos HIV či žloutenky. Na kůži se mohou vytvářet i drobné uzlíky jako reakce na cizí těleso a může dojít k nadměrnému růstu jizvové tkáně. Nehledě na to, že tetování může maskovat kožní problémy – zakryje změny mateřských znamének a může ztížit včasnou diagnostiku rakoviny kůže (melanom). A nejde jen o povrch těla. Částice inkoustu mohou cestovat lymfatickým systémem a usazovat se v lymfatických uzlinách. V ojedinělých případech to pak může komplikovat diagnostiku při lékařských vyšetřeních. Zejména starší inkousty, které se při tetování dříve používaly, způsobují během magnetické rezonance pálení nebo otok.
Zvláště citlivá místa s tenkou kůží jsou na krku a hrdle v blízkosti lymfatických uzlin, kde se pigment přirozeně ukládá. Špatně se hojí tetování na dlaních a chodidlech. Ty jsou kvůli neustálému kontaktu s nečistotami více vystaveny infekcím. Přináší to vysoké riziko nejen infekce ale i bolestivost. Dnes se už ví, že pigmenty tetování zůstávají v kůži po celý život. Vědce proto zajímá, co to dělá s naším tělem. V posledních letech se výzkum o tetování posunul od čistě sociologických témat k hlubšímu poznání z oborů toxikologie, imunologie a dlouhodobých dopadů na zdraví.
Také by zájemci o toto „umění“ měli vědět, že s věkem kůže stárne – tetování se rozpíjí a deformuje. To, co vypadalo skvěle ve dvaceti, v šedesáti může působit jako neurčitá skvrna.
A je tu ještě společenské vnímání. V průběhu života se nám mění vkus. To co se nám zdá v určitém věku zajímavé, po deseti letech nám může připadat dětinské. V určitých profesích (diplomacie, specifické korporáty) je tetování dokonce překážkou v kariéře.
Odstranění tetování je mnohem nákladnější než původní práce a také mnohem bolestivější. Probíhá v několika sezeních, někdy je třeba proces odstraňování opakovat – napoprvé na kůži zůstávají „stíny“ a objevují se i jizvy.
Studie publikovaná v časopise Scientific Reports (zveřejňuje odborně recenzované výzkumy ze všech oblastí přírodních věd, psychologie, medicíny a inženýrství) uvádí, že tetování nezůstává pouze v místech vpichu, ale že částice pigmentu cestují krví a lymfou do lymfatických uzlin. Ty se často zbarví do barvy použitého inkoustu. Mikročástice, jejichž velikost lze srovnat s velikostmi prachu, a nanočástice lze co do velikosti přirovnat virům či bakteriím, zůstávají v kůži, a mohou se dále šířit do těla. Vědci zkoumají, zda se tyto látky neukládají v játrech či jiných orgánech. Četné studie také potvrzují, že tetování vyvolává reakci imunitního systému. Makrofágy jsou buňky, které „požírají“ inkoust ve snaze jej odstranit. Když však makrofág zemře, uvolněný pigment pohltí nový makrofág. To také vysvětluje, proč se tetování na kůži udržuje i několik desítek let. Bezpečnost inkoustů a zdravotní rizika tetování sleduje také Evropská agentura pro chemické látky. Za nejrizikovější se považuje červený pigment, který způsobuje alergické reakce a uzlíky v kůži i tři roky po zahojení.
Když už toho tolik víme o zdraví, můžeme si klást otázku, proč je tetování tolik v oblibě? A zda je třeba si zvyšovat sebevědomí poškozováním zdraví?
