Článek
Snad nejlépe na jejím příběhu jsem pochopila, že duchovnost je něco naprosto přirozeného a má co dočinění s moudrostí. Že to je čisté lidství vyjadřující duchovní zákony. Mnozí se jimi neřídíme, ale promlouvají k nám skrze naše svědomí.
Proto již samo setkání s babičkou Boženy Němcové bylo léčivé. Už svou přítomností nebo vzpomínkou na ni. Dělal-li člověk něco nepřístojného, mohla jej zastavit myšlenka „co by tomu řekla babička?“ V tom je podstata božství, která působí napříč časem a prostorem.
Proto jsou takové rozdíly mezi léčiteli. Jsou tací, kteří po absolvování nějakého ezoterického semináře chtějí hned začít naplňovat své ambice, a to pomáhat druhým lidem. Mají vnitřní nutkání - záměr pomáhat druhým. Léčit je. Toto jejich přání je zavádí ke snaze se plně tomu věnovat. Jde jim pak současně o jméno, uznání, slávu a pochopitelně i finanční odměny a přeceňují své léčitelské schopnosti. Mezi duchovností a ezoterikou je však rozdíl.
Duchovní člověk léčí světlem své duše. Je to proud kosmické energie, která vstupuje do druhého člověka a pomáhá mu se léčit. Dochází k synchronicitě mezi léčitelem a pacientem, kdy léčitel je tu pouze prostředníkem.
To také vysvětluje, proč někteří léčitelé se cítí po práci vyčerpaní. Ba mají i obavy, aby nemoci si ze svých pacientů nepřetáhli na sebe. A možná by stačilo uvědomit si, že neléčím já, ale jsem jen prostředníkem. Mezi nekonečnou moudrostí vesmíru nebo jednoduše řečeno Bohem. A tím Babička byla. Svojí laskavostí, pokorou, láskou k bližním.
Být zkrátka dobrým léčitelem je výsledkem dlouhého zrání, které se táhne i přes věky našich životů.
